pondělí 9. května 2011

Už vím, jak se vzdává

To se odepne číslo, složí se do úhledného čtverečku a jde se po chodníku jakoby nic. Neee, v klidu, já jsem nevzdala, jen jsem pozorovala nějakého chlapíka, co krátce za Karlovým mostem takto odstoupil. Trochu brzo, ale asi k tomu měl důvod.

Pražského maratonu se už po několikáté účastním jako člen štafety. Na to, abych to uběhla celé, nejsem dost zdatná a psychicky odolná. Jak se běží v Praze cokoliv, můžu dát hlavu na to, že bude horko, a že mi něco bude. Ani tentokrát to nebylo jiné. Navíc jsem už na počátku udělala chybu, že jsem se přihlásila na špatný úsek. Rozhodně jsem nechtěla úsek Smíchov a kam jsem se napsala? Na Smíchov.... Pepo, já se spetla!!!!! Ovšem to tak nějak nikoho nezajímalo.

I když jsem přihlášení tedy takto zvorala, nenechala jsem se tím deprimovat. Ono mi asi 14 dnů zase něco bylo a to něco mě hodilo do útlumu. Ne že by mi to bylo jedno, ale neměla jsem sílu nic řešit. Trochu jsem přemýšlela, jestli jsem normální, že když mám něco běžet, vleze na mě choroba. Asi abych se pak mohla "vymlouvat". Ale den před závodem jsem šla na kolo a to mi nešlo taky. A to už je co říct, protože kolo je v mém případě úplně bez problému. Těšila jsem se, že si letos prvně pořádně zajezdím, dokonce jsem ani nechtěla nikoho brát s sebou, abych se nezdržovala. Nakonec jsem byla ráda, že jsem jízdu přežila. Nohy jsem měla jak z olova a bojovala jsem s větrem o každý metr. A tak jsem alespoň fotila :o))

Ale už je tu maratonské ráno. Modrá obloha bez mráčku dávala tušit nádhernému a teplému počasí. Hned jsem si pomyslela jak je super, že běžím jen čtvrtinu :o) Dala jsem si normální snídani a vyrazily jsme. Ano, Sára mi zase zcela dobrovolně a ráda dělala doprovod. Sraz s ostatními jsme měly u právnické fakulty, protože tam nehrozilo, že bychom se v davu přehlédli.

Startovala Pavlína, předala jsem jí tedy číslo a hned odběhla, kluci se zatím v klidu převlékali. Přemluvili nás, ať se jdeme kouknout na start. Nechala jsem tedy odjet autobus, co nás měl převézt na předávku do Podolí, a šli jsme se všichni podívat, jak to maratonci rozběhnou. A rozběhli to ve vší parádě i s remixem Vltavy a moc krásně jim to ty první metry šlo. Trochu jsem litovala ty, co se za bránou začali svlékat  a ty, co prvně přecházeli do chůze. To bych neudělala ani já a že jsem nějaký přecházeč do chůze!

Pak nás čekala cesta do Podolí, do lékárny, čili na předávku. Bylo to neskutečně da-le-ko, předaleko. Poháněla mě nutkavá potřeba, Sára mi nadávala, chtělo se jí ploužit a hlavně naskočit do nějaké povozu, ale tím, že se trasa letos lehce změnila, na místo určení nic nejelo. Alespoň jsme tam pak tak dlouho nečekaly. Na předávce jsem se najedla - kousek housky, půlku Corny a banán, protože běžet jsem měla ještě až za dlouho. Byla jsem úplně v klidu. Vzala jsem si dokonce i tepák, abych si hlídala tep i rychlost a cestou to hlídala, abych nepřepálila a trasu ustála.

Pozorovala jsem cvrkot kolem i výrazy megarychlých maratonců. Běželi tak lehce, tak potichu, bez dupání a funění, prostě radost pohledět. Od Pavlíny jsem měla avízo, kdy Jirka vyběhl, přičetla jsem 55 minut a čekala, až dorazí. Mezitím tam přiběhl kluk, proběhl předávací zázemí a běžel dál. Vrátili ho, že musí mít dvojici. Za chvilku běžel znovu. A znavu, a znovu.... Běhal tam chudák čtvrt hodiny než se potkal s tím svým partnerem. Sára šla poprosit moderátora, ať ho vyvolá,  ten jen řekl, že se tam hledá partner, nevyvolal ho podle čísla :o( Chlapec měl fakt dost, a myslím, že měl myslím chuť toho  druhého zabít (musím se kouknout, jak dopadli).

A pak už jsem zahlédla Jirku a má pouť Prahou začala. Kromě Jirky kolem běžel i balonek na čtyři hodiny. Proč se ho nezkusit držet... Přišlo mi, že běží pomalu a tak jsem se zavěsila. No, ale asi pomalu neběželi, když jsem první kilometr měla za 5:35. A protože letos se mi ještě žádný kilometr pod šest minut nepovedl, trochu jsem zvolnila. Za druhým se ke mně Jirka zase přidal a myslel, že mě bude rozptylovat jako kdysi v pravěku při mém prvním půlmaratonu. Jenže tentokrát už jsem na tom byla jinak a jeho vtipné poznámky: Já jen běžím na metro, nenech se rušit, mě spíš rozezlily. Hned jsem mu řekla, ať se odpojí, protože mě jeho přítomnost jednak rozptylovala a jednak znervózňovala.

