Puboši

Sobotní běhání mám ráda. Venku je klid, tělocvična zhasnutá a kolem plotu se maximálně mihne nějaký pejskař. Koukala jsem se z okna, jestli opravdu nikdo nikde není a vyběhla jsem. Přiběhnu na hřiště a hle: uprostřed je skupinka dětí, pardon - dospívajících kluků. Ne, tentokrát se nenechám vyprovokovat a poběžím pomalu, dle svého. A tak si tak běžím, pěkně v klídku a díky sluchátkům neslyším, jestli mě náhodou "nepovzbuzují". Druhé kolečko.... uf, co to tam je? Dva z nich jsou připraveni na dráze, v "bloku"... Když je dobíhám, vyráží. Běží se mnou jedno kolečko a pak jdou zpět do skupinky. Při dalším kolečku mě jeden předhání a běží chvilku se mnou. Další kolečko a další pokus mě "dostat", tentokrát mě jeden z nich dobíhá, předbíhá a to všechno pozadu... ty jsou tedy vtipní, chi. Ani nevím, zda si mě vybrali jako objekt proto, že běhám, nebo proto, že běhám pomalu, ale ať je to z jakéhokoliv důvodu, je to vtipné. Říkám si: "No, uvidíme, kdo z koho, jak dlouho vám to vydrží". U osmého odpadli. Celkem jsem jich dala 22, čili 5,5 km. Mám další kolečko navíc, ale asi bych měla začít vylepšovat své časy a ne si neustále přidávat. Přiznávám bez mučení, že jsem měla dost, což se projevilo především bolestí v nohách. Dech mi kupodivu vydržel.

A pak sprcha, župánek a počítač. Neznám lépe strávený sobotní večer (no znám, ale když už jich néni?) :o)