pondělí 29. června 2009

Případ pro Chocholouška

Jo, to jsem přesně já. Přijdu na závod, vytuhnu, neběžím, ale vypadám, jako kdybych běžela na doraz. Ale asi to vezmu od začátku....

Pro svůj druhý pokus uběhnout půlmaraton jsem si vybrala německé městečko Fürth. Přišlo mi, že 320 km není žádná velká vzdálenost, aby člověk nemohl s celou rodinou nasednout ráno do auta, přepravit se, zaběhnout si a zase se v klidu vrátit. I start v 9 hodin a výdej věcí v ranních hodinách k tomu vybízel.

Samozřejmě natáhnout si budíka na 3:50 a i vstát chtělo první dávku sebezapření. Bytem se ploužily čtyři nevyspalé stíny hledajíc s přivřenýma očima své svršky. V půl páté jsme vyjeli směr Plzeň, Rozvadov a Norimberk. Cesta byla v pohodě, nikde nikdo. Ještě v Rozvadově pršelo, ale bylo celkem teplo. Prostě počasí, kterého jsem se obávala, protože tak bylo celý týden a já si musela zvýšit dávku léků, protože mi dýchání dělalo potíže.

Na místo jsme přijeli v půl osmé a celkem rychle našli zázemí pro účastníky. Měli to dost dobře zorganizované. Každá disciplína měla na výdej závodních podkladů svůj stan a stejně tak měla každá disciplína (maraton, 1/2M, štafety, NW) svůj stan na odevzdání tašky do úschovy. Tašky jsme dostali dvě, jednu velkou sportovní, ve které byla spousta prospektů, ale i voda na pití, různé krémy a sprchové gely, bonbony a také další taška-pytel pro odevzdání v šatně i se samolepkou startovního čísla. Startovní číslo a čip byly v extra obálce. Čip se dával na botu a mě se pěkně klepaly ruce, když jsem si ho nandavala.



Asi 20 minut před startem jsem se se Sárou přesunuly na start. Proč se Sárou? Sára měla funkci mého strážného anděla a hecovače. Ani jsem jí nepřihlásila, byly jsme domluvené, že se mnou poběží pár km abych se dostala do pohody a nabrala správné tempo, prostě něco jako náš společný nedělní výklus.

Start. Start? Lidi i po zaznění Los! stáli na místě a fronta se pomalu šinula dopředu. Čas se začal měřit až ve chvíli, kdy člověk proběhl branou, takže nakonec souhlasil i s tím, co jsem si odklikla já. No, takže lidi prostě v poklidu postupovali vpřed a rozběhli se až když bránu míjeli. Rozeběhly (já a Sára) jsme se fajn a lehce, pěkně v chumlu. Nikdo se nikam nedral a tak nám to připomnělo rozcvičku na táboře. Byla jsem úplně v pohodě a říkala si, že když to takto půjde dál, že mám šanci i na docela dobrý čas.

Pýcha předchází pád.

Asi po dvou km jsme zaběhli do parku, mezi nízký porost, mezi louky, mezi potůčky, no a to byl můj konec. Prádelna, prádelna, tropy, prádelna v tropech, prostě katastrofa (viz běh kolem Břevnovského kláštěra). Musela jsem zpomalit, abych nabrala nějaký vzduch, pak už jsem i zastavovala, lapala jsem po vzduchu jak kapr...Prostě hotovo. Říkala jsem Sáře: Musíš mě nějak rozveselit, nebo umřu. A ona: Mě je blbě, asi se pobliju. Super povzbuzení, že? :o)

Nemá smysl popisovat pocity na každém kilometru. DO 13tého jsem se dusila, střídala běh a chůzi, propadla jsem zase na konec. Ale tentokrát jsem to nebrala nijak tragicky. Akorát jsem nechápala některé běžce z chvostu, kteří si běželi takovým tím pomalým tempem, vyprávěli si a nebyli ani zadýchaní, ani upocení, zatím co já opět vypadala jako tři minuty před smrtí. Tedy spíš jako pět minut po ní.



