Nebe

Úterní běh nemám moc ráda - za sebou nedělní dlouhý a před sebou intervaly. Tělo je unavené, svaly ještě bolí a intervaly delší než kilometr slibují záhul, na který se netěším. Ještě že předpověď počasí tvrdí, že přijde ochlazení. Ale ať čekám jak čekám, ať start oddaluji jak chci, ve chvíli, kdy už fakt musím vyběhnout, je venku 25 stupňů, vzduch je hutný a brání v hlubokém nádechu. To zas bude něco...

Běžím v rytmu Neny směr rybník a park. Míjím psi, kteří ani neotočí hlavu jak jsou unavení, potkávám i běžce a spousty cyklistů. O intervalech si nechávám zdát, jsem ráda, že vůbec žiju. V hlavě si vytyčím metu, hráz rybníka, kde se opláchnu a běžím zpět. V duchu láteřím jak taťka Gargamel: nechci teplo, nechci léto, nechci tohle hnusný dusno, chci zimu a závěje, chci chumelenici a náledí. A pak mě pošimralo sluneční světlo a já zvedla hlavu a málem oněměla úžasem nad tou krásou, kterou skýtala srpnová obloha. Na západě husté černé mraky, z pod kterých se drala zlatá záře - to poslední sluneční paprsky ještě hladily Zemi. Na východě se mraky kupily do černočerných závějí a slibovaly vytoužený déšť, na jihu se naopak mraky rozestoupily a odkryly měsíc v úplňku, obrovský, jakoby průsvitný kotouč těsně nad obzorem. Pak i ten zakryly mraky a objevila se duha.

Doma jsem vyběhla na balkon abych tu krásu navždy zakonzervovala do digitální fotografie, ale dívala jsem se jen do úplně normálních šedých mraků.

Příroda mi zase jednou dala za vyučenou. Jako by říkala: Tobě se nelíbí slunce? Tobě se nelíbí zeleň? Modrá hladina rybníka? Duha nad lesem? Počkej, počkej! Jednou se ti bude stýskat. A má pravdu. Jako ostatně vždy.