čtvrtek 14. ledna 2010

Winterlaufserie - 2. díl / III.

Mnichovské nádraží je obrovské. Vlaků mraky, lidí mraky, kam já se chudák vrtnu? K mé předpřípravě patřilo i pečlivé plánování pěších tras. Vytiskla jsem si jak plánky, tak itinerář. Nádraží, hotel i park leží v jedné přímce. Obě trasy měří kolem třech kilometrů, což pro nás vytrvalce není prakticky žádná vzdálenost, že? Jdu tedy pěšky, i když mám napsané i spojení MHD. Ale jsem tak ztuhlá z vlaku, že dávám přednost pochodu. Následuju instinkt a vycházím levým bočním východem. Venku je kosa jak blázen, brrr. Natáhla jsem si rukavice, vytáhla plánek a jdu kamsi. Přišla jsem na první křižovatku a zastavila jsem se, abych zjistila, kde vlastně jsem. Ihned jsem to poznala, byla to jedna z ulic, kudy jsme chodili před měsícem. Teď je ale den, přesněji chvilku po třetí hodině, a ulice je takřka prázdná. Začetla jsem se do itineráře, zvolila směr a hle: jdu správně. Jdu správně pořád a je to pro mě velká záhada, protože většinou velmi bloudím. Ulice jsou vylidněné, občas projede tramvaj nebo auto, ale vesměs jako bych byla sama na světě. Až v jednom parku na svahu sáňkují děti. Čím blíž jsem cíli, tím víc jsem zmrzlá a moc se těším na pokoj. Ale také plánuji, že až shodím tu tíhu ze zad, vrátím se do centra a projdu si obchody, a nebo si třeba zajdu k holiči. Prostě nějak si to odpoledne užiju.

A už stojím v hale hotelu. Sotva mluvím jak jsme zmrzlá a ani mi nejde otevřít kabelka, protože jí pokrývá souvislá vrstva ledu! V recepci sedí holčina, co má oči jako sůva, a nějaký mladík, který mi hned dal papíry k vyplnění. Vyplňuji, platím a dostávám klíč. Bydlím ve čtvrtém patře a tentokrát jsem ani nepohrdla výtahem.

Následující chvilky ani neumím popsat. Kromě klíče je na kroužku ještě kartička s návodem k použití. Přiložit, zmáčknout, otočit. Naprosto jasné. Našla jsem své dveře, bez zámku - jak jinak - a tak přikládám, mačkám, točím. Nic. Přikládám, mačkám, točím. Nic. Přikládám, mačkám, točím. Nic. Přikládám, mačkám, točím. Nic. Přikládám, mačkám, točím. Nic. Polil mě pot z představy, že jdu dolů a udělám ze sebe blba, který se neumí dostat na pokoj. Shodila jsem tedy batožinu, druhou, pak kabelku i bundu a šla se projít po chodbě, jestli třeba nepotkám nějakého hosta, který by mi pomohl. Pusto a prázdno. I vracím se ke svým dveřím. Přikládám, mačkám, točím. Nic. Nevím, jestli mám nad sebou plakat nebo se smát. A v tom to nějak povolilo a jsem v pokoji. Sláva. Stokrát sláva.

Pokoj mi v tu chvíli přijde nejkrásnější na světě, i když ve skutečnosti je to skromnost sama: dvě železné postele, stolek, lampa. Pokoj má maličkou sociálku a v chodbičce skříň. Na podlaze je světlé lino, na okně visí záclona a červený závěs. A je nevytopený. Pustila jsem topení na čtyřku a šla se opláchnout. V tu chvíli na mě padla únava z ujetých 440 km a z těch několika ušlapaných, takže jediné, co se mi chce, je vlézt si do postele. Vzala jsem si rozečtenou knížku a čtu si. A je pět.. šest a mě je jasný, že centrum neuvidím. Usínám.

Probudila jsem se asi v jedenáct. V podvědomí se tomu bráním, ale nutkavá potřeba mě donutila. Usnout se mi už samozřejmě nedaří. A tak si dávám banán, půlku řízku a zapíjím to Poděbradkou. Dočítám knížku, pak si fotím křižovatku, přemýšlím na nedělí. Hlavně musím najít bankomat abych měla na zálohu na čip. Záloha je jen 5€, ale já jako na potvoru mám jen čtyři a něco. No stejně potřebuji ještě zálohu na skříňku a taky pak na nějakou svačinu a na metro, takže výběr je nutný. Plán tedy je se nasnídat, dojít bez věcí do bankomatu, pak zpět a hurá na stadion. Plánuji a plánuji až mě naštěstí skolí další vlna únavy a já usínám spánkem spravedlivých.

