Chvála bláznovství

Nemám žádný běžecký plán, čili žádné povinnosti. Přesto, nebo právě proto, se snažím dodržovat jakýsi režim, protože sklouznout k tomu, že si řeknu: Dnes ne, stačí zítra, a zítra si řeknu: Ne, půjdu až v sobotu... a pak nejdu vůbec, to je tak rychlé, že člověk ani nestačí říct Popokatepetl.

V úterý jsem odpočívala, dolehlo na mě vyčerpání z víkendových delších běhů i dvojí posilovny. I když jsem se už od minulého týdne těšila na běh ve sněhu, musela jsem ho dost nerada odložit. Včera odpoledne začalo sněžit. Lidé se zachumlali po uši do kabátů, příjezdová silnice do Prahy se proměnila v parkoviště, chodníky člověk aby v těch závějích hledal, prostě i u nás to vypadalo jak na horách. Foukal dost nepříjemný vítr, sníh štípal do tváří a myslím, že nejlepší, co se v takovém počasí má udělat, je někam zalézt a nevylézt. Ale mě už dva dny seděla na zádech děsná tíha, tíha různých povinností a úkolů, a kdybych nešla běhat, určitě by mi narostl hrb. A tak jsem se asi v půl páté vydala ven si zaběhat.

Samotná příprava byla spíš parodií na přípravu. Nějak jsem si nemohla vybavit, co se v takovém počasí vůbec bere na sebe. Že zateplené kalhoty jsem věděla, ale co dál? V čem jsem běhala na začátku roku? Vyházela jsem celou skříňku s běžeckými svršky, vytáhla jsem nějaké ty tenčí vrstvy a sláva: i zimní bundu. Pak jsem si vzpomněla na čepici a rukavice a nákrčník. Našla jsem jen tu čepici, zbytek je zřejmě ještě někde u ledu. Ale nakonec jsem zaimprovizovala a nějak to poskládala. Ještě Edu a mp3 a hurá ven.

Vítr neustal a prakticky hned se snažil mě kamsi odfouknout. Ačkoliv se kolikrát stane, že Eda dost dlouho hledá družice, které by nás zaměřily, tentokrát signál naskočil brzy, a já tak mohla takřka ihned vyběhnout. Rvala jsem se s větrem o každý metr. Nejhorší byly úseky, kdy končil dům, taková ta proluka mezi domy, tam byl náraz vždy dost silný. Běžela jsem spíš poslepu, občas jsem se koukala, jestli vůbec ještě držím směr. Vyběhla jsem pryč ze sídliště s cílem doběhnout k velkému rybníku na hráz a zpět, je to cca 3 km tam, čili lehce přes šest celkem, běžně naprosto pohodový krátký výklus.

Skončilo sídliště a já se dostala na cyklostezku. Tedy spíš tam, kde vždy byla. Teď se všude rozprostírala bílá pláň a jen zasněžené stromy dávaly tušit, kde bývala. Můj "běh" dostal nový rozměr - technické pilování stylu. Běžet normálně nešlo, předváděla jsem jakýsi skipping, čili zvedání kolen vysoko, a takto se v závějích posouvala vpřed. Nikde nebyly žádné stopy, o prohrnutí ani nemluvě. Za prvním rybníčkem jsem se dostala mezi dvě pole, na mírný kopeček. Vítr zde měl už značnou sílu a nafoukal na cestu hodně vysoké závěje, kterými běžet nešlo, skipping už jsem měla nacvičený, tak jsem jen pochodovala. Tam někde jsem dostala záchvat smíchu. Do tváří mi šlehal vítr, vločky bodaly až to štípalo a já se smála na celé kolo. Přišlo mi to celé moc vtipné a vlastně i krásné. V tu chvíli jsem byla na světě jen já a ta slota kolem. Pak jsem se dostala mezi domky a do parku. V parku to bylo asi nejhorší, neviděla jsem na krok a dost mi podkluzovaly nohy. No, upřímně - byla jsem ráda, že jsem si řekla, že poběžím jen na hráz.

Na hrázi mám své oblíbené koukací místo. Stromy se tam naklánějí nad hladinu, ve které se vzhlížejí jako parádnice před zrcadlem, rákosí si šeptá svou vodní píseň, občas vyskočí kapr z vody, proplují kachny, či přeletí nějaká volavka. Prostě takový malý ráj uprostřed uspěchané Prahy. Ale teď byla hladina tmavá, rozlobená a nepřátelská, zlověstně šumějící rákosí mě odhánělo pryč. Obrátila jsem se zpět k domovu, ale i tak mě ten pohled trochu fascinoval, bylo to nové a jakýmsi způsobem uklidňující.

Zpět to šlo o něco pomaleji než tam. Vítr ještě trochu zesílil, ale naštěstí mi foukal do zad, takže jsem měla příležitost prohlédnout si cestu, třpytící se sníh i naváté závěje. Světla lamp i domů se odrážela od mraků a bylo tak vše krásně vidět. Všechny myšlenky na milion úkolů a povinností byly ty tam. Jednou jsem někde četla, že pokud si chce člověk vyčisti hlavu, není běh to pravé, je prý potřeba sport či činnost, při které se na něco soustředí - třeba v posilovně na dýchání a provádění cviků, či při golfu na odpal. apod. Je to tak, po běhu je hlava sice čistá, ale při něm si tak člověk mudruje a rozhodně úplně nevypne. Až po běhu se mu zdá vše lehčí, protože získá potřebný odstup a nadhled. Ale tentokrát jsem vypnula dokonale. Musela jsem hlídat, abych někam nezapadla, neuklouzla, na sídlišti abych nepadla pod nějaké auto...

6 km jsem běžela víc jak 3/4 hodiny. Vlastně to byl spíš posun vpřed než běh, ale bylo to úžasně očišťující. Nevyběhla jsem proto, abych pak mohla napsat, že jsem běžela a nechávala se bouchat do zad, jak jsem dobrá, že jsem se v -8, za sněhové bouře a v totálně neběžeckých podmínkách kamsi vydala. Potřebovala jsem někde nechat starosti. Nějak to na mě hrozně zapůsobilo, tak jsem si to prostě poznačila :o)