pondělí 15. února 2010

Winterlaufserie - 3. díl


Blížil se můj další Mnichov, ale měla jsem jasno - nejedu. Kdysi jsem plánovala, že to bude rodinný výlet, ale doma koloval jakýsi vir, který jednoho po druhém sklátitl, vlakem samotné se mi tentokrát nechtělo a tak jsem si řekla, že pokud se já neobjevím na nějakém závodě, světem běžeckých tabulek to rozhodně nezahýbe. Jenže pak mi napsala Martina, že by jela se mnou, což samozřejmě bylo úplně o něčem jiném, a tak jsem v pátek zase zabalila batoh a v sobotu ráno začala má jízda za posledním dílem zimního běžeckého seriálu v Mnichově.

V pátek jsem si zabalila, ale své oblíbené smažení řízků jsem nechala na ráno. Večer se mi Sáruš dokonce nabídla, že mi pomůže, což jsem mínila využít. Vstala jsem, udělala pár běžných úkonů, vzbudila Sára, šáhnu do lednice pro maso a maso nikde! Sákryš, povídám, kdo mi ukrad proviant? Proviant trůnil zmrzlý na kost v mrazáku.... Na rozmrazování už ale nebyl čas a tak jsem smutně vytáhla játrovou paštiku a dala ji k chlebu do batohu. To mi to tedy začíná (přeskočím-li dění, nic dalšího hroznýho už se mi nestalo).

Od poslední cesty jsem byla vyzbrojená zkušenostmi, které jsem Martině ráda předala. Třeba to, že si rozhodně nemá brát lodní kufr na kolečkách, který by určitě nenacpala do skříňky na stadionu a i by se s ním velmi těžko pohybovala po městě. Taky jsem byla v klidu, když na ceduli odjezdů ještě nebylo uvedené nástupiště, taky jsem věděla, že musíme nastoupit do prvních vagonů... No celkově jsme mé poznatky ocenily. Však také má každá třetí věta začínala: To posledně...

Vše je relativní, že? Takže mě cesta ubíhala rychle, kdežto Martina každých dvacet minut pronesla: Už tam budeme? Cože? Ještě 5 (4, 3, 2, 1..) hodin? Ale opravdu to utíkalo rychle, však když si máte s kým povídat, je to zase o něčem jiném. A také si můžete odskočit na záchod a protáhnout se. Vše má svůj konec, i my nakonec šťastně dorazily na rozlehlé a vymrzlé mnichovské nádraží. Daly jsme si zavazadla do úschovny a šly se kouknout na slevy. Překvapilo mě, že tamní ulice nebyly prakticky uklizené. Sníh ležel udupaný a posypaný na chodnících, čisté byly jen silnice. Bylo mi jasný, že když není uklizená hlavní pěší zóna, nebude uklizený ani olympijský areál. To se tedy super poběží...

Nákupy netrvaly dlouho, protože se najednou ozval hlad. Stočily jsme kroky k nádraží, vyzvedly batohy a hurá směr ubytovna. Šetřily jsme náklady za MHD a opět necelé 3 km odpochodovaly. Nemusím jistě ani psát, že věta: Už tam budem? zase párkrát zazněla :oD

Před pokojem jsem Martině předala již zmiňovanou kartičku na odemykání pokoje se slovy: Jestli se ti to povede hned napoprvé, tak s Tebou končím. Cvak a byly jsme na pokoji. Dobrá, nekončím, ale nechápu :o) Asi jsem posledně měla zámek rozbitý...

Pohodily jsme zavazadla na židle a šly na večeři do blízké pizzerie, kde jsme si daly úžasné lasagne. Na konci večeře už jsem sotva držela oči. Přála jsem si jediné: být okamžitě na pokoji, sprcha a spát. Naštěstí byla vyčerpaná i Martina a tak jsme v půl desáté pronesly dobrou a zalomily to.

Ráno snídaně, zabalení zavazadel a přesun na stadion. Všude ležel udupaný sníh, nový se pomalu snášel k zemi a teplota se pohybovala tak kolem nuly. Představila jsem si ten rozdupaný marast a bylo mi trochu úzko.



Martina se zaregistrovala (ona to všechno určitě víc rozebere na svém blogu), šly jsem se převléknout a šup do mrazu. Snědla jsem si banán, trochu se proběhla, procvičila a pak už jsem čekala na výstřel.

