Pár hodin po výstřelu

aneb Praha zakletá... aneb Koupím bavlnky. Zn.: Spěchá!

Myslím, že kdybych teď své Asics Gel Stratus pověsila na hřebík, běžecký svět by se z toho rozhodně nehroutil, a já bych se při vyšívání deček křížkovým stehem klidně mohla dožít požehnaného věku devadesáti let stejně jako moje babička. Ale popořadě..

Ráno jsem poklidila ztichlý byt a chystala se na okna, abych se zabavila (a splnila avizovaný slib), jenže mi volala kolegyně, že přijede v poledne do Prahy a jestli bych jí nemohla půjčit služební byt. Což pro mě znamenalo naložit povlečení, vzít kolo a jít jí otevřít firmu.

Pak volal Jirka, že jde k registraci a že má návrh, jestli bych si místo rozcvičení v davu nechtěla projít trasu Běhu pro život. Otálela jsem, radila se se zkušenějšími (kteří mi to ale moc neschvalovali), a pak jsem si řekla, že chůze není běh, a že tedy půjdu. Ač to bylo skoro vlastní rozhodnutí, nebylo správné.

Sára projevila zájem se také přihlásit a tak jsme z domova vyjely o něco dřív, aby stihla registraci. Na Staromák jsme ale přijely až ve čtvrt na 7 a sice díky fanouškům. Fanouškům Kabátů. Bylo jich plné metro a tak jsme se do jednoho vlaku vůbec nedostaly. Sára hned běžela do stanu, já lelkovala s Jirkou před ním. Byla jsem dost nervózní, protože strašně nerada chodím někam pozdě nebo na čas, raději mám rezervu a tu jsme prostě neměli. Do seřadiště jsme fakt vpadli na posledních chvíli. A pak jsme pochodovali a já koukala, co mě čeká: úzké uličky po startu... kostky... koleje.... zatáčky. No to nechci vidět. Ušli jsme to v pohodě, dostali medaile a udělali nezbytný snímeček do rodinného alba. Do našeho startu zbývalo dvacet minut...

Ale než jsme se upravily a prodraly davem tak bylo dvacet minut pryč a my jsme nestihly ani záchod ani se pořádně napít a vlastně si ani pořádně stoupnout (chtěla jsem být vzadu, ale byly jsme vpředu). Takže opět totální stres (pro mně), že to nestihneme, že je všechno špatně, Sára na mě vrčela, já vrčela na ní, fakt super nálada před závodem.

A pak už Akta X, výstřel a Vltava. Do Železné jsme se štosovaly jak ovce, prakticky se stálo a následně si člověk musel hlídat každý krok, aby se nezabil, anebo aby někomu nepodrazil nohu. Tohle rozhodnutí opravdu nechápu, nechápu, proč jsme nemohly startovat jako loni, nebo alespoň jako kluci. Vlastně se skoro celou trasu musel člověk soustředit na to, kam šlape.

Neběželo se mi dobře, bylo teplo a podivný nedýchatelný vzduch. Sára byla zpočátku se mnou, pak za mnou, pak přede mnou a pak hodně přede mnou. Několikrát jsem se vydýchávala v chůzi, občas jsem dokonce zaslechla své jméno, což mě k mé lítosti nepostrčilo, a 2x si dala Ventolín.

Když jsem konečně přečetla čas na tabuli a viděla, že jsem na tom prakticky stejně jako loni, měla jsem chuť do něčeho kopnout. 31:07. JEDNOZNAČNĚ ZKLAMÁNÍ. Na těch kostkách a kolejích a stoupáních si vždycky akorát pošramotím už tak nízké sebevědomí takže nevím, jestli má vůbec smysl v Praze startovat, když to vždycky tak zkazím. Asi jsem se moc namlsala ve Frankfurtu, kde se mi běželo lehce a krásně a dala jsem to pod třicet. Doufala jsem, že se i tady stane něco podobného, ale zázraky se nedějí na počkání. Přiznám se, že kvůli svému zklamání jsem se nedokázala tolik vžít do úspěchů mých kamarádek, především Pavlíny, která byla lepší i než Sára a to si myslím, že na totální začátečnici je super výkon. Malá odbočka: všechny tři mi říkaly, že se jim chtělo zastavit, ale že si vzpomněly na mou radu, že nemají zastavovat, ani přecházet do chůze, že mají maximálně lehce zpomalit, aby to srovnaly. A tím se, na rozdíl ode mne, řídily. Hodný holky :o)



Místa a časy mých oveček:
Sára: 744 - 30:35
Lucka: 838 - 31:07
Pavlína: 727 - 30:34
a já: 797 - 31:06
(doma Nicolas: takže si to shrneme - rok si trénovala a jsi o 100 míst vzadu?)

A když už jsem k závodu přemluvila Jirku, tak jsme tam s ním a na něj i počkaly. Alespoň jsme viděly běžet běžce, kterým to krásně šlo. Jirka zaběhl pod hodinu k čemuž mu gratuluji, protože jeho příprava spočívala v uběhnutí asi 6ti km, které si ale rozdělil do dvou týdnů. Hm, na to nemám co říct.

Domů jsme dorazily fyzicky i emočně vyčerpané a zmrzlé. Ještě jsem se koukla na výsledky a padala spát. Těžký den. A nejhorší je, že mám špinavá okna ;o)