je ve znamení chaosu a různých změn. Věřím na znamení shůry, proto i věřím, že to, co jsem z olova odlila na Štědrý večer, bylo skutečně kolo a nic jiného.
*
Vezmu-li události popořadě, tak musím začít pondělím, kdy ráno dorazil kolega a v tašce mu cinkaly tři lahve Bohemia Brut. Já měla pod stolem další dvě a v lednici se také jedna chladila. Velmi zdařile jsme přivítali nový rok, připíjeli jsme na zdar a rozkvět firmy, na naše zdraví, na zdraví pana ředitele, a na zakázky, a na krásu koní a rychlost žen, a když už jsme nevěděli, na co bychom si ještě připili, tak jsme si připili na pošťáka, čímž jsme konečně dopili a šli jsme na oběd. I já, což běžně nečiním. V úterý jsem pak samozřejmě musela den natáhnout. Po jedenácti hodinách takřka nepřetržité práce jsem vypla počítač a vydala se domů. Jakmile jsem do sebe nasála mrazivý vzduch a viděla kolem to krásné bílé nadělení, okamžitě jsem ožila a lehkým poskakováním jsem se ubírala k metru. Díky deseticentimetrovým podpatkům, které se zapichovaly do sněhu na chodníku jako ostré cepíny, jsem dokonce ani neupadla. Věděla jsem, že až přijdu domů, natáhnu na sebe běžecké věci a půjdu běhat. A jak řekla, tak udělala.
*
Doma se sice divili, že se mi chce, ale nikdo mi nebránil. Běželo se mi krásně, lehce a i když bylo -8 nebo -10 ani jsem to necítila. Míjel mě jeden lyžař a jeden pejskař, prostě ideální stav. Ovšem jen první půlku, v druhé jsem se dostala na horní sídliště, kde byla místo udusaného sněhu totální nasolená břečka, ve které se nedalo nic, ani jít, ani běžet, ani nic. Lýtka jsem měla úplně ztuhlá a do chodidel mě braly křeče z toho, jak jsme se snažila nepadnout. A kromě toho byl na každém třetím metru pejskař, takže jsem neustále přecházela z poklusu do chůze! Mých 5 km mi trvalo 48 minut! No nic, nevadí, alespoň jsem měla tep dole a tím pádem pěkně spalovala. Usnula jsem v osm jak mimino.
*
Ve středu jsem tak dorazila do práce vysmátá, odpočatá a natěšená, zapla počítač a otevřela net. Většinou jdu buď na mail, nebo na behej.com, tentokrát to bylo behej.com. A tam... "Panebožepanebožepanebože, já se asi zblázním, panebožepanebože, já umřu" Holky koukaly, jak se držím za hlavu a lamentuju. "Co je?" "Panebože, mě uveřejnili na netu článek, panebože, já asi umřu." Pak jsem pobíhala po kanceláři a vůbec jsme nevěděla, co mám dělat. Zkrátím to: byl to tento článek a jak vidno, zaujal.
*
Všechno to byla jedna velká náhoda. Mezi svátkama jsem na webu uviděla v tipech dne výzvu, ať pošleme něco o svých začátcích, tak jsem sedla, napsala, odeslala a vůbec mě nenapadlo, že bych tím mohla strhnout lavinu, která následně přišla. Ale o tom jindy, abych nepředbíhala. Jen lehce poodkryji roušku tajemství - napsala mi Tereza Rozehnalová s tím, jestli bych pro behej.com nechtěla psát seriál o své přípravě na půlmaraton. Myslím, že taková nabídka se neodmítá...
Žádné komentáře:
Okomentovat