Probírám se dlouho a nerada. Ještě bych klidně spala, ale jsem raději všude dřív než pozdě, takže se donutím vystrčit nohy z pod peřiny a jít do sprchy. V osm jdu na snídani, která se podává formou bufetu. Škoda, že běžím, dala bych si určitě něco jiného než müsli, jogurt a kafe. Po snídani se opakuje obvyklý taneček s otevíráním pokoje, ale tentokrát se už na třetí pokus dostávám dovnitř, beru věci a vyrážím.

Trochu jsem pozměnila plán a doufám, že na stadionu nějaký bankomat bude. Před sebou mám tříkilometrový pochod vylidněnou ulicí a pak nervózní pobíhání po parku za účelem najití kouzelné skříňky, která má v sobě spoustu barevných papírků. Když už jsem to vzdala a šla k registraci s tím, že se s nimi nějak domluvím, přímo před jejím vchodem potkávám bankomat!

U registrace jsem první, dostávám nové číslo, nový čip a nový modrý šátek a jdu se převléknout. Nejsem si jistá výběrem oblečení, ale snad budou dvě trička a jeden nátělník dostatečnou ochranou před zimou. Kolem mě už je docela cvrkot, lidi se pomalu schází, ale i tak mi jich přijde méně než na Mikulášském běhu před měsícem.

Je deset, čas se trochu rozběhat. Občas poslouchám dobře míněné rady svých kamarádů a tak jsem tentokrát nepostávala, ale dala jsem si kolečko parkem, abych hned po startu nedostala infarkt. Na chodnících leží sníh, sice ztuhlý a posypaný, ale sníh. Nevím proč jsem si myslela, že budou chodníky zametené, a že se poběží normálně po asfaltu. Pobíhám tedy po parku, první vlna zvýšeného tepu je za mnou a tak už běžím docela klidně. Koukám, co mě asi tak čeká. Běží se tři okruhy po pěti km, trasa je zvlněná, takže se mám nač těšit.

Za čtvrt hodiny je start a nikde nikdo. Jen já tu poskakuju abych nezmrzla. Ještě že jsem si vzala i rukavice a dva šátky na krk. Teprve asi pět minut před startem se začínají trousit lidi aby se seřadili do hloučku před bránou, někteří odněkud přiběhli, jiní vylezli z plaveké haly, kde je naše zázemí. Stoupla jsem si dozadu, abych těm rychlým nepřekážela, cucnu si gelu a začínám se bát. Moderátor nás krásně vítá a nabádá nás k opatrnosti: Zapomeňte na nějaké vaše osobní rekordy, hrozně to klouže tak dávejte pozor, ať nespadnete. Snažte se prostě si hezky společně zaběhat. Užijte si to! Ale jo, dobrá, poběžím pomalu :o)

Start. Uf, vždycky mě to nějak dostane. Rozechvěle se přibližuji k bráně, probíhám jí a pak běžím docela dlouho s davem bez nějakých větších problémů. Vypadá to, že rozběhání pomohlo, infarkt nepřichází, tep se drží asi na 150. Do prvního převýšení je mi fajn, pak jsem zpomalila... Prostě já a kopce. I když je to zvláštní, ačkoliv jsem zvyklá běhat na zvlněném terénu, pořád s nimi dost bojuji.

Skupinka rychlých se mi vzdaluje a jsem zase mezi svými na chvostu. Asi úplně nejhorší je poslední kilometr prvního okruhu, přichází největší kopec a místo tuhého sněhu totální rozdupaná břečka. Nemám radost, protože si představím, že ten patnáctý, kdy už nebude moc sil, to bude tedy něco. Na pátém dostávám kelímek s teplým drinkem, který přijde vhod, fotí si mě pan fotograf (ne, úsměv jsem nestihla) a pádím dál. No, pádím asi není to správné slovo...

