Vienna 2010

Myslím, že fotky řeknou víc, než mé sáhodlouhé vypravování(a myslím, že z nich každý vyčte, že to byl super výlet), tak to tentokrát vezmu zkrátka a jen popíšu samotný závod.

Den před závodem, tak nějak v sobotu odpoledne, mě začalo bolet v krku a hlava. Zřejmě jsem chytla něco od Martínka, který s něčím podobným bojoval v týdnu. Ach jo... Bohužel jsem neměla nic, ani orofar, ani paralen, čím bych to zahnala. Ale nechtěla jsem si s tím nějak moc dělat hlavu, doufala jsem, že se když si dám horký čaj, že to odezní. Neodeznělo. Na start jsem nastoupila ne úplně v pohodě, ale to už tak občas mívám.

Na start jsme šli prostředkem Reichsbrücke, který je široký a oblý a mají ho na každém prospektu a reklamě k tomuto závodu, protože je to krásný pohled, když je na něm místo čoudících aut funící dav.

Tolik závodníků kolem sebe jsem nikdy neviděla a asi hned tak neuvidím. Řeka lidí plynula všemi možnými směry, nejčastěji k záchodkům a následně do koridoru. Našla jsem si svůj koridor označený černě (že by předtucha?) a šla si vystát frontu na budku. Ačkoliv se asi za deset minut měl ozvat výstřel, lidi nerušeně stáli a čekali, až na ně dojde řada. Naštěstí jsem byla poučena, že se startuje ve vlnách, čili, že určitě nepoběžím hned v devět, tak jsem byla v klidu taky.

Přiznám se, že jsem vlastně ani pořádně neslyšela, že závod začal. Přeci jen od samého startu jsem byla poněkud vzdálená a asi mi to v tom hlaholu uteklo. Až když bylo jasný, že kolem mě lidi nedočkavostí nepřešlapují, ale sunou se ke startovní čáře, věděla jsem, že je to tu. Že zase poběžím závod.

Začátek parádní. Tedy parádní v tom, že rychlost byla šnečí, čili jsem nezadýchána proplouvala davem a předbíhala jednoho po druhém, což se mi samozřejmě líbilo. Ani nevím, jak dlouho tato pohoda trvala. Kolem stály davy lidí a povzbuzovaly, jenže bylo třeba koukat pod nohy a taky hledat skulinu, kterou by se člověk protáhl. Rychle běžet nešlo, fakt ne. Trochu se to zlepšilo v áleji, Hauptalee, kde byl i krásný stín. Až tam jsem si uvědomila, že mi je vlastně horko. Poučena z Prahy jsem věděla, že musím myslet pozitivně a povzbuzovat se, rozhodně si nepřipouštět, že něco není v pořádku.

No ale červíček začal hlodat: Horko, co? Hnus, že? Jsi nějaká upocená! Nechceš se napít? Ale voda ještě nebude... Ne červíček, had to byl! A pak pátý kilometr a voda! Voda v umyvadlech, voda v kelímkách. Umyla jsem se a trochu napila, běžím dál, když v tom mi došlo, přešlapující při tom koberec s časomírou, že nás nejdřív zabrzdili a pak teprve změřili. Ach jo, to od nich nebylo hezké.

Pak už to byla jedna velká krize. Horko mi bylo, blbě mi bylo, nohy těžké, nešlo mi to ani náhodou. Měla jsem pocit, že takhle špatně jsem neběžela ani loni na 1/2PIMu. A to jsem si myslela, že rovina je to nejlepší, kde si člověk může závod zaběhnout. Ne, asi je lepší, běžet na takové té lochnesce, kterou máme v Praze, občas máknout, občas si odpočinout při seběhu. Zlobila jsem se na sebe a raději jsem ani nekoukala na Edu. Zvláštní bylo, že jsem ale pořád někoho předbíhala.

Na desítce se opakovala situace s vodou - nejdřív voda, pak časomíra. Zde má krize dosáhla vrcholu a přešla jsem do chůze. V ten mžik kolem mě proběhlo asi tisíc závodníků. Uvědomila jsem si, že to byli ti, co jsem od startu předbíhala já a to mě vrátilo zpět do pohybu. "Musíme si to ujasnit, holka. Přijela jsi běhat, ne zdechat. Tak se seber a prostě běž. Klidně pomalu, ale hlavně běž. Proto jsi tady. Nemusíš nic jiného než střídat nohy. Mávej lidem, zpívej si, ale nezastavuj!"

Tedy ne že by to od toho okamžiku byla procházka růžovou zahradou, ale běžela jsem.

Vždy se těším na patnáctku, protože vím, že už je to za pár, že to konečně začne utíkat. Tady situaci ještě zlehčil fakt, že jsme dostali banány. Ve šlupce. Tyto se pak snad půl kilometru válely úplně všude, takže jsme v nich vtipně poskakovali, abychom nepadli. Představila jsem si klasickou scénku z němé grotesky - šlupka a člověk na zádech s nohama nahoře jak brouček... No a kromě banánu se podával ještě nějaký ionťák a ten byl taky všude, takže se pěkně lepily boty a vydávaly takový srandovní mlaskavý zvuk.

Finišovalo se v Mariahilfer Strasse, čili v ulici plné obchodů a teď i mávajících lidí. Tady už člověk nemohl jen tak přejít do chůze, protože by vypadal jak lemra. A tak i když jsem toho měla dost, našla jsem si Tracy a běžela, co to šlo. A stálo to za to. Byla to velká krása, ty davy a to povzbuzování. A pak už zatáčka a modrý koberec na dosah. Těžký to bylo, fakt těžký. I rozhodla jsem se, že se za své trápení odměním a modrý koberec si užiju. Přede mnou běželi nějací dva kluci tak jsem se mezi ně vmáčkla a předběhla je, pak jsem předběhla ještě těsně před koncem pár lidí a před čárou jsem si poskočila a zajuchala. Když už tak už, ne?

Čas 2:13 mě překvapil. Myslela jsem, že jsem daleko horší! Juchů!!!

Až dnes jsem si stáhla data z Edy a byla jsem mile překvapena, protože jsem běžela fakt docela slušně, ačkoliv jsem to tak ani náhodou necítila. Kromě toho se ukázalo, že se vůbec neběželo po rovině, ale trať neustále stoupala. Ne nijak zásadně, ale stoupala. Tak asi proto jsem se cítila tam mizerně. Asi to dělalo i horko, bolest v krku, bolest hlavy a možná lehká dehydratace, těžko říct. A není to už jedno? Zbyl krásný pocit, že jsem to zase jednou zvládla. A s tím jsem tam jela.

***


Skok do cíle

***
V áleji bylo fajn