Pak se běželo podél vody, tam to profukovalo, takže jsem se nějak zmátožila a běžela víceméně souvisle. Na 18tém jsem měla čas asi 2:13 a tak mě napadlo, že když poběžím dál podobně v klidu, že to taková katastrofa nebude. Ale byla. Vběhlo se zpět do města a tam už vládl jakýsi chaos, protože maratonci nikde a s námi už se asi moc nepočítalo, takže ti, co měli ukazovat, kudy běžet, občas lelkovali a zevlovali a neukazovali. Na silnici sice byla občas čára, ale ne vždy jí člověk registroval. To mě trochu zdržovalo. Taky povrch z kostek. Kouř ze stánků s klobásami. Neukáznění chodci. AUTA!!!! Nechci se vymlouvat, ale tohle nebylo vůči nám fér. Měla jsem dost a ještě řešit, kudy běžet nebo přidat abych předběhla kuřáka, to mě stálo hodně sil :o(

Před cílem jsem narazila na chodce-NW a přede mnou, přes půl silnice, se valil obrovský zadek. Kupodivu to nebyl odraz v zrcadle, ale fakt tlustá holka. Tak tu jsem prostě musela předběhnout i kdybych měla položit svůj život.

V cíli medaile, občerstvení a mí kluci. Michal lehce vynervovaný, protože prý když mě viděl, tak se bál, že mě odveze záchranka (fakt nemůžu zas to, že fialovým, možná jsem mu to měla říct...). Čas: 2:44:31. Prakticky ten samý čas jako na 1/2 PIMu, jenže tentokrát jsem to neobrečela. Byla jsem spokojená, že jsem to doběhla a překonala tak opět všechny nástrahy osudu, Možná bych to své astma měla brát trochu víc vážně, ale to se mi pořád nechce.

A kde máme Sáru? Sáru jsem na 5tém km poslala dopředu. Viděla jsem, že se jí běží dobře a bylo škoda jí brzdit. Na 13tém jsem jí potakala a říkala, že už nemůže, že jí bolej stehna, takže skončí. Jenže potkala kluky a ti jí vyhecovali, takže nakonec celý půlmaraton uběhla. Měla jsem neuvěřitelnou radost za ní. Je to moje šilkulka největší, když se svým přístupem k běhu a k přípravě, přiběhla tak deset, patnáct minut po mně. Sáruš, jsi nejlepší!!!!!!



Dali jsme si koláče a frčeli domů. Dalších 320 km se mi uložilo do těla, a tak jsem po zbytek večera jen vydýchávala.

Ale nelituji a určitě se zase někdy někam přihlásím. Baví mě to, je to paráda, i když člověk bojuje. Možná že mě baví právě ten boj, čert ví. Asi jsem opravdu případ pro Chocholouška :o)

17 komentářů:

s0cketka řekl(a)...

Kdyz si to prectu okem "normalniho" cloveka, tak skutecne vypadas jako blazen :D Vstavat takhle v noci, absolvovat 320km a pak se tak dlouho pachtit na trati (v pradelne) a zase jet domu... :)) Obdivuju to nadseni i vysledek! A ten cas, to se casem podda .) Mimochodem nezkousela jsi v ramci treninku chodit do sauny nebo pary? Ja to myslim vazne, treba by to pomohlo, ne?

dan67 řekl(a)...

Gratulace k dokončení. Překonat sám sebe a když to nejde bojovat, o tom to je.
Všechno se časem poddá.

Anonymní řekl(a)...

co prestat takhle blbnout a zacit se zaklady behani a treninku?

machy řekl(a)...

Leono, Sáro, blahopřeju vám oběma. Ty dlouhé běhy fakt nejsou zadarmo, co.. Ale běháš dost, tak je to myslím jenom otázka času, kdy to zlomíš.

A musím reagovat taky na anonyma přede mnou: Kritizovat můžeš jenom to, do čeho jsi něco investoval. Ty jsi neinvestoval ani svoje jméno, což je hodně laciná kritika. Pokud jsi trojnásobná matka s astmatem, dalo by se polemizovat, ale to nejsi.

Sportu zdar!

Pulec řekl(a)...

Všem podepsaným moc děkuji za gratulace, potěšily.

Co se Anonyma týče: má nárok na názor. Pokud to vidí tak, že bych se měla vrátit na začátek, asi k tomu má důvod.

Ale ať se na místě propadnu,jestli nemám pod polštářem knížku o běhu a netrénuji dle Miloše Š.
.................

Mámo?!? Kde jsi? Mámo?
Teď tu seděla...

Dohny řekl(a)...

