Co to máš?

Tak tuhle otázku dostávám už víc jak čtyři měsíce a už víc jak čtyři měsíce vysvětluju, co že to mám na ruce, a že se o TOM chystám sepsat článek. Řeč je o mých prudce inteligentních hodinkách Samsung, se kterými jsem už takřka srostlá a když je nemám, jsem jak bezruká. Ale mám pocit, že bez nich jsem od té doby neudělala ani krok. 

Přišlo to s nástupem sportovních/fitness náramků s krokoměrem. Ač jsem hodně aktivní, chtěla jsem vědět, jak moc. Jestli vůbec udělám 10tisíc kroků, nebo jak moc tuhle dávku překročím.  Deset tisíc kroků denně je prý minimum, které by člověk měl nachodit aby si např. pohlídal svou váhu. Pokud se tím myslí váha jako předmět, tak můžu potvrdit, že ano, dá se tím pohlídat Ale jinak... :o)), 

Úplně nejvíc jsem se zaměřila na Garmin Vivovit. Líbil se mi. Přišel mi takový pěkně sportovně vyhlížející (aby ne, když je to fitness náramek) a přišlo mi skvělé, že bych si kroky měřila jednoduše a neustále, ne jako s běžným krokoměrem, který musí být připnutý u pasu. No, zní to vlastně strašně divně, že chci mít pod kontrolou nejen běh, ale už i KROKY,  ale jak říkám - prostě mě to zajímalo. Odrazovala mě cena, neb v té době, kdy mě to nejvíc zajímalo, stál asi 3500 Kč a to mi za pouhý krokoměr přišlo moc. Pak jsem si přečetla recenzi v RUN a rozhodla jsem se definitivně, že si ho nekoupím. Na Baroku jsem si bezděky povzdechla, že je moc krásný, ale... A hnedle mi Lenka Horká poradila, ať si pořídím nějaké chytré hodinky, že ty mají krokoměr také, ale mají mnohem více funkcí. Ale že se musí nabíjet, což je jistá nevýhoda.

Zapátrala jsem tedy po chytrých hodinkách a narazila na Samsung Gear Fit Vlastně jsem je ani moc nestudovala - opět převážil první dojem. A první dojem byl, že jsou mnohem elegantnější než Garmin Vivovit, čili, že mi jistě budou slušet a že je jednoduše CHCI. Marnivost sama. V listopadu jsem je dostala...

Jako blázen do všech technických hraček, kterým stejně většinou vůbec nerozumím a umím je jen zdánlivě dobře ovládat, jsem ihned započala s nastavením. Jenže... Nějak to nešlo. Stáhla jsem si Fitmanagera, zapnula Bluetooth, zadala údaje, ale nic se nedělo - hodinky se nechtěly spárovat s mobilem ani náhodou. Byla jsem tak zoufalá, že jsem nejen prostudovala návod k použití (a to nedělám prakticky NIKDY), ale i jsem si na youtube pustila výukové video! 

A stejně to nešlo. Úplně hotová jsem popadla hodinky, vběhla do autorizované prodejny Samsung u nás v CČM a požádala personál, ať mi tu věc zprovozní. Po hodině - heuréka - se to povedlo. Vyloženě jsem odtančila pryč totálně happy, že mi to zaznamenalo už 150 kroků!

Další totálně šťastný okamžik přišel, když mi náhle ruka zavibrovala. Koukla jsem, co se děje a on to příchozí hovor! Tedy věděla jsem, že chytré hodinky spolupracují s chytrým telefonem, ale že až tak chytře, to jsem netušila. Teprve v tomto okamžiku přišel čas pročíst si recenze a zjišťovat, co všechno to umí :o))

Pro mě nejdůležitější bylo, že: upozorňuje na zprávy (které se dají v hodinkách i přečíst) a hovory (dají se i odmítnout a zaslat zprávu volajícímu) a že sleduje každý můj krok. Opravdu velmi často jsem neslyšela zvonění mobilu když jsem byla třeba na nákupu, nebo jsem si ho zapomněla vyndat z kabelky, a těch řečí volajícího co jsem si vyslechla... Asi to znáte, ne? ;o)) Tak teď už mi nic neunikne.

