Tak co forma?

Častá otázka v mailech, co mi teď poslední dobou chodí. Stejně jako výtka, že vůbec nereferuji o své přípravě na půlmaraton a jestli tedy vůbec 1/2PIM poběžím (ale takovou otázku dávají nepozorní čtenáři mého blogu, nebo spíš nečtenáři). Také nevím, zda tazatelé myslí formu na bábovku nebo slévačskou formu, ale pokud náhodou myslí mou běžeckou formu, tak zcela upřímně říkám: ta je v háji.

Popisovat svou letošní přípravu mi přišlo o ničem. Jako úplný začátečník jsem takovou přípravu vnímala jinak, vše bylo nové, třeba "neuvěřitelné objemy" kolem sedmi kilometrů, nebo souvislý běh více jak dvě hodiny. Taky jsme neustále řešila co na sebe, kam se všemi těmi krámy co "musím" mít u sebe, jestli před tréninkem jíst banán nebo sušenku... Ale to jsou věci z pravěku, tohle už není v mém případě důvod sednout a sepsat to. Však do běžeckého deníčku si vždy, nebo často, pocity napíšu, ale na článek už to nevydá. To leda by mě přepadli loupežníci, honila smečka psů, či bych podávala stéblo tonoucímu se.

Ale tak dobrá, jak že jsem se to tedy připravovala?

V přípravě jsem se držela osvědčeného modelu - 1x intervaly, 1x dlouhý běh, 3x souvislé běhy v různých intenzitách, 1x posilovna a jeden den bez sportu, čili jen chůze do/z práce.

Před zahájením přípravy jsem tento rozvrh vlastně dodržovala také, jen ty souvislé běhy jsem měla dva, zato delší, většinou kolem deseti kilometrů, plus mínus podle nálady, a 2x posilovnu.

Souvislé běhy jsem zkrátila, a sice kvůli zrychlení. Pro nácvik jsem si vybrala trasu kopcovitou, abych si i vybudovala silné nohy a náběhy na mosty kolem Vltavy mě nedostaly do stavu blízko infarktu. I intervaly běhám na této trati a tak se bez mučení přiznám, že stavy blízko infarktu jsem měla prakticky neustále. Děsně mě to i deprimovalo, protože jsem měla pocit, že jsem břídil a ne běžec, a chtěla jsem se někam zahrabat a ne jít obhájit svůj loňský čas.

Vlastně když si to tak vezmu, tak mi to šlo a bavilo. A proč ten minulý čas? Protože to jsem celá já. Najednou mi přišlo, že běhám málo, že ty objemy mě v žádném případě nepřipraví na 21 km, že to nezvládnu, že umřu, že.... Prostě pako.

Ale dál jsem běhala a běhala, když tu najednou: kde se vzal, tu se vzal - vlk. Tedy co to plácám. Oteplilo se.  Než se oteplí pořádně, přijde studený hnusný vítr z hor. A jedou takhle večer jsem si jako vždy vyběhla a hned u domu jsem málem odletěla. Naštěstí jsem ještě nezhubla, a tak jsem popoletěla jen kousíček. Chtěla jsem se i vrátit, neb jsem měla jen lehké oblečení, které odpovídalo deseti stupňům, které mi ukázal náš teploměr, ale pak jsem si řekla, sakra, bylo i hůř, a běžela jsem. Tedy: rvala jsem se s větrem o každý metr. No, nebudu to natahovat - nastydla jsem.

Nejdřív mi naskočil opar. Pak mě škrábalo v krku. Poté se mi ucpaly dutiny. Následně jsem začala smrkat, takže mě bolely všechny obličejové svaly. Celý týden jsem polehávala, usínala za bílého dne, dvakrát jsem nešla běhat, a nakonec jsem zjistila, že jsem prostě úplně hotová a šla jsem k doktorce. A ta mi oznámila, že mám děsnou angínu a dala mi na celý týden antibiotika! Mám v sobě první pilulku... :o(

Jasně, určitě v tom nejsem sama, nemocný je kde kdo, ale týden do závodu? To je tedy moc... Vidí v tom někdo něco pozitivního? Já tedy ne. Vlastně ano. Pokud jsem si předtím dělala starosti, jestli to uběhnu se ctí, teď ať to uběhnu jak to uběhnu, můžu se na angínu pěkně vymluvit :oD

A ještě ke všemu zlému mi nechutná nic než sladké...