Blahopřání vám oběma!
Vydat se na závod za hranice, zjistit, že to až tak lehce nejde a přesto jej dokončit, vyžaduje kuráž a značnou dávku zarputilosti. Je vidět Leono, že obou vlastností se Ti dostává v míře více než hojné.
Co se týče Anonyma, musím plně souhlasit s Machym. Je jednoduché kritizovat "z poza buka", ale už těžší se ukázat - obrazně i doslova.

Pulec řekl(a)...

Dohny, dík za vše.

Ona je hrozně vysoká vlhkost vzduchu, asi 90 %, v práci bez zadýchání nevyjdu ani schody, a to myslím opravdu nesouvisí s tím, že neumím běhat. Ne? ;o)

Hezký den

Anonymní řekl(a)...

Pro anonyma.
Jsem na tom s astmatem o 90% líp než Leona, ale až Tě něco chytne pod krkem a začne dusit (takový pocit jsem fakt měl na letošním PIMu), tak budeš mluvit úplně jinak. Leono, opět před Tebou smekám (ale příště už běž za lepších podmínek, nebo si ošoupu klobouk).
Evžen Ge

Pulec řekl(a)...

Evžene, děkuji.

Já vím, že jsem blázen, že se chci zařadit mezi Vás běžce i se svým handicapem, ale mě opravdu běhat baví, takže se mě asi tak lehce nezbavíte (právě jsem dostala pozvánku do Mnichova na večerní běh na 10 km... Lze odolat? Ne :o)
Takže: Jméno... Příjmení...

Chce jet někdo se mnou?

koyama řekl(a)...

Leono, proč blázen? Taky běhám vlastně navzdory astmatu. Lékař mi sice po testech před několika měsíci řekl, že ani při použití léků nebudu stát na stejné čáře jako zdraví nesportující, ale já si (po tom, co jsem to oplakala) řekla: "No a? Hlavně, že mě to baví!"

lady koyama řekl(a)...

V předchozím příspěvku měla být samozřejmě lady koyama. On to tady má Jirka všude nějak nastavený... :)

Zdraví a zdraví přeje Dáša

Anonymní řekl(a)...

Konečně otvírám Tvůj blog...úžasný, k těm ostatním většinou zasvěceným komentářům není co dodat. A dokonce máš bílý tričko:) E.K.

Pulec řekl(a)...

Dášo, ruku na srdce: fakt si někdy nepřipadáš jak blázen? Já často. Až budeš v Praze, můžeme to probrat ;o)

lady koyama řekl(a)...

Já si jako blázen nepřipadám, jen dělám co můžu. To spíš okolí mě vnímá jako šílence (co běhá 24 hodinovky). Pozornost mi ale dělá dobře:) Jinak - astma mám tak říkajíc pod kontrolou, Ventolin si dýchnu před každým tréninkem či závodem a nosím ho sebou na delší závody. Při delších závodech si hlídám, abych si dýchla každých 6 hodin. Fakt je, že 1x za 30 závodů, to prostě nestačí a záchvat dostanu, ale mám to ve své pylové sezóně. Na podzim se mi běhá úplně skvěle. Taky nesnáším velké teplotní změny.

Pulec řekl(a)...

Ventolín mám jen jako doplněk, jinak mám další dva léky. Ale když je příznivé počasí, tak je "zapomenu" brát...

Podzim a zima je pro běh v tomto směru lepší, ale říkala jsem si, že letos zkusím i letní měsíce. Zatím to jde, jen současná vlhkost vzduchu mi nějak bere dech.

Evelínka řekl(a)...

Leono, už po přečtení Tvého dřívějšího článku jsem cítila, že mě někdo mluví z duše. Po 30 letech jsem se vrátila k atletice, ale už jsou tu nějaké zdravotní problémy, takže to není jednoduché.Začala jsem trénovat děti, mám pocit, že to pořád není ono, ale právě ty Tvoje články mě dodávají chuť se do toho pořádně opřít - takže díky! Těším se na další.Držím Ti palce a doufám, že to zvládnu i já. Evelínka

Pulec řekl(a)...

Evelínko, děkuji a držím Ti pěsti, ať se návrat daří. Bude to znít asi dost pateticky, ale takovéto příběhy druhých, kterým nevědomky "pomáhám" mě naplňují víc než vlastní výhry. No, výhry... ;o)