Dálkový pochod

Jen jsem ráno otevřela oči cítila jsem, že osm hodin spánku mi nijak nepomohlo a že se cítím jak malý zbitý pejsek. A to bylo špatné, moc špatné, protože přede mnou byl můj nedělní běh na chatu. Došourala jsem se do kuchyně, udělala snídani. Moc mi to nejelo, převalovala jsem v puse pocukrovanou vafli, srkala kafe a byla tak nějak vypnutá. Vyprovodila jsem půl rodiny ke dveřím a říkala si, jestli bych taky neměla jet autem. Zaběhat si čistě teoreticky můžu i večer... Ale protože jak už řečeno jsem byla vypnutá, zavřela jsem za nimi dveře a šla si číst. 

Vyskoč z toho kanafasu holka, nebo nikam nedoběhneš. A ještě musíš uvařit velkým dětem. No nemusím, ale slíbila jsem jim houbovku s knedlíkem. A tak jsem vařila a chystala si běžecký batůžek. Pobíhala jsem s ním po bytě, abych zjistila, jestli se mele a utahovala různé popruhy, aby tomu tak nebylo. Svou výbavu jsem přizpůsobila sluníčku venku - tričko, které ochlazuje - píše výrobce, na hlavu čepici jako ochranu proti úpalu/úžehu, na obličej krém s ochranným faktorem 20, brýle. A pak taky - kdo ví proč - jsem sáhla do skříně a vytáhla své dávno odložené první běžecké boty. Pojďte holky, naposledy si zaběháte, pak vás pověsím na hřebík. V jedenáct hodin, s 1/2l vody a dvěma gely, jsem vyrazila.

Bylo teplo a mé nohy od prvních metrů vůbec neposlouchaly. Do osmého kilometru jsem předváděla ukázkového indiána. Na osmém jsem si sedla pod strom do stínu a fotila bodlák. Také jsem přemýšlela, jestli běžet dál nebo se vrátit. Mít 21 nebo 16...? Potřebuju si něco dokazovat? Ne. Ale pro mě ta cesta je taková očista, očista těla i ducha, snad tomu někdo rozumí. Já se na ten dlouhý běh vždy těším. Jsem zvědavá, jak se s tím budu prát, jestli se vůbec budu prát. Prostě mě to baví. Snažila jsem si odmyslet horko, ale s přibývajícími kilometry a časem, který jsem trávila na silnici bez stínu, to šlo hůře a hůře.

Posledně mi Láďa poradil jinou, klidnější, trasu, a tak jsem ji hodlala zkusit. Bádáním v mapě jsem zjistila, že bych ale mohla z cesty sejít, a tak jsem jí testovala jen zpola. Zahnula jsem pod golfem doleva na Toušeň a běžela krásnou klidnou silničkou k Labi. No běžela... To už nebyl ani indián, to byla stará utahaná indiánka. Takže jsem raději zase fotila. Nebýt horko, nebýt na tom tak mizerně, určitě bych se víc kochala. Doběhla jsem k Labi celá šťastná, už jen kousek a budu na zahradě. Jenže za vodou se to celé nějak zvrtlo. Doběhla jsem ještě na konec Káraného a pak už jsem nemohla. Ale fakt nemohla. Chtělo se mi sednou a zavolat mobilem pro pomoc. Nohy jsem měla tuhé, měla jsem žízeň, protože voda mi došla a věděla jsem, že to prostě už nedám. Takové to mé nevzdávací Já si ale duplo: Co bys dělala někde na závodech? Sekla bys s tím? Normálně bys vzdala? Složila bys číslo? Ne, to bych asi neudělala. A tak jsem šla (i jsem si dala lap jakože: odteď už jen chůze). Zprvu pomalu, pak jsem se vzchopila a šla rázně jako když jdu do práce.  

Víc jak šest kilometrů pochod. Člověk to uběhne za chvilku, chůzí, byť svižnou mi to trvalo skoro 50 minut. Skoro padesát minut jsem pochodovala a nevnímala vůbec nic. Možná vůni lesa, možná pohyb ještěrek, které přede mnou prchaly do lesa, možná mrtvé chrousty, kteří leželi na cestě, možná i trochu žízeň. A horko. A tuhé nohy. Šla jsem cestou necestou, čili všemi možnými zkratkami přímo k vesničce naší střediskové. Ani jsem nezkoušela popoběhnout, nohy by to nezvládly. Nevím, zda jsem takový totální stav, kdy to nejde ani za nic, zažila. Tohle bylo jiné, takové definitivní. Přemýšlela jsem, jak je možné, že i když člověk běhá skoro denně, tak pak si vyběhne jako obyčejně a ono nic. Kde nic tu nic. V hlavě trochu morálu, ale nohy odmítají poslouchat. Jak je to možné? Mám to jen já, nebo se to občas stane každému? No byla to mizérie.

Na cestě jsem byla snad čtyři hodiny, čistý čas mého chodo-běhu byly tři hodiny. 21,5 km za tři hodiny. Hurá, vešla jsem se do limitu PIMu :o))  V cíli jsem si jako první dala ovocnou zmrzlinu a zbytek odpoledne jsem pila a pila a pila. Zřejmě jsem byla slušně dehydrovaná, protože na záchod jsem šla až v půl osmé večer. Ale čepice určitě pomohla, nebolela mě hlava. Chvilku jsem "vydýchávala", pak jsem plela, jela se projet s Martinem na kole, houpala se v síti, pověsila běžecké boty na hřebík. Ale jen ty první, které mají odběháno. Chudinky, ten poslední běh si vážně užily. 

A poučení nakonec? Ne, není. Chtěla jsem si zapsat jeden střípek mého života. Až zas budu na trase někdy zdechat, vzpomenu si na tenhle běh a budu vědět, že dokončím i kdyby se dělo nevím co.

P.S. Jo, a večer jsem snědla 8 knedlíků s omáčkou. S tou výbornou, houbovou omáčkou, kterou jsem si ráno uvařila...