V sobotu se shodou okolností konala i rodinná oslava - grilovaná masíčka, vínečko, pivko a jiné dobroty. Ne, nedala jsem si, ovládla jsem se a dala si jen kousek (asi tak půl metru) piškotové rolády a krémem a ovocem, krajíček suchého chleba, dvě housky a asi pět litrů vody. Asketa až na kost. Bohužel před závodem upadám do jakési zahloubanosti, takže jsem asi nebyla zrovna dobrá společnice. Na Prahu jsme se vydali ve chvíli, kdy holky vybíhaly na svou trať. To už jsem přestala mluvit úplně. Bála jsem se ani nevím čeho. Asi toho tepla.
V metru jsem nejdřív byla snad jediná v běžeckém a s batůžkem, ale čím víc se blížila Staroměstská, tím běžců přibývalo. Ačkoliv nás mělo být na desítce i 300 holek, žádnou jsem neviděla. Až při výlezu už ty, co měli za sebou pětku. Venku na mě čekala Martina. Taky už to měla za sebou a vypadala i spokojeně. A protože můj obvyklý technický doprovod si lebedil na chatě a byla jsem v tom moři běžců úplně sama, tak se tentokrát ujala ona té role a podávala mi nápoje, držela Edu, půjčila mi gumičku a uklidňovala mě.Stála jsem v sekci D, kde panovala v celku pohodová nálada, takže jsem se konečně trochu uvolnila a začala se i těšit. Byli jsme moc vzdálení od skutečných závodníků :o)) Mým cílem bylo zaběhnout konečně pod hodinu. Naběháno něco mám, tak proč ne...
Konečně se rozezvučela Vltava a had těl se dal do pohybu. Za jak dlouho jsem proběhla bránou vlastně ani nevím, soustředila jsem se abych na někoho nešlápla, takže jsem koukala na zem. Zatím co my ze sekce D za sebou měli prvních pár metrů, proti nám už se řítila elita! Dole na nábřeží pak začala má strastiplná cesta. Nevím proč, a stalo se mi to už po druhé - udělalo se mi špatně od žaludku. Křeče, na zvracení... No teda! Ačkoliv jsem se snažila na to nemyslet, nedalo se to samozřejmě úplně přejít. Zatnula jsem zuby a běžela prostě jak se dalo. Nejhorší byly seběhy, kdy se žaludek rozhoupal víc než normálně. Těšila jsem se na občerstvení, že si dopřeji ten luxus a opláchnu si obličej Mattonkou :o)) I jsem se samozřejmě napila a dala si gel. Na sedmém křeče ustaly, ale to už jsem byla tak uondaná, že jsem nemohla a začala chodit. Horko, nějaký ten smog a bolesti v žaludku, to tedy nebylo nic moc...
A pak už tu byla cílová rovinka v Pařížské. Sebrala jsem všechny síly, které jsem měla a vypálila. Ještě dva ovály, šlo mi hlavou, a mám to doma! Dva ovály umím fakt máknout. Předbíhala jsem jednoho po druhém, davy šílely a nadšeně tleskaly. Ještě pár metrů, už vidím hodiny... Ale co to? Ono se nekončí? Ono se ještě běží kolečko uličkama? No hotovo. Hlava, naprogramovaná na 300 metrů, dala povel k ukončení běhu a já přitom měla před sebou ještě tak 600(?) m. Velmi mě to rozesmálo. I před těmi všemi lidmi, co na Staromáku fandili, jsem přešla do chůze a děsně jsem se smála. Už jsem vůbec nemohla :oD Ale tak samozřejmě jsem se ještě rozběhla a závod dokončila, ale byla to bída největší.
