Pohádka o letní přípravě

Jestli něco fakt nesnáším, tak jsou to pohádky. Hlavně ty, kde unylá děva sedí u okna a vzdychá a čeká, až si jí někdo, nejlépe princ, odvede do svého království, aby tam byla šťastná až do smrti. Z toho jsem hodně dávno vyrostla a nechápu, že se lidi těší na vánoce, aby u těchto pohádek strávili celé svátky. I když je pravda, že kdysi dávno pohádky měly své kouzlo a co si pamatuji, tak hodně jich ve mně zanechalo svou stopu - třeba Krteček a kalhotky :o), protože člověka tak nějak nenásilně poučovaly o životě. Dnes jsou pohádky o ničem. Občas když poslouchám ty uječené hlásky, které mluví jazykem dospělých a neustále poučují, co se má a co nemá, tak mám černo před očima. Z toho si to dítě nemůže odnést pranic. A proč takový dlouhý úvod? No, přemýšlela jsem, že je škoda, že Krteček neběhal, nenadělala bych ve své letní přípravě kopu chyb, které mě stály a stojí spousty energie. Ale tak když už jsme u toho, jednu si vymyslím (je to spíš bajka, ale to snad nevadí):

Byla jedna želva a ta se jmenovala Speedy. Speedy ráda běhala. Běhala když pršelo, běhala když sněžilo, běhala když mrzlo. Vlastně běhala za každého počasí. Jen běhu v létě se vyhýbala, to raději vzala kolo a jela s větrem o závod. Jednou si Speedy umanula, že si zaběhne na podzim maraton, protože někde slyšela, že zaběhnout maraton je pomyslný Olymp každého běžce. Cesta k maratonu však vedla letními měsíci a tak Speedy musela chca nechca běhat i v horku.

Počasí v červenci bylo tropicky horké, krajina prahla po dešti jako guláš po cibuli a nikomu se nic nechtělo. Zvířátka polehávala ve stínu či se ráchala ve vodě, hlavně žádný pohyb navíc, aby se nezapotila, neudýchala a horka ve zdraví přežila. Speedy si však nedala říct a běhala i v tom horku. Vyzbrojena radami zkušenějších vybíhala v podvečer, kdy slunce zapadalo za humna, hodně pila a běhala pomaličku jak to jen šlo. Pomalý běh ale měla v nátuře, takže tolik se zase krotit nemusela.

Jednou v neděli si vyběhla na trénink, dle plánu 21 km. Slunce ten den nepálilo jako v jiných dnech, dokonce bylo po dešti, a tak se Speedy na běh velmi těšila, protože pro takový dlouhý běh to byly vlastně ideální podmínky. Vzala s sebou dokonce jedno své želvátko, aby jí vozilo vodu, do kapsy nacpala nějaké cukry a kapesník a vyrazila. Každé tři kilometry si lokla, opláchla obličej od soli a polila si zátylek. Voda na zátylku příjemně chladila a vpíjela se i do trička, takže Speedy ani necítila horko. Běžela a běžela, nezastavovala, kochala se a povídala si se želvátkem. Po tréninku se cítila skvěle, dala si kefír a zeleninový salát a šla brzy spát.

Ráno se nemohla hnout. Bolelo jí celé tělo. Ne celé ne, hlavně v krku a hlava. Dolezla do koupelny a v krku objevila zánět jak hrom. Dolezla zpět, pila čaj s medem a nechápala, jak k tomu přišla. Pila čaj den, dva, tři, stříkala si orofar, kloktala šalvěj. Čtvrtý den musela z postele vylézt, protože jela na závody do Mnichova (samostatný příspěvek). Deset kilometrů dám i se zánětem v krku, říkala si Speedy. Dala, ale bylo jí mizerně.

Další běh si Speedy dala až v neděli. Moc se jí nechtělo, bylo vedro, teploměr opět vyšplhal na 29 stupňu ve stínu, ale protože den předtím snědla půlku dortu, dvě kila krkovičky z grilu, lavor těstovinového salátu a další pochutiny, raději vyběhla.

Uběhla 100 m a měla dost, pak nějak dala první kilometr, chvilku šla, na třetím pila, na čtvrtém se polila, na pátém se stočila k domovu, na desátém padla mrtvá na lehátko. Počkat, zpět: padla...stočila...polila. POLILA A pomaličku jí to docházelo: to chlazení zátylku, to studené tričko... Tady je zakopený Pes! Odtud ten zánět!

A poučení nakonec: Ať si z toho vezme co kdo chce, Speedy ale ví, že si zátylek při běhu už nikdy nepoleje, protože to má následky, ze kterých se už druhý týden hrabe.