Už pár dnů mi v hlavě zraje plán - plán založit si svůj blog. Tož tak činím a doufám, že se přinejmenším 1x týdně dokopu k tomu, abych do něj něco zanesla.
Nechci psát o životě stoleté, utahané, vrásčité a tlusté matce tří dětí, ale o holce ve mě, která si žije podle sebe. Chodí běhat, zbožňuje posilovnu, utrácí za kosmetiku, mlsá čokoládu, brečí u romantických filmů... no prostě si užívá plnými doušky.
Dnes jsem chtěla začít slovy: Jako vždy jsem si odskočila od plotny zaběhnout si svých pět kilometrů .... (již po třetí :-)), ale nebylo mi dáno. Vyběhla jsem a vítr mě srazil k zemi. Nevím, kde se vzal, když celý den se nepohlo zhola nic. Dobrá, razila jsem si tedy cestu větrem. Nasadila jsem si sluchátka a šup, levá pravá levá pravá, ať už jsem na hřišti. Bojím se totiž psů, tak běhám jen na oploceném sportovišti. Cestou jsem míjela partu výrostků hrajících si s míčem a když jsem uslyšela: "Ty vole, hele ženská běhá", přinutilo mě to zvýšit tempo. Což zapříčinilo, že jsem sotva lapala po dechu, píchalo mě, kde se dalo a jedna noha mi škobrtala o druhou. V tomto duchu jsem uběhla 3 kolečka á 250 m a přemýšlela, zda toho mám nechat ihned, nebo se pokusit ještě alespoň o jedno kolečko. S láskou jsem vzpomínala na své dýchátko, které bych jakožto astmatik měla nosit u sebe, také jsem vzpomínala na teplou náruč sprchy, vybavil se mi i gauč ... no a tím jsem se tak nějak dostala ze své krize a uběhla nakonec koleček 16! Což samozřejmě není výkon hodný zápisu na stránky super-běžců, ale když zohledním všechny ty faktory - díky bohu za to! Nějak jsem dolezla domů, vyfluslá jak po 10 kilometrech a už ve sprše jsem si řekla: Tak a za trest jdeš zítra zase!
Žádné komentáře:
Okomentovat