Druhý okruh mi jde hůř. Sníh už dávno není ztuhlý, je rozdupaný nohama skoro šestiset lidí, kteří se závodu účastní a dalších desítek, kteří tudy jdou na procházku. Nebýt toho, běželo by se mi dobře, ale takhle mi pěkně tuhnou nohy. Od osmého km mě začínají předbíhat ti, co už běží do cíle, ale nijak mě to nedeprimuje. Na desátém si zase dávám drink a raduji se: už jen pět kilometrů, to je krása. Ale krása to moc není, je to zase o chlup těžší. Střídám se s nějakým člověkem ve "vedení", chvilku jsem před ním já, chvilku táhne on mě. Asi na 13tém se mě ptá, jestli povedu já, že už nemůže. A tak přebírám "vedení" a vítězím nad ním o dvě minuty :o)

A je tu cíl. Moderátor mě poplácal po ramenou a to gesto způsobilo, že se mi udělal v krku knedlík a chtělo se mi brečet. Štěstím. Jak pravil klasik: Okamžiky štěstí jsou vzácné, proto se nám chce plakat když je prožíváme.

1. kolo: 00:32:03
2. kolo: 00:33:27
3. kolo: 00:34:01
celkem: 01:39:31

Čas není sice nejlepší, ale je vydřený do poslední sekundy. Později se dozvídám, že stovka lidí vůbec nedoběhla!

Jdu do sprchy a pak na vyhlašování. Než to začne, sednu si do ochozu a koukám se na lidi v bazénu. Je tu teploučko a mě se vůbec nikam nechce, nejraději bych si lehla.

Když ceremoniál skončil, vydala jsem se na cestu. Vlak mi jede až v pět, to vůbec nevím, co budu tak dlouho dělat. Rozhodla jsem se jít na nádraží pěšky abych čas nějak zabila. 6 km... Pořád rovně... Ke konci mám dojem, že mi upadne rameno, fakt už se těším, že si sednu. Jenže ouha. Nikde ani místečko k sezení. Obešla jsem nádražní halu křížem krážem, ale nikde nic. Tedy když nepočítám několik laviček na balkoně, kde je tak o deset stupňů méně než venku. A tak postávám, popocházím, dávám si kafe, postávám. Nuda, ukrutná nuda a zima. A vlak přistavili jen asi dvacet minut před odjezdem.

S vlakem jsou lehčí komplikace – část z Prahy zůstala stát ve Schwandorfu, takže budeme muset přestupovat. Nemilé. Jen doufám, že tam fakt bude stát. Stejné obavy má i dvojice, která běhá kolem vlaku a hledá pražské vozy. Když nenachází, zabředává se mnou do hovoru. K mé velké nelibosti paní zůstává a nechává mi na krku svého přítele. Mé těšení se na klid a klimbání se rozplynulo, protože mi přijde netaktní hodit si přes hlavu bundu, když někdo mluví. A mluví. A mluví. Šest hodin...

V půl dvanácté vcházím do ztichlého bytu. Je mi zima, jsem utahaná, ale je mi fajn. Natahuji si budík a chumlám se do peřiny. Víkend končí.



Moje malá premiéra na Youtube :o)



WLS 2

6 komentářů:

s0cketka řekl(a)...

Super! :) Co ja bych dala za to, vubec tech 15 km ubehnout. Ses proste borec.

Anonymní řekl(a)...

Moc gratuluju ! Časy kolem 33 na 5km ve sněhu jsou parádní ! Jak se sníh přesýpá pod nohama, je to dřina jako hrom...v Lbc si toho užiju až až.Budeš perfektně připravená na jarní půlM v Praze .Budu mít co dělat, jestli tě budu chtít pumpnout .A navíc..máš můj obdiv, já bych sama nejela, bylo by mi smutno..Megatraged

12HonzaDe řekl(a)...

Tradicne obdiv! Teda vykopat se na zavod, do ciziny... kalamita... no zkratka ses dobra!!!
Gratulace!! 12:)

Anonymní řekl(a)...

super čtení,1 za odvahu. Karolina

Pulec řekl(a)...

Být dva dny sama mělo své výhody. Trochu jsem si v sobě uklidila a učesala myšlenky, přečetla jednu celou knížku, a taky jsem vše vnímala mnohem intenzivněji, než kdybych byla s někým. Výsledkem jsou tři zápisy o jednom běhu. A to jsem spoustu věcí vynechala :o)

Anonymní řekl(a)...

pěkný články, gratuluju a fandím...
Pavel B.