neděle 10. května 2009

Štafeta

Právě jsem se vrátil z Hradu. Tedy co to plácám, ze závodu štafet jsem se vrátila.
A dojmy? Aááách. Samozřejmě jsem se ani tentokrát nedonutila běžet alespoň tak, jako při tréninku (čili souvisle), ale jsem v pohodě. Hlavní byla účast. Chtěla jsem být při tom mumraji a vidět emoce těch, co běží, těch co dobíhají i těch, co nakládali do sanitek. Smekám před každým, kdo to dnes v tom šíleném horku a dusnu uběhl. A vůbec smekám před každým, kdo uběhne maraton, protože to je něco tak neskutečného! 42 km je dálka, chce to hodně silnou vůli, nejen mít naběháno a natrénováno. A když jsem to tak dnes pozorovala vím na 99%, že na žádný maraton mě nikdy nikdo nedostane. Určitě ne na ten pražský, kde už znám každý kočičák a každý obrubník.

Běžela jsem s klukama z firmy, co už si zaběhli pětkovou štafetu a byli odhodláni a ochotni jít i do této. Jmenovitě: Béďa, Jirka a Tomáš. A protože jsem nás přihlašovala, měla jsem tak možnost vybrat si úsek. Kdo ví proč jsem si vybrala druhý. První - na to bych neměla nervy, na 12 km jsem se také necítila, a ten třetí jsem si říkala, že je takový nezáživný. Toto byl zřejmě můj myšlenkový pochod, když jsem na netu sázela jména do přihlášky, ale možná jsem se měla podívat na profil tratě. Samozřejmě že ten můj byl úplně nejvíc zvlněný, plný dlažebních kostek, a start do kopce z tunelu taky není nic moc.

V tunelu nebylo kam si sednout a kam si odskočit těsně před výběhem. Už při čekání na Béďu jsem se unavila, vždyť přiběhl až skoro v půl desáté a já byla od sedmi na nohou. Sára mi ve své neskonalé dobrotě nabídla, že se mnou kousek poběží - alespoň do toho kopce, což jsem uvítala a málem jsem si omlátila hlavu o tunel, že mě nenapadlo dřív nechat jí, ať se mnou kousek běží. Ale v tu chvíli už se to nedalo nijak zorganizovat.

Pak už Béďa, předávka a tradá. Dokud jsem běžela se Sárou, bylo mi hej. Kopec jsem lehce zadýchána vyběhla s lehkostí, to že jsem nebyla sama. Na začátku Pařížské mě ale Sáruš opustila a já si tak pěkně klusala, žádný stres, kam bych se hnala, vždyť je to jen závod :o)).

Ale pak zase vylezlo sluníčko, které se předtím kamsi schovalo, a taky jsem uviděla ceduli, ze které jsem se dozvěděla, že mám za sebou teprve 2 km, a šly na mě mrákoty, protože chca nechca jsem si vybavila trasu v březnu při 1/2M a všechny ty úseky, kde se mi chtělo zemřít, a měla jsem dost. Jo, psýché, to je věc! Tu nelze oblestít.

V určité chvíli jsem přes veškeré napomínání mého silnějšího Já, ať to rozhodně nedělám, přešla na chvilku do chůze, a samozřejmě už mi to zůstalo. A byla to škoda, protože když už jsem běžela, držela jsem se na rychlosti kolem 10 km/h (na mě dobrý i když umím i rychleji). Kdybych to vydržela, mohla jsem svůj úsek mít kolem hodiny. Tím prokládáním jsem nakonec dosáhla času 1:12. Nu což, mám co zlepšovat (jde to vůbec v mém věku?).

A jak dopadli kluci:

1 7871 BEDŘICH 1:11:30 (10 km)

2 7872 LEONA 1:11:47 (10 km)

3 7873 TOMÁŠ 0:56:59 (10 km)

4 7874 JIŘÍ 1:15:34 (12 km)


Když to tak vezmu, zase jsem běžela na chvostu a v některých chvílích nebyla široko daleko ani noha. Je opravdu hodně těžké běžet naplno, když člověk běží sám.
V Nuslích mě to nebavilo, nikdo nikde, pomalu jsem nevěděla, kudy běžet.

Asi 200 m před mou předávkou jsem "výrazně zrychlila", aby Tomáš viděl, jak se snažím, ale pak jsem málem zahynula. Ještě že mě takový nerozum nenapadl už dříve... :o)) Měla jsem chuť skočit do přistavené cisterny, ale vyhrála daleko nutkavější potřeba a tak jsem zalezla do kadibudky...

Chvilku jsem si poležela na trávníku a pak se teprve vydala směr start/cíl. Dloooooouho jsem šla. Bez vody. Na slunci. Nástup endorfinů byl totiž okamžitý a mě se chtělo jít pomalu a kochat se a opájet se tím, že to mám za sebou. A hlavně že nemám před sebou dalších 22 km, jako měli ti chudáci, co jsem potkávala. Bylo mi jich vážně líto, protože jsem si neuměla představit, že když na 20 km vypadají totálně vyřízeně, jak zvládnou zbytek.

A pak už setkání s Béďou, se Sárou a nakonec i zbytkem družstva. Mluvili jsme jeden přes druhého, Jirka o něco zajíkavěji, protože právě doběhl, ale byli jsme na jedné vlně a bylo nám fajn. Tak fajn, že Tomáš v metru nadhodil: "Nedáme si za rok s Leonou půlmaraton?"



5 komentářů:

Dohny řekl(a)...

Ahoj Leono, blahopřeji k dobrému výkonu. Jak je vidět "Per aspera ad astra" funguje. Zaběhnout nejtěžší úsek srovnatelně s chlapama ukazuje na dobrou přípravu (i když si to možná nemyslíš :-))
Jen tak dál.
Dohny

Pulec řekl(a)...

Moc děkuji za gratulaci. Snad se mi příště povede lépe (nemůže být přece vždy horko, když si stoupnu na start, ne? :o)

Anonymní řekl(a)...

Ahoj Leonko,konečně se po dlouhé době dostávám ke gratulaci....Připojuji se k předešlému příspěvku, moc Ti fandím. Já se zase pomalu dostávám do normálního režimu a snad brzo dojde i na moje kolečku v parku před domem. Teď se na to necítím, klimatizace údělala svoje, ale lepší se to:)E.K.

Pulec řekl(a)...

Ahoj Evi, děkuji za gratulaci.
Jen hezky běhej, protože příští rok musíme dát dohromady novou štafetu když kluci chtějí běžet 1/2M. Vidím to na Družstvo snů: Sára, Ty, Pavlína, no a něho dalšího ještě ukecáme ;o)

Anonymní řekl(a)...

To nemyslíš vážně:)!!!! To abych to teda fakt začala brát vážně a ne jen jako relax, rekreaci.....Nemám tu Tvoji vůli a zapálení....uvidíme:)