Rekord nepadl, čas špatný, horší než kdy jindy. Nechala jsem se unášet davem k medailím, k vodě, k batůžku a za Martinou, a vlastně jsem se pořád smála mému úžasnému finiši. Martina se tomu velmi divila: Ty sis nenastudovala trasu? No teda! Abych pravdu řekla, nenastudovala. Chvilku jsem se snažila rozluštit, kudy že poběžíme, ale změť různobarevných čárek mě utvrdila v tom, že bude lepší orientovat se podle lidí přede mnou. A že mi posunou cíl? To mě vážně nenapadlo :oDDPadlo to na mě až když jsem se zachumlala do peřin. Takový ten vztek, že mi to nešlo, že jsem fakt lempl, co není schopný dát desítku pod hodinu, a aniž by tomu šlo nějak zabránit, začaly mě v očích pálit slzy. Ale v ten okamžik jsem si uvědomila, co lidí doběhlo za mnou. Že vůbec o nic nejde, že svět se točí dál a točil by se, i kdyby se mi to podařilo. Před očima se mi míhaly obrazy běžců, diváků, kapel, dobrovolníků, nasvícené Prahy, obrovského měsíce nad Vltavou, noční procházka... Bylo to vlastně hrozně krásný. Nuže: jen žádné slzy....
18 komentářů:
Kus se slzama, uz jen to, ze sis troufla na tu desitku, prekonala krizi a dobehla, navic ten cas vubec neni spatny! Zvladla jsi to vyborne.
No jo no, občas to bývá tuhej a krutej boj. Ale zase je potřeba v tom vidět to pozitivum, když to pak týden na to letí s větrem o závod. Někdy je potřeba zaběhnout mizerně, aby se pak člověk radoval z toho jak mu to jde jindy.
Jsi taková moje krevní skupina.Stejný pocity jsem měla loni na Baroku a ještě horší to bylo teď na Nike10.Nic nepomůže chlácholení, že bylo vedro, že o čas nejde.Jak já ti rozumim...!Ale ono se musí nakonec ochladit a bude líp! Mám strašně ráda tvůj blog, vím, že v tom nejsem sama.Krásnej den .Megatraged
Budes si urcite po case cenit toho vypeti a toho ze jsi to "dala" i kdyz se nedarilo...navic historka s posunutym cilem se jiste stane perlickou bezeckych setkani a ruznych party:).
Mej se fajn, zase jsi me potesila. 12:)
Ahoj,
včera jsem dostala tip na tvůj blog - běhám totiž "už" osmý den :)) a jsem taky utahaná skoročtyřicítka se třema malýma dětma na krku.
Potřebovala jsem vzpruhu, že se dá začít i takhle pozdě (kdysi jsem běhávala každý den sedm kilometrů než mi jel bus do školy), potřebovala jsem naději, že ta holka ve mně pořád ještě je (i když teď je o dost obalenější a nemyslím tím jen nervy:)). A díky tvému blogu se mi dostává všeho - jasně že nestíhám číst všechno, ale i to málo prozatím se mi strašně líbí:)
Takže díky moc, budu číst a běhat a můj sen je za rok dát aspoň tu pětku v Praze :)
Mirka (na netu spíš Diny)
Buď ráda, že sis to nakonec užila, spousta závodů tak v poslední době pro některé jedince nekončí. Viz Nike..
Ale ten "falešný" finiš musel být skvělý :-)))))))))
Mimochodem chystám se na Baroko půlku a čas mi bude ukradenej, protože na to teď nemám. A kdo ví jestli budu někdy mít. Ale doufám, že si tam všichni užijeme :-)
óóó jak mi tvůj příběh připomíná můj taky 10k v sobotu. Běžel jsem na čas 55-57min. Celou dobu si hlídám hodinky a celý závod mám tempo kolem 5:45/km abych v cíli zjistil že mi proměřujou hodinky, když ukázali 10,7 a čas byl 1:00:11. Běžel jsem tedy pomaleji než jsem myslel. GRRR.
Moc děkuji za milé komentáře!!!
soc: Ještě jednou veřejně děkuji za oporu a podporu a fotky :o) Ty slzy, no asi úplněk...
Renda: no, živoj je boj, co pak jedna desítka, že?
Meg: Jsem ráda, že mi rozumíš, vážně. Já si vždy říkám: kdybych byla fakt běžec, tak uběhnu kdykoliv cokoliv, ať je horko, ať je to do kopce, ať... Ale není to tak. Holt mi není dáno, co nadělám. Proto ta občasná skepse a smutek, nemůžu si pomoct, je mi to občas prostě líto...