Start jsem tentokrát poněkud zaspala, neměla jsem v uších sluchátka a natažené rukavice, takže jsem to doháněla v běhu, což samozřejmě není ideální stav. Ale pak už jsem běžela normálně a v pohodě. Kupodivu jsem se dlouho držela docela početné skupiny běžců a první vlnovky vyběhla bez zadýchání. Celou první pětku jsem byla nadšená, fakt mi to běželo - s ohledem na podmínky - velmi dobře. Na první občerstvovačce jsem si dala vlažný nápoj. Po pár metrech najednou kámen v žaludku. Udělalo se mi špatně, na zvracení. Trochu jsem zpomalila a zjišťovala stav. Snažila jsem se myslet na něco jiného, ale žaludek se celkem urputně hlásil o slovo. Řekla jsem si, že už žádný pití i kdybych měla umřít. V kapsičce jsem měla hroznový cukr, zkoušela jsem prvně, co to se mnou udělá a musím říct, že se mi celkem osvědčil. Dlouho jsem nepotřebovala gel, víceméně preventivně jsem si ho dala na 16tém, protože jsem cítila, že ho budu potřebovat. Druhé kolo tedy uběhlo ve velké nepohodě, třetí tak nějak normálně, ale už jsem ten jeden kopec chodila a čtvrté jsem také občas šla, protože sníh už byl tak rozdupaný, že běžet v něm bylo nad mé už trochu vysáté síly. Do cíle jsem ale vběhla svižně. Moderátor mě objal, pogratuloval a poslal do tepla.

Koukla jsem na čas:

5 km: 00:31:18
10 km: 01:04:58
15 km: 01:39:05
20 km: 02:14:39

a přišel mi úžasný. Dojetím jsem nemohla promluvit. Ke knedlíku v krku jsem do sebe začala soukat hojně pocukrovanou koblihu a bylo mi blaze. Martina už na mě mávala z bazénu, potkaly jsem se u skříněk, ale mě pořád ještě nešlo mluvit. Až teprve po horké sprše jsem mohla nadšeně vyprávět i nadšeně poslouchat, jak se Martině dařilo (viz její blog). Co tedy bylo šílený - jak moc jsem dorasovaná od pásu. Co to ten Garmin proboha vyrábí? Kdyby se nejednalo o prsa a jejich okolí, asi bych to nafotila. Zdá se, že závody budu běhat raději se Suuntem.



Pak šest km na nádraží, u nádraží v pizzerii oběd, Starbruck-kapučíno do vlaku a hurá domů. Tentokrát se cesta vlekla mě, ale i když se to vleklo, nakonec jsme samozřejmě dojely. Kolem půlnoci jsem se zachumlala do své peřinky a usnula spánkem spravedlivých.

Bylo to hrozně prima. Není nad to, když si uděláte výlet s někým, s kým můžete dva dny probírat běžecké plány, výživu, pocity při běhu, po něm a během něho atd. atp. Prostě fakt super. Díky Marti, že jsi mě vytáhla :o)

Ještě shrnutí všech časů celého seriálu, kde jsem se celkově umístila na 50. místě z 56 žen: plus předpokládaný čas na celý maraton:

10 km: 01:03:26
15 km: 01:39:31
20 km: 02:14:39
Utopie: 04:57:36

9 komentářů:

Pulec řekl(a)...

Jak jsem po závodu byla fit a plná života, dnes sotva lezu. Taky byt vypadá po mé dvoudenní absenci jak ubytovna zahraničních dělníků, fakt nevím, zda zvládnu přijít na setkání. Když tak uspořádáme videohovor... ;o)

s0cketka řekl(a)...

:) Já mám na stehnech docela velké strupy od těch mých děsných kalhot zase...

Anonymní řekl(a)...

Paráda dámy! ..jste dobrý...Gratuluju Megatraged

12HonzaDe řekl(a)...

Jste fakt dobry!!! Gratulace jako hrom k dokonceni cele zimni serie! 12:)

Dohny řekl(a)...

... no a pak že nejsi závodnicky založená :-) Gratuluji, smekám klobouk a těším se na podrobnosti.
Dohny

Pulec řekl(a)...

Díky za gratulace.
Bylo to opravdu moc super. I když pořád lezu jak šnek, už se s tou vzdáleností tolik neperu.

Running Village Metrosexual řekl(a)...

Rád sleduju tvůj blog, také obdivuju tvé nadšení pro Mnichov, kde "neustále" běháš. Uvažuješ také o říjnovém Maratonu, případně půl Maratonu?

Pohodový krok :)

Pulec řekl(a)...

Mnichov a Bavorsko vůbec je má srdeční záležitost takže tam dál běhat budu. Myslím, že datum 10.10.10 přímo zve k účasti, že? :o)

Koukala jsem na tvůj blog, vidím, že máme stejný cíl, byť ne ve stejném termínu. Ať se Ti daří ho zdolat, držím pěsti.

Running Village Metrosexual řekl(a)...

Držím taky pěsti :-)