Třetí jaro

Zatímco tři zimy jsem proběhala, s příchodem jara to bylo jinak. První jaro jsem běhat přestala. Ne že by mě to nebavilo, ale v té době jsem běhala jen za tmy a jen na ovále, takže jak se den prodlužoval a odvaha se nedostavovala, s lítostí jsem běžecké boty pověsila na hřebík.

Ani druhé jaro jsem neměla tolik odvahy, abych běhala dál, ale udržela jsem to o trochu déle než rok předtím. A tohle jaro? Třetí jaro? Paráda. Běhám a běhám, běhám na ovále, běhám na ulici, běhám v lesích. Mám spousty plánů a pár zaplacených závodů (motivace jak hrom). Už mi tolik nevadí běh za světla a na veřejnosti, což je posun o délku maratonu.

Ale... Ale začala jsem se bát. V zimě na ulicích nebyla ani noha, člověk běžel zasněženou a zamrzlou ulicí či přírodou a byl v klidu, protože věděl, že všichni sedí doma za pecí. Zato teď odevšad vylezli různí podivní tvorové a opilci. Jeden mě dokonce honil! Naštěstí jsem běžela se Sárou, tak jsme do toho duply a i kopec, u kterého normálně zdechám, jsme vyběhly docela svižně. Co kdybych ale byla sama? No, to by mě třeba nikdo nehonil :o)

Došlo to tak daleko, že se raději uchýlím do bezpečí oploceného oválu, který je ale po zimě tak špatnej, že čekám, kdy si na něm zvrtnu nohu, nebo se snažím vytáhnout Sáru. Má to však své mouchy - na ovále mě to nebaví, jedině tak intervaly, a Sára zase není ochotná se mnou běžet víc jak osm kilometrů. Možná je načase koupit si nějakou ochranu. Pepřový sprey, nebo čert ví co. Jsou to starosti...

P.S.

Jistota je jistota: už běhám se sprejem