Třikrát a dost

Někdy se to tak semele, že vás prostě od rána provází smůla či pech, či tak něco. A ani není potřeba nejdříve potkat černou kočku, nebo rozbít zrcadlo.

Sobotní ráno bylo uplakané, černé a nikomu se nic nechtělo. Trávila jsem víkend v Jižních Čechách a tak jediné co nás napadlo, že by ses nad dalo dělat, byla návštěva Země živitelky. Hned při vstupu jsem čekala na zbytek výpravy pod jedním rozložitým stromem a padl mi na hlavu lístek, který jsem chytla do ruky, abych ho zahodila. Nebyl to lístek, byla to vosa a její píchnutí MOC bolelo!

Na výstavě byly mraky lidí a co oko dohlédlo, všude spousta lákadel pro nás, co nemůžou jen tak projít kolem něčeho sladkého. Takže ve mě zmizela jedna cukrová vata a předlouhý sladký had. Ještě že jdu večer běhat, říkala jsem si pak odpoledne nad kafíčkem už v teple ušáku. A vtom kolem mě začali všichni křičet mé jméno a najednou rána jak z děla do hlavy. Způsobila jí obrovská dřevěná kočka, kterou shodil Martin tím, že shodil polštář, který shodil lampu a ta shodila tu kočku. Taky to MOC bolelo.

Vyběhla jsem aniž bych pomyslela na shora uvedené pořekadlo...

Běh krása. Silnička se vinula vesničkami a krajinou, v dálce zámek Hluboká a  Temelín. Trochu jsem se bála při míjení výběhu s krávami a býky. Měla jsem červené triko a jeden z býku si mě prohlížel vilným pohledem. Naštěstí ho nenapadlo to, co mě, že by třeba mohl přeskočit ohradu. Asi po dvou kilometrech jsem začala řešit technickou, což je takový folklor mých výběhů. Myslela jsem, že jsem vadná, že to pořád řeším, ale co tak na našich běžeckých setkání poslouchám, řešíme to všichni. Dost často je to tedy téma číslo jedna a tak po příchodu domů můžeme partnery uklidnit tím, že jsme se zase bavili jen o h....

Jako naschvál nikde ani kousek zeleně, která by poskytla potřebné soukromí. Až poskládané kotouče slámy u cesty mě vítaly otevřenou náručí. Jenže jelo auto a tak jsem popoběhla ještě o kousek dál, ke křoví. Cestou k němu jsem zaregistrovala kopřivy. Poslední má myšlenka byla, že je musím opatrně sešlápnout ke straně, abych se o ně nepopálila. Vtom mi ale nakročená noha zajela do díry a já padla jak dlouhá tak široká do všech těch kopřív. Z těla byla rázem kolíbka, nohy jsem měla ve vzduchu, zbytek těla úpěl v kopřivách. Ležela jsem, smála se. Ale bolelo to tak MOC, že jsem si to drbala ještě ráno.

No, naštěstí každý den, i ten plný veselých příhod, nakonec končí. Neděle už proběhla v pohodě a já si mohla dát další ze svých plánovaných dlouhých běhů. Sice jsem nesplnila vyšší hranici, ale jinak spokojenost: 23,5 km zaběhnutých v klidu a pohodě bez nějakých větších problémů.  Díky ochlazení se tak můj týdenní objem opět vyšplhal přes 50 km. Je načase, protože zbývá už jen 40 dnů do startu.....