Honza: posunutý cíl neměl chybu! Jak jsem četla na Běhej, nebyla jsem sama... :oD
Mirko, vítám tě tady :o) Jak tak čtu, máš na co navázat, takže neboj, za chvíli budeš ve formě a budeš s námi jezdit na naše běžecké babince! Tak ať ti to běhá, držím pěsti.
RVM: Vlastně užila, hlavně po závodu to bylo pohodové :o)) Ty si užij Baroko, těším se na reportáž
Tomáš: jo technika, na tu já už se dlouho nespoléhám. Ono mě to i dost rozptyluje. A když mi to navíc nejde a vidím ty mezičasy, tak mám navíc chuť s tím seknout. Blažená nevědomost :o))
ale jdi! dyt ja si to moc uzila taky :)
Náhodou, super výkon, gratulace. Určitě z toho bude zase další nezapomenutelný zážitek - stejně jako "nevím, jak se vzdává" :-)) Těším se na víkend :-) ahoj
Ahoj Leono,
abych Tebe (i ostatní) taky pobavil, jak lze zaběhnout špatný čas. V sobotu ráno jsem jel na kole na maraton do Kladna. 21 km po rovině, tři hodiny do startu. Cestou jsem dobře jsem zabloudil (to by bylo na delší psaní), najel 34 km. Přilítl jsem tam 40 minut před startem, propocenej, bolavý nohy. Sotva jsem stihl registraci, převlečení a start byl na 10 minut. Cílovým časem se pomalu blížím k těm Tvým. Snad to taky příště bude lepší!!! :-)
Jitka: super čas je to pro někoho, kdo začíná, ale ne pro někoho, kdo běhá tak dlouho. To asi ta letní kila. Nebo věk? No, to už je jedno :oD
Anonymus: K mému maratonskému času? No, pět hodin je krásný čas, ne? Člověk si tu trasu pěkně prožije, že? ;o)
Leono, gratuluji k výkonu (běžela jsi a nevzdala) a je super, že jsi měla vedle sebe Martinu, protože jsi nebyla na to tvé "trápení" v první chvíli sama. Jinak to "trápení" bylo jen ve tvé mysli! Člověk si někdy musí pobrečet, aby se pak mohl radovat! Ale sama jsi poznala, že brečet kvůli času nemá cenu. Zkus si jednou říci, že si jdeš závod maximálně užít a budeš překvapená z výsledného času!
Jinak "posunutý cíl" bude to samé jako "nevím jak se vzdává" :o)) Hlavu vzhůru a s radostí do dalších závodů. Měj se krásně a někdy na viděnou.
Leono, gratuluji k 10! Já stála taky v D, vyhlížila jsem tě, ale nikde neviděla. A ačkoliv mám čas ještě o pár minut horší, mně se to moc líbilo! Osvětlená Praha, davy povzbuzovaly, dokonce jsem dvakrát viděla Evžena se Sárou, ale on tě prý neviděl. A smála jsem se posunutému cíli, taky jsem se nemohla vyznat v plánku se šipkami, ale o stránku dál byl popis běhu ulicemi a tam jsem si to zapamatovala.. :-) I já mám skvělý zážitek, když jsem poprvé probíhala cílem, cca 4. km, právě chystali reklamní panely do cíle a hlasatel řval - tak kdopak se nám to objeví jako první?? a už ho tady máme!! on už byl na 9. km a něco... :-):-)
Jinak tě velmi obdivuju jako vždy, držím palce zítra do Vídně, ať se vše vydaří, škoda, že nemůžu jet s vámi. Tak snad v říjnu na soustředění.
Monika
Jestli na Tebe Bubo můj článek působil tak, že jsem se kvůli nesplněnému snu chtěla zastřelit, tak to určitě ne. Tu chuť mívám akorát když si stoupnu na váhu... ;o))
Jé, zapomněla jsem na Moniku!
Nuže, Moniko: Taky gratuluji ke zvládnutí desítky. V D jsem byla na kraji, protože uvnitř davu nebyl vzduch. Hlavně jsem přišla až chvilku před startem, předtím jsem okupovala budky
A děkuji za skrytou radu, že si mám pořádně přečíst pokyny pořadatele :o))
Okomentovat