středa 13. ledna 2010

Winterlaufserie - 2. díl / II.

aneb Není se čím chlubit, druhá část

Zabalit zavazadlo když člověk ví, že se bude pohybovat v neznámém městě, v MHD, ve vlaku, že ho musí nacpat do skříňky na stadionu a hlavně že ho bude sám tahat, to je tvrdý oříšek. To není jako naházet do auta všechno, co si myslí, že by mohl eventuelně potřebovat, tohle chce úplně jiný přístup. A tak si na postel skládám především věci na běh: oblečení, boty, gely, vitamíny, vazelínu, šátky a rukavice, nic dalšího až tak důležité není.

Nakonec se mi podařilo připravit si celkem malé zavazadlo, do kterého bych nepropašovala už ani špendlík. Jenže mám ještě svačinu a nějaké drobnosti a tak si beru i PIM-batůžek. Nastavila jsem si budíka a neusínám. Hledím do stropu, bojím se, trochu těším, trochu netěším.... až je tu ráno a s ním první výstraha dne: Budík jsem si sice nastavila, ale blbě. Čas 6:45 ano, ale Kromě víkendu je trochu mimo když je sobota. Naštěstí jsem stejně nemohla spát a tak lezu z pelíšku jen o čtvrt hodiny později a jdu si usmažit řízky. Myslím, že řízek a vlak patří k sobě. Ještě že nejede Sára, ta by měla řečí. Měla je, už když jsem kupovala maso. Prý: Nevytáhneš tam řízky, že ne? A na co kupuješ tu paštiku?!?!?!?!?!? :oD

Rozloučila jsem se a jala se brodit záplavou nového sněhu k metru. To je tedy nadílka! Neměla bych opravdu zůstat doma? Ale co, už žádné pochyby, prostě jedu na výlet, pojedu vláčkem, podívám se do Mnichova, ne Mnichova Hradiště, ale Mnichova v Německu, uvidím zase olympijský park a německé běžce, prostě si to užiju. S blaženým a spokojeným úsměvem sedím v metru. Ale přichází druhá výstraha: Najednou se mi až udělalo mdlo - nechala jsem si doma startovní číslo a čip na botu! Do ... háje. V první moment jsem málem jela domů, v druhém jsem napsala Sáře, že jsem blbá, a ve třetím jsem si uvědomila, že pořadatel rozeslal včera mail s tím, že kdo čip mít nebude, může si ho znova vypůjčit. Ještě že tak.

Hlavní nádrží. Koukám, že to tu trochu vylepšili. Tedy až na ty tři okopaný kýble co uprostřed haly chytají vodu kapající ze stropu. Kromě třech kýblů je tu ještě obrovitý dav lidí civících na informační tabuli s odjezdy vlaků. Kouknu na svůj, odjíždí z B1 tak se tam hrnu. Tam nic. Poplašeně lítám po peróně a přemýšlím, kde je sakra zase jaký problém. Vběhnu zpět do haly. Je chvilku před devátou, v 9:03 má vlak odjet, ale cedule s odjezdy záhadně mlčí. Pochopila jsem, proč tam všichni tak civí – nejen u mého, ale u žádného z vlaků není napsané nástupiště ani odjezd. To mé B1 byl omyl, koukla jsem o řádku jinam, a sice na vlak na letiště (nebo kamsi). A tak s ostatními zbožně koukám na ceduli a čekám, naskočí-li nějaká informace. Beru to jako třetí výstrahu a říkám si: Počkám 5 minut. Pokud se nebude nic dít, jedu domů. Začínají se objevovat čísla, většinou informace o zpoždění. Kupodivu naskočil i Mnichov, nástupiště 3, zpoždění 5 minut. Já i půlka davu prcháme k vlaku za účelem obsazení místa u okýnka po směru jízdy. Sedím u dveří...

V kupé jsme tři. Babka a kluk a já. Babka by si ráda povídala, ale nedávám jí prostor. Kluk taky ne. A tak jedeme potichu vstříc svým cílům. Koukám se z okna na ubíhající krajinu. Krajina je zachumlaná do bílé peřiny a je to úplně velká krása. Sněhu však ubývá a čím blíž hranicím jsme, tím je ho méně. No prosím - kalamita se nekoná. Babka ale nevydrží mlčet a tak nakonec zabředáváme do rozhovoru. Kluk mlčí stále, tedy dokud mu nezazvoní telefon a on tou krásnou mazlivou bavorštinou oznamuje někomu na druhé straně, že cesta je v pořádku, a že až bude blízko, tak zavolá. Škoda že nejsem trochu oprsklejší, hned bych s ním mohla poklábosit o počasí a prosvištět si německá slovíčka.

V Domažlicích nás babi opouští a já se nořím do knížky. Koupila jsem si s sebou detektívku, abych se nenudila. S knížkou utíká cesta velmi rychle, ale i tak - šest hodin je šest hodin. Zatím mám za sebou čtyři, jsme v Německu. Poznám to hlavně podle toho, že nádražní budovy už nejsou počmárané. A taky nás přišla zkontrolovat policie. Myslela jsem, že co jsme v EU, zrušily se kontroly na hranicích, ale to jsem se spletla. Naši se neobjevili, ale němci ano. Dokonce hned dvakrát. První kontrola se týkala všech, druhá proběhla dle obličejů. Naladila jsem tedy co nejpřívětivější výraz a nechali mě být. A jede se dál, ještě dvě hodiny.



München. Munich. Mnichov. Z vyhřátého vlaku se mi pranic nechce, ale zadek už mě bolí tak, že jsem ráda, že cesta končí. Končí? Ani náhodou…

5 komentářů:

Pulec řekl(a)...

Prý "Schopnost zkratky", cha! Ale třetí díl bude brzy a bude i poslední. Fakt... :o)

12HonzaDe řekl(a)...

ty me napinas!!!! :) 12:)

s0cketka řekl(a)...

Aaaaaaa, to je strasny! Sup sem se tretim dilem, nikdo me nevaroval, ze nebudou dva, ale tri :D Tak hlavne, ze jsi vyjela :) Ale strasna, ale fakt strasliva skoda, ze jsem musela trcet doma na zadku s ucenim :( Jsem fakt zvedava na treti dil. Jen si numim predstavit, ze bys v jednom dile stihla popsal cestu na start, start, prubeh zavodu, cil, cestu domu... .)

Anonymní řekl(a)...

Taky si myslím, že nás čeká ještě pěkný nervák :-( Karolina

Anonymní řekl(a)...

Ha, ha, tj je jako detektivka od Laarsona (snad to mám správně) - Muži, kteří nenávidí ženy, - Dívka, která si hrála s ohněm a ???? Taky se těším na pokračování (obou). Amina