Popisovat jednotlivé kilometry raději nebudu. Bojovala jsem s horkem a s bolestí žlučníku(?), ani nevím, jak jsem doběhla. Přišlo mi, že běžím půlmaraton, nekonečně se to vleklo. Ach jo, ten Smíchov
  1. 5:35
  2. 5:47
  3. 6:06
  4. 6:09
  5. 6:08
  6. 6:50
  7. 6:10
  8. 7:15
  9. 6:39
  10. 6:34
Chvilku po té, co jsem předala štafetu, se zatáhlo - skoro stejně jako loni. Jenže tentokrát jsem byla mokrá od neustálého polévání se a tak mi byla docela zima. Táhla jsem se ztěžka do cílového zázemí, kde jsme měli sraz. Měla jsem možnost opět pozorovat maratonce. Soustředěně a bez úsměvů se prokousávali trasou, před sebou ještě 12 km. Ale běželi a to bylo hlavní. To nejhorší měli před sebou a oni to věděli.

V centru byl pěkný cvrkot. Chtěla jsem se vyhnout davům, proto jsem raději kličkovala uličkama, kde skoro nikdo nebyl. Zaslechla jsem bubny a říkala si: No vida, již jsem blízko, půjdu tedy za zvukem. Přišla jsem blíž a hle: nebyly to bubny, byla to parta metařů s vozíčky a košťaty. Hrkali po kostkách a tak mě úplně zmátli.

Docela rychle jsme se našla s ostatními a už jsme jen naprosto hladoví vyhlíželi Petra. Náš mladý a nadějný měl za úkol nás dostat pod čtyři hodiny. A fakt se to povedlo! Máme čas asi 3:58. Díky mně fakt ne, ale i tak mám radost :o))


I z fotky jde poznat, že jsem měla dost. Nebylo mi dobře, byla jsem unavená a chtělo se mi jít hned domů. Ještě jsme si ale došli na oběd, ale pak už rychlá rozlučka a alou. Doma jsem naprosto vyčerpaně padla a celé odpoledne prospala jako bych to dala celé. I když je pravda, že těch kilometrů jsem měla v nohách hodně, běžela jsem jen čtvrtinu toho, co většina lidí ten den. Nejsem v pořádku, to je jasné. Asi bych zase jednou měla jít k doktorce... Třeba proto, že jsem se dohodli, že si všichni dáme v Olomouci celý 1/2M! Pane jo, při mém štěstí zase bude horko jak v tropech. To abych začala trénovat v sauně :o))



P.S. O tom, že jsem se snažila běžet dobře svědčí fakt, že mě dnes bolí stehna. To se mi nestalo ani nepamatuji. A když už jsem zmínila tepák - tep se mi pohyboval kolem 166 až 170! i při nepříliš vysokém tempu. Děsný...

7 komentářů:

s0cketka řekl(a)...

Seš statečná :)

Running Village Metrosexual řekl(a)...

Vím, jaký to je, když to nejde.
Chci říct: výkon je supr, protože lépe to ten den asi nešlo...

Do příště: lehký krok! :-)

12HonzaDe řekl(a)...

Kdyz to jde samo, tak to pozdeji snad ani tolik netesi... Za par dni se budes radovat, jak jsi ty krize prekonala...Drzim palce do dalsich zavodu a skvelych uspechu! 12:0

Anonymní řekl(a)...

Zdravím a gratuluji, myslím, že záleží na úhlu pohledu, mě se ty časy zdají skvělé. Díky za remix, já jsem startovala až ze zadu a Vltavu jsem vůbec neslyšela.
Katka

Pulec řekl(a)...

Já jsem hlavně plašan :o)

1bubobubo řekl(a)...

Vidím, že jsi zase měla silné "zážitky". Je to k zlosti, když to nejde tak, jak si člověk plánuje.S tím Smíchovem máš pravdu - tam jsem se také "zavařil". Koukal jsem zda tě neuvidím někde na trati, ale ani tam ani na třídní schůzce jsme se nepotkali :-( Přeji ti, aby se to už konečně zlomilo a v Olomouci se ti konečně běželo na pohodu. Držím pěsti.
Mimochodem - neslyšel jsem ani startovní výstřel ani Vltavu :o((

Pulec řekl(a)...

Bubo, ty s tvým časem jsi neměl šanci mě vidět, ale já viděla tebe jak se řítíš Podolím. Na schůzku nebyla vážně energie. A ani bych se mezi velkými maratonci se svými deseti necítila ;o))
Vltava byla super, říkala jsem si, že by to nebylo špatné do sluchátek. Kdyby Smetana tušil...