Bez mužských a bez tabáku

Babince miluju. A když je miluješ, není co řešit a je třeba konat. A proto konám. :o) Muži si možná představují babinec něco jako tajný spolek emancipovaných žen, co o svých mužích mluví nelichotivě, ba že na nich nenechají nit suchou. Kdo se takových babinců účastní ví, že na muže si prakticky ani nevzpomeneme a pokud už je o nich řeč, vystupují většinou v našem vyprávění v rolích chrabrých a charakterních hrdinů. Vážně ;o)

Putování za vídeňským během žen začalo v pátek příjezdem do Znojma. Osazenstvo našeho auta čekalo na domorodkyni Moniku, která nás vyzvedávala na benzínce. Vyběhla z auta, vypadala jak hollywoodská hvězda, a podělila nás dárky, tzv. taškou poslední záchrany. Udělala nám radost hlavně maličká lahvička fernetu, a pak doplňky na růžový běh: růžová sponečka, růžová gumička a růžové naušničky. Krása. Infantilněji už to nešlo.. :oD

V penzionu v recepci už se zapisovalo
osazenstvo druhého auta, které jsme sice někde cestou předjížděly, ale tím zdržením u benzínky zase dostalo šanci být první. A protože Martina je ráda první, měla i nefalšovanou radost. Hodily jsme zavazadla na pokoje, chvilku pobíhaly po chodbách a nadšeně pojekávaly, jaké to máme krásné, a pak se vydaly na prohlídku Znojma. Znojmo nás uchvátilo svou krásou, čistotou a klidem. Fotily jsme, nastavovaly tváře zapadajícímu slunci a nechaly tak ze sebe spadnout tíhu pracovního týdne. Procházku jsme završily večeří, dost skromnou (jako že žádná tučná a mastná jídla) , ale výbornou, a pak se přesunuly na dvorek penzionu, kde jsme si povídaly, pily výborné vínko a baštily sýry. Bylo nám fakt blaze, akorát Martina občas znenadání padla na zem a protahovala, což jsme kolemjdoudím vysvětlovaly tím, že prostě přebrala :oD 

Ráno nás vzbudila zatažená obloha a i docela chladno. Pro většinu běžců ideální podmínky, pro pořadatele spíš noční můra. Ale než jsme dojely do Vídně, nebe zmodralo a bylo celý den nádherně. Do areálu jsme dorazily o něco dřív než akce oficiálně začala a přesto už se před stanem mačkalo pár holek ve frontě na startovní obálky a trička. Ačkoliv jsme si malovaly na růžovo, že si vezmeme obálky, v klidu si projdeme areál a půjdeme se někam najíst (původní plán dokonce byl, projít si Vídeň...), skutečnost byla taková, že jsme si vyzvedly obálky, prošly stánky a pak jsme utvořily jakýsi tábor na lavičkách. Abych pravdu řekla, byly jsme jak cikáni: bylo nás hodně, děsně jsme hlučely, pořád jsme se něčemu smály, nosily jsme úlovky od stánků, kupovaly boty, malovaly vlajky a plnily popelnici. Děsné! Ale nádherné. Taková atmosféra, kterou jsme si tam vytvořily my, to tam nikdo jiný neměl. 

A pak už samotný závod, kterému předcházela tradiční rozcvička. Pódium ovládli dva kluci a jedna holka a začali předcvičovat zumbu. Pro mě to bylo vůbec poprvé, kdy jsem se k zumbě přimotala a podle toho to i vypadalo. Připadala jsem si jak epileptik s infarktem, což mi samozřejmě nebránilo se smát na celé kolo, obzvláště povedlo-li se mi asi dvakrát správně tlesknout do rytmu. Tep jsem měla tak na 180% TFmax a připadala jsem si jak po intervalech. Zvesela jsem se pak dopotácela do koridoru, vyzvedla balonek, ztratila Sárušku a s totálně vyschlou pusou odpočítávala poslední sekundy do startu.

Praktická ukázka - rychlost našich cvičitelů byla myslím tak dvojnásobná

Vyběhly jsme celkem pomalu a to hlavně proto, že krátce za startem se široký chodník zúžil a tím se vytvořil špunt. No tak jsem chvilku kličkovala a pak jsem usoudila, že je to fuk, jak běžím a pár sekund ztráty určitě v mém případě nehraje žádnou roli. Jak jsem tak běžela a prohlížela si ostatní, doběhla jsem Martinu s Jitkou. Měla jsem velké dilema, co udělat: jestli je předběhnout a nechat je koukat na můj valící se zadek, nebo koukat na ně. Zvolila jsem druhou variantu a zvolnila tempo. Nespravedlivé mi přišlo, že zatím co já makala, ony vyklusávaly a povídaly si. Chm.. To mládí... První kolo bylo za mnou, u brány jsem zapózvala Báře před fotoaparátem a "upalovala" dál. Už jsem se těšila na pití, protože bylo mé neoblíbené teplo, ale nějak nebylo v dohledu. Až na čtvrtém km jsem se dočkala, polila si zátylek i obličej, dala loka a těšila se do cíle, který kde se vzal tu vzal, najednou tu prostě byl. Odmáčkla jsem a nevěřila: 27:27. Asi minutu jsem byla velmi hrdá, že se mi podařil takový úžasný čas, než jsem si všimla odběhnuté vzdálenosti: 4,56 km! No, to by souhlasilo. (Holky mě potom prosily, ať jim nekazím radost a napíšu, že to bylo pět, ale to si vážně nemůžu dovolit, takhle lhát veřejně ;o)) 

První delší trasa, ale DALA...

Za chvilku se přiřítila Sára, vzaly jsme si nějaké ovoce a šly za ostatními, po nás se za nějakou dobu vynořily i splavené chodkyně. V naší cikánské základně se už chystala Bára a Dáda na osmičku, která startovala až v pět. Bára je závodnice takže jsem si říkala, jestli se náhodou nevytáhne a nezíská pro naše barvy nějakou trofej, ale bohužel jí lehce minula. I tak to byl krásný výkon, k němuž ještě jednou gratuluji. Dáda s trasou trochu bojovala, tedy hlavně s horkem. Bylo mi jí děsně líto, protože sama vím, co to obnáší, když to neběží. Nejdřív jsem jí podala vodu, ale pak mě napadlo, že by bylo lepší s ní běžet. Jenže to už byla pryč a já měla batoh.... No, tak jsem jí alespoň nadběhla a běžela s ní kousek do cíle. V základním táboře posléze panovala radost veliká. Hlaholily jsme ještě víc než před závodem, a když nám ještě zlevnily housky, tak to byl teprve hukot :o)) 

Přesun do Znojma proběhl v poklidu, večeře tamtéž také. Den byl dlouhý a my unavené. Ráno jsme se ještě zastavily u stánku se zeleninou, abychom domů dovezly nějaké vitamíny, ať v pevném či tekutém skupenství, a pak už jsme se rozloučily. Asi nejvíc vystihla atmosféru Jitka, která mi říkala: "Vlastně jsem se sem vůbec netěšila, protože jsem nevěděla, co tu na mě čeká, ale teď jsem úplně nadšená. Kam pojedeme příště? A co kdybychom jely příští rok na víc těhlech růžových závodů..." Prostě jsem ráda, že se jí, a nejen jí, nakonec líbilo, a že jsme si víkend vážně maximálně užily.