Takže si to shrneme....

Nejdříve prosinec, který byl sportovně tak nějak odpočinkový takže myslím, že stačí jen čísla:

Běh: 88 km
Posilovna: 2x

A teď rok 2009

Graf:



Čísla:
Běh: 1.067 km > 437 km v roce 2008
Kolo: 1.548 km < 1.640 km v roce 2008
Posilovna: 27x < 40x v roce 2008

Pro mě to byl rok neuvěřitelný. Měl mě posunout v životě dál a to se mu i povedlo. Začalo to hned v lednu, kdy jsem odepsala na výzvu na behej.com, ať napíšeme něco o tom, jak jsme začínali s během. Vybrali mě a začala spolupráce, taky veřejná příprava na 1/2M, pak veřejná ostuda ;o) atd. První článek jsem z radosti poslala mnoha lidem jako "čtení ke kávičce". V té chvíli ale redakce udělala něco neočekávaného a pod článek přidala odkaz na můj blog, který do té doby zaznamenal jen asi 210 vstupů, čili o něm skoro nikdo nevěděl. Jeho účelem ani nebylo promlouvat k masám, potažmo k někomu, kdo mě zná, protože by to znamenalo pustit si lidi k "tělu" a to jsem v úmyslu neměla. A bylo hůř, protože blog začali číst lidi z práce, rodina, přátelé... Myslela jsem, že se propadnu, že se někam zahrabu, že přestanu psát... No ale pak jsem sebrala všechnu svou sílu a v psaní pokračovala. Díky tomu všemu jsem uzavřela přátelství s lidmi, se kterými bych se nikdy nepotkala a tak jsem ráda, že se to nakonec všechno událo. Jediné, co mě mrzí jsou komentáře lidí, kteří mému běhu moc nevěří. Takoví, co tvrdí, že to přeháním, že běh je pro radost a že jsou i jiné věci na světě, a že jsem určitě nešťastná, či mám nějaký problém. Vím, že takovým věcem nezabráním, ale i tak bych k tomu chtěla říct následující:

Tenhle blog je tom, jak sportuji. Sport mám ráda: kolo mi dává pocit svobody, posilovna mi dává sílu a běh miluji, proto mu teď dávám přednost. Neběhám proto, že jsem se s někým vsadila, že uběhnu v kuse deset kilometrů, že přeběhnu Saharu, nebo že oběhnu zeměkouli... Ne, nikomu nic nedokazuju, běh mě prostě baví. Baví mě ty pocity při něm a po něm, a taky určitý pocit vlastní jedinečnosti, ať uběhnu kousek nebo velký kousek.

Co se štěstí týče, nikdo není trvale šťastný, to nejde. Neustále šťastní jedinci jsou jen bázni, nebo lidi v reklamě, kteří snědíc jogurt plný škrobu podepíší smlouvu s bankou aniž by si jí přečetli, a pak si s hlavou bez lupů jdou koupit O.B. Takže ani já nejsem trvale šťastná, ale myslím, že jsem trvale spokojená. I když mě občas z nějakého důvodu přepadne splín.

V prvním článku svého blogu jsem napsala, že: ...nechci psát o životě stoleté, utahané, vrásčité a tlusté matce tří dětí, ale o holce ve mě, která si žije podle sebe". Ano, také o tom je tento blog. Dospělost nás často semele tak, že zapomínáme na ty děti v sobě. Mládí to má jednoduché. Člověk nemá skoro žádné povinnosti, může kdykoliv sednout na kolo a vyrazit, sbalit si stan a odjet do hor, natáhnout boty a běžet, kam se mu zlíbí, když má v lednici dvě mrkve a Bohemku, tak je to dostačující, a po prohýřené noci může spát i tři dny. Tohle jde v určitém věku stranou. Najednou jsme samá povinnost, odpovědnost, stres, honičky, strachy... A proto je úplně úžasné, když alespoň chvilku tohle všechno hodíme za hlavu a: nejsme rodiče, partneři, nadřízení, podřízení, jsme to MY. A proto tu nikdy (většinou) nebudu psát o tom, že jsem byla nakupovat, nebo uklidila skříně, že jsem uvařila hovězí na česneku, nebo... Bude to pořád blog především o mém sportování a o ukradených chvilkách, kdy jsem sama sebou.