Běh kolem Břevnovského kláštera

Byl to můj první závod, kde nestartovalo 7 tisíc lidí, ale asi 50, z toho jen 6 žen. K účasti mě přemluvila kamarádka Martina, nadšená to sportovkyně, která dorazila i s přítelem a kamarádem. Závod našla na netu a byla toho názoru, že bych měla jít taky. Sice jsem se zdráhala, ale nakonec jsem si řekla proč ne, ať je legrace. A byla. I když, jak se to vezme....

Závod byl v délce 5 km pro ženy, 10 km pro muže, ale i ženy mohly běžet celou desítku, což byl i náš - můj a Martiny - cíl. Ale když jsme pak dorazili (my všichni) na start a kam oko dohlédlo, všude kopec, bylo mi jasný, že pětka mi bude stačit.

Nečekala jsem, že tam bude tak málo lidí. Navíc určitě nejméně polovina byla v důchodovém věku. V tomto případě to není nic hanlivého, protože to byli důchodci věkem, ale ne výkony (všem mladším se omlouvám, jestli jsem to třeba špatně neodhadla, prostě kam jsem koukla tam byl nějaký stařík :-)) Před startem jsme se my, omladina (jak nás nazval sám pořadatel, který mě zřejmě přehlédl) shlukli kolem lavičky, připínali jsme čísla a vtipkovali, když tu se přišourala vetchá stařenka a povídala:

St.: Běžíte závod?
My: Ano
St.: To vás tedy obdivuji, to je kópec, to je strašný
My: Ale tak to mi nějak zvládneme (myslím, že jsem v tu chvíli mlčela....)
St.: A tam nahoře, mezi těma stromama, to je úplná hrůza, tam se nedá vůbec dýchat, to je jak v prádelně.
A šourajíc se zase pryč nám popřála hodně štěstí.

Díky babičko z pohádky, ty sudičko a dobrá vílo v jednom, celou cestu jsem na Tvá slova myslela :oD

Pořadatel si nás před startem svolal, aby nám popsal trať. Přestala jsem ho vnímat u druhé šipky vpravo a doufala, že uvidím kam běží ti přede mnou. Neviděla - někam mi utekli. A pak už se běželo, nejdřív hluboko z kopce a pak už jen dlouho předlouho do kopce, pak mezi ty stromy v sadu a seběh. Po pěti km jsem to ukončila. Proč se uštvat na deseti, když se můžu uštvat už na pěti, ne? Ale když jsem pak vychladla, bylo mi trochu líto, že jsem to alespoň nezkusila, ale to už je teď jedno.

Vyzkoušela jsem si už po čtvrté, že já prostě NEJSEM ŽÁDNÝ ZÁVOĎÁK. Neumím běžet na povel rychle, neumím srovnat dech s nohama, neumím nic. Mám před sebou ještě dlouhou cestu.

Ovšem díky malé účasti žen jsem i tak byla druhá ve své kategorii a obdržela jsem kus uzeného!

Jo a čas? 33 minut

Co bylo milé: poznala jsem nové lidi (zdravím Františka), viděla jsem a vyzkoušela si, jak to na takových akcích chodí, povzbuzování kluků v čele, když mě míjeli při svém druhém kolečku, mě dokonce dojalo, no prostě je to nová zkušenost. Dík Martino, že jsi mě vytáhla. Mimochodem, Martina plánovala svou desítku za 1:20 a dala jí za 1:03! Gratuluji

Co bylo nemilé: opět jsem špatně stiskla tlačítko START, což jsem zjistila až po osmi minutách...