Přehled v starší verzi programu

Úplně přesně mi změřil trasu do práce, u delších tras se ale dost mýlil a tepy taky cucal z prstu, protože byly tak o deset až patnáct jinde.Nebylo pro mě však důležité, aby mi ukázal, kolik jsem ušla nebo uběhla a jak při tom tepu, na to mám garmínka. Dost jsem však ocenila to, že když jsem si nastavila jako cíl 90 minut běhu, postupně mě hodinky upozorňovaly, že jsem v půlce, že mám 90% a nakonec že jsem zdárně dokončila (skončilo tak to mé věčné: Přepočítávám... :-). Že se musí nabíjet mi také nějak zásadně nevadí. Včas upozorní, že je kritický stav baterie, což je cca 14%, ale zjistila jsem, že na to jsem schopná ještě našlapat 8tisíc kroků. Do nabíječky ho dávám když se třeba koukám na televizi. Pokud hodně chodím, baterka celkem logicky dojde rychleji než když lenoším.

Co všechno umí nebo neumí se mi vypisovat nechce. Asi nejpodrobněji jsou jeho funkce popsané zde.

Co mi vadilo nejvíc, že jsem si nasbíraná data nebyla schopná někde pořádně prohlédnout a vyhodnotit. Program doporučený přímo systémem prostě nefungoval, na netu měl v recenzích půl hvězdičky. Ovšem nové Samsungy (novější S4 a víc) už mají v sobě přímo program - S Health, kterým se hodinky nejen ovládají, ale data se tam ukládají, vyhodnocují, dají se sdílet, přidat k aktivitě fotka, udělá se záznam GPS do mapy atd., prostě už je to o něčem jiném. V ten moment se Samsung Gear fit stává opravdovou hračkou a nepostradatelným pomocníkem ať se člověk vrtne kam chce.

A jak je to s těmi deseti tisíci kroky? Asi tak: normální člověk alias kancelářská krysa a otrok svého auta, podle mě nemá šanci takovou dávku splnit, pokud vyloženě nejde někam na procházku. Soudím to podle toho, že: 

- ráno jdu pěšky do práce = 2,5 km = cca 4000 kroků

- v práci pobíhám = cca 4000 kroků

- z práce jdu pěšky = cca 2,5 km = 4000 kroků

- pobíhání po bytě za účelem poklizení a uvaření = cca 2500 kroků

Denně to vychází na cca 15tis kroků. ALE jakmile něco z toho ošulím, do práce se vezu, nebo z práce se vezu, nebo když se mi třeba nechce o víkendu nic, nebo jsem nemocná, tak danou normu nemám šanci splnit. Na druhou stranu, jakmile k tomu přidám běh, dostanu se hravě nad 20tis., což už je slušné (nejvíc jsem nasbírala pobíháním po Jizerkách - 54tis kroků).

Dá se říct, že vychvalováním svých úžasných hodinek jsem už pár lidí pobláznila a osobně jsem dvoje pro své nejbližší kupovala (na aukru se dají občas sehnat i za 2tis.). Takže tak. Až mě zase uvidíte, už se nemusíte ptát, co to mám na ruce, už prostě všechno víte :o)

Zimní spánek

Bílo... bílo.... bííííílo.... Ne, nekoukám z okna na zasněžené stráně, dívám se na otevřenou stránku svého blogu. Rozsvícená obrazovka na mě němě, a vlastně spíš vyčítavě, zírá a čeká, co bude. Blikající černá čárka kurzoru mi ukazuje: Tady, tady začni. 

Hledám myšlenky, které bych na plochu přenesla. Probíhám všechna zákoutí svého mozku, připadám si jak pokusná myška v bludišti, ale nikde nic. Prázdno, A hle! Tu! Né, to je blbost, to by nikoho nezajímalo. A co tohle? To je taky o ničem. Ach jo. Jdu dál, někde přeci musí něco být, nějaká blbůstka, něco úsměvného, něco... zapsání hodného... Nic. Nuda. Nuda. Šeď.

Přešla jsem k oknu. Sněží. Bílo z obrazovky na mě teď hledí z chodníku. V kuželu světla se jako před divadelním reflektorem odvíjí divoký a nespoutaný tanec vloček. Víří nahoru a dolů, zmítají se, předhání jedna druhou, vylétnou rychle nad lampu jako by se chtěly vrátit na nebe, aby hnedle zjistily, že to nejde a odevzdaně a vyčerpaně padají na zem.

S čelem na studeném skle přemýšlím, proč mi sníh teď v lednu připadá skoro až nepatřičně. Člověk očekává sníh na vánoce, chce je mít bílé stejně jako je měl Lada, ale nic, ani vločka se na zem nesnesla. Jestli si ten Lada ten sníh o vánocích nevymyslel. Třeba to byl únor a někdo zapomněl vyhodit stromek... Takže sníh teď, koncem ledna, je už takový nějaký nevítaný. Alou pryč někam na hory, někam za město, někam, kde se z tebe nestane hnusná černá břečka.

Celý podzim byl hodně společenský, závod střídal závod, spousty zážitků a následně spousta pozitivních rozjuchaných zápisků a tak mám pocit, že se má maličkost pohroužila do zimního spánku. Koupila jsem si dokonce běžeckou knihu, abych si svůj zimní spánek něčím zpestřila (no děsná je, a opět jsem se utvrdila v tom, že kupovat si knihu o běhání je holý nesmysl. Prakticky stejné, ne-li lepší, je si číst svůj blog a nostalgicky rozjímat nad svých jucháním když jsem třeba uběhla tři kilometry:o). Koupila jsem si dokonce nové boty, abych se měla proč těšit na jaro. Koupila jsem si taky asi tunu červené řepy se záměrem shodit pneu na břiše (sny se musí snít :o)

A jak tak přemýšlím nad svým zimním spánkem, a jak tak přemýšlím, co bylo a co bude, najednou mi hlavou začnou vířit záblesky zapisuhodných zážitků, myšlenek, vzpomínek, blbůstek a postřehů. Je to neuspořádaný rej myšlenek podobný tomu vločkovému a já mám chuť sednou a sepsat to. Ale ne teď. Počkám až si to sedne :o)

Ne! Ano!!!! Ne! Ale tak jo...

Tak nějak se vyvíjel můj postoj k POPu, čili k Partyzánskému Oběhu Prahy, který dal loni do pohybu Martin. To první NE bylo jasné - jeden oběh s našimi ultra mi vážně stačil. Nic proti nim, naopak - byli skvělí, ukusovali z té těžké trati metr po metr, kilometr po kilometru, pořád hlaholili a smáli se. Radost s nimi běžet. S nimi... Ale ne za nimi :o)) Pořád se na mě čekalo, pořád se o mně někdo staral a mě .... to bylo trapné...

To ANO, to způsobil Martin svým pozitivním zvacím zápiskem na blogu. No a samozřejmě Renata, která si to přečetla v ten moment co já. Nebylo pochyb - u toho nesmíme chybět. A přihlásily jsme se jako první! :-)

Změnu na NE způsobily zasunuté vzpomínky na ten první oběh, kdy jsem vlála za skupinou jak hadr, jako úplně vyždímaný hadr, a začalo se mi strašně nechtít. Se svým tempem vysoko nad sedm minut jsem jim nikomu nemohla stačit. Viděla jsem to v živých barvách, tedy spíš černě jsem to viděla. Vyčkávala jsem tady, kdo se ještě přidá a když jsem viděla, že by Renata nezůstala sama - slíbily jsme si, že poběžíme spolu, rozhodla jsem se nezúčastnit se a zaběhnout si něco jen tak sama pro sebe.

Celkem naivně jsem si myslela, že mi to projde. Že když holkám své pohnutky vysvětlím, že to pochopí. No to jsem se zase jednou zmýlila. Žádný z argumentů ani náhodou neprošel (dokonce ani fotka alá kulatá bába se cpe vánočním cukrovím nