Dát si tak trochu do těla

Poslední týdny mi přišlo, že jedu a jedu a nic. Chyběl mi pocit: teď jsem si fakt mákla. Mákla, ale jsem navýsost spokojená, protože mi to šlo a těšilo mě to. Jasně že do toho nepočítám závody, na závodech mi to nejde prakticky nikdy, ač se makat snažím, ale to je kapitola sama pro sebe.

Tenhle víkend mi konečně vyšel tak, abych se sebou spokojená byla. Abych se prostě ujistila, že nejsem žádný máček, ale že jsem si za zimu vybudovala slušnou kondici. Tedy předem upozorňuji, že to není čtení pro ty, co za víkend přejedou na kole republiku tam a zpět, uběhnout dva maratony za sebou a přelezou Himaláje.

Začalo to sobotou a krátkým výjezdem na kole, který mi nahradil fartlek. Nasadila jsem si sluchátka a fakt frčela. Dupala jsem do pedálů, předjížděla vítr a měla jsem krásný pocit nezávislosti a svobody. Jela jsem jen po rovince, protože ta jízda, to byl takový předskokan neděle, kdy jsem si chtěla dát dlouhý běh. Potřebuji se nějak vpravit do delších distancí, kdybych se rozhodla si na podzim zopakovat maraton.

V sobotu ráno jsem si připravila cyklo-batůžek s vodou, nějakým dopingem, foťákem, mobilem, kapesníkama, prostě nutnostmi a nezbytnostmi pro dlouhý běh. Rozhodla jsem se doběhnout na chatu, protože u této cesty mám jistotu, že pod dvacet nebude. I mi vyhovuje vědomí, že ukončit nelze, leda bych chtěla sedět v příkopu a čekat, až mě odtud někdo vysvobodí. A to by mi asi hrdost nedala. V hlavě jsem měla naplánovanou trasu, hlavně bod A, čili kde přesně odstartuji. Bydlíme totiž v ďolíku a z něj se vybíhá špatně (já z něj vybíhám špatně). Napochodovala jsem tedy o něco výš a rozběhla se. Jenže ouha (vždy mám nějaké OUHA!): batoh mi vůbec nedržel na zádech, poskakoval sem a tam a já si připadala jak školačka, co utíká do školy. Na batohu mi chybí popruh přes prsa a tomu jsem přičítala to poskakování. Zkusila jsem to poupravit, ale výsledek byl stejně žalostný.

Synu, SOS!!!! Nick měl v plánu také cestu na chatu, ale kolmo. Zjistila jsem, že ještě nevyrazil a to bylo mé jediné štěstí. Neuběhlo ani dvacet minut (dvacet minut jen v triku, kdy teploměr s bídou vyšplhal na devítku, to bylo docela veselé) a syn byl na místě, převzal batoh a frčel. Ještě jsem se stačila napít, ale jinak jsem mu vše nechala. A stejně jsem se nakonec rozbíhala do kopce...

Běželo se mi dobře. Noční déšť spláchl všechny pyly do kanálu a já běžela prosta všech negativních myšlenek. Po pěti kilometrech jsem si dala hroznový cukr, který jsem si čirou náhodou dala doma do kapsičky u kalhot. Pohoda se zlomila za Mstěticemi, kde se krásná a hladká silnice změnila na tankodrom se spoustou automobilových závodníků. Krajnice tam skoro neexistuje, takže jsem různě klopýtala přes hrboly a díry, občas uskočila do náspu či příkopu před piráty silnic, a mé klidné a pohodové tempo se tímto zcela rozhodilo. To už jsem začala i pociťovat žízeň. V Čelákovicích dole u řeky začala být otázka žízně dost palčivá. Snad bych bývala oslovila i zcela cizího cyklistu a poprosila o pár kapek životadárné tekutiny, ale nikdo nikde.

Od řeky dál jsem docela bojovala. Za prvé se běželo po měkkém a za druhé i do kopce. Doufala jsem, že někoho potkám na bruslařské dráze, ale i tam bylo úplně vymeteno. To jsem snad nezažila. Byly přece ideální podmínky na sport...! No, k chatě pět km, totální rovina, mám víc za sebou, to už nějak zmáknu. Zatla jsem zuby, opanovala jsem se, když jsem míjela louži a nemyslela na nic, co by souviselo s vodou (když jsem míjela VODÁRNY představila jsem si, že je to ocelárna). Nějak jsem se doplácala na dvorek, kde už na mě čekal Regener. Někde po cestě jsem na chvilku Edu nechtíc vypnula, takže přesný údaj nemám (nemůže ale chybět moc) a tak jsem si za trest napsala to, co ukázal a sice 20,5 km za 2:16. Bez vody a na tři hroznové cukry dobré.

Myslela jsem, že odjedeme domů na hokej, ale to jsme nějak nestíhali, takže se mělo odjet až po hokeji. A mě se vůbec, ale fakt vůbec, nechtělo už na chatě zůstávat. A tak mě začal Nicolas hecovat, ať sednu na kolo a jedu s ním. Nejdřív jsem se mu vysmála, že jsem ráda, že žiju, ale když mi slíbil, že pojede pomalu a bude si se mnou povídat, tak jsem osedlala kolo a vyrazili jsme. Zpočátku jsem byla lehce zatuhlá, trochu jsem cítila ty svaly, které jsem si den před nechránila cyklokalhotami, ale nohy jsem měla docela lehké. To asi ten Regener :-)

Zpět bych to nikdy neběžela, protože od Labe se cesta zvedá a zvedá a je nekonečná a úmorná. I po dopoledním výkonu jsem jela celkem slušně a za chvilku jsme byli doma. Akorát v Horních Počernicích jsme se museli zastavit v Penny a dát si čokoládu, protože ani v jednom z nás už nebyla energie. Domů jsem přijela zmrzlá a unavená. Eda ukázal 23,17 km, tedy celkem i s během o něco více než maraton, vlastně se dá říct ultramaraton :-)). Napustila jsem si vanu s relaxační pěnou a cítila jsem se krásně. Taková utahaná, vysportovaná a v pohodě. Ale příští týden už bych měla na zahradě vykopat lebedu, žádné maratony... :o))