Bavorsko je má srdeční záležitost a proto se tam jednou za čas vypravím. Kdo má rád pořádek a lad, pak je v Bavorsku správně. Nádherná příroda, upravené zahrádky, záplavy květin na ulici, usměvaví a neustále zdravící lidé, řízek přes celý talíř, pohoda. To je Bavorsko.
Tentokrát jsme se do tohoto krásného koutu světa vypravili s Michalem na kola. Vlastně to byl dárek k svátku, akorát jsem si ho vybrala až teď v červnu, kdy počasí bývá cyklo výletům víc nakloněno. Bohužel ještě v Čechách se rozpršelo. V duchu jsem si říkala, že nejsem z cukru a pár kapek mě nemůže rozladit a tak se nade mnou Počasí smilovalo a nechalo slunce občas vykouknout z mraků, což vydrželo celé tři dny.
Ubytovaní jsme byli v hotelu Obermüller s nádherným výhledem do údolí. Jak už jsem tak úchylná, hned jsem se viděla, jak někde v těch kopcích běhám... No ale s kolem se člověk, v tomto případě já, dostane dál a proto jsem si s sebou ani nevzala nic běžeckého. Tedy kromě starších běžeckých bot a sporttesteru, ale ne za účelem běhu - boty jsem měla na kolo a sporttester na měření spálených kalorií. Vážně ;o)
První výšlap se nesl v duchu bloudění. Neměli jsme cíl, prostě jsme vyrazili, kam nás kolo vedlo. A vedlo nás cestou necestou, asi hodinu spíš necestou, kola jsme tlačili mokrým jehličím a rozblácenou cestou. Zapomněla jsem dodat, že Untergriesbach stojí na kopci, takže jsme buď jeli děsně dlouho dolů, nebo jsme děsně dlouho funěli nahoru. Prakticky prvně v životě jsem pochopila, na co je na kole rychlost 1/1, hojně jsem jí využívala. Každopádně po dlouhém bloudění v kopcích jsme se konečně dostali k Dunaji na rovinku a hlavně na část Donauradweges, čili Podunajské cyklostezky, čímž jsme okamžitě vymysleli, že druhý den si její část směr Passau projedeme. Ale nejdřív nás čekala cesta do Obernzellu ležícího hluboko pod naším hotelem.
Nahoru se nám ale ještě nechtělo a tak jsme pokračovali kousek za něj. Cesta nás dovedla k obrovskému zdymadlu, kde jsme měli to štěstí, že tudy zrovna proplouvaly dvě lodě, takže jsme je asi hodinu (!) pozorovali. No ale ať jsme to zdržovali jak jsme chtěli, pětikilometrová cesta do toho šíleného kopce se sklonem 13% nás stejně neminula. Kousek od jeho začátku bylo malé odpočívadlo s korytem studené vody,
ve které jsem se opláchla a opravdu jsem nechtěla vidět, co bude dál, když mě prvních 300 m totálně dostalo. Ale dál to šlo nějak samo, prostě jsem nasadila již zmiňovanou rychlost 1/1, občas jsem přeřadila až na 1/4, a kopec jsem vydupala. Skoro tříhodinový pobyt na čerstvém bavorském vzduchu vykonal své a tak jsme usnuli dřív než jsme stačili vyslovit Untergriesbach.
Úterní ráno nás přivítalo zamračenou oblohou, čili ideálním počasím pro výlet na kole. Začátek trasy byl rychlý - ano, ten superkopec opačně. Strašně jsem se ale bála a celých 5 km jsem držela obě brzdy na doraz. Na konci přecházel kopec z hladkého asfaltu na kostky, fakt jsem nechtěla přistát někomu pod kolama auta nebo kdekoliv jinde. A pak už nás čekalo 86 km po rovince rozvržených do celého dne, trasa Obernzell - Passau - Villshofen a zpět. Cesta vedla jen kolem Dunaje, takže totální placka, sem tam se to trochu zvedalo, ale jen nepatrně, občas foukal silnější protivítr a spadlo pár kapek, ale z velké většiny prostě nebylo výletu co vytknout. Cestou zpět jsme si dali o něco delší pauzu v Passau, posadili se na soutoku tří řek na lavičku a pozorovali Dunaj. Velká krása.
Zbytek cesty utíkal rychle a za chvíli nás čekal náš superkopec. Bála jsem se, že ho vzdám předem, když budu vědět, co je zač, ale opět jsem ho po krátkém osvěžení u koryta, dala.
Středa se už od rána nesla v duchu: alou domů. Na kolo se nám nechtělo, takže jsme si vyjeli k nedalekému jezeru u Wegscheidu.
Jezero bylo malé, ale krásné, čisté a upravené, no jako ostatně všechno tam. Byť unavená, nejraději bych natáhla asics a vyběhla, protože to prostě k běhu svádělo. A opravdu jsem i v dálce jednoho běžce viděla. Vydali jsme se na cestu kolem jezera když tu přijel jakýsi mladík na kole, kolo jen tak opřel a běžel se proběhnout. U nás by přijel, kolo by přivázal řetězem někam do křoví, sundal by tachometr a teprve pak by za neustáleno ohlížení se, zda kolo je ještě na svém místě, odběhl. Přiběhl by vynervovaný, zda mu zůstal alespoň rám a teprve pak by dal druhé kolečko. Co dodat, jiný kraj, jiný mrav....
Podtrženo sečteno: Dunajská stezka je úžasná pro rodiny s dětmi, pro aktivní důchodce a pro všechny ostatní, co se rádi projíždějí krásnou přírodou a nevadí jim nuda neustálého šlapání po rovině (čistě teoreticky může člověk občas odbočit někam do vršku pro zpestření). Někdy bych jí chtěla projet celou až do Vídně. A to zas není tak nesplnitelné přání, takže věřím, že přijde jeho čas.
Žádné komentáře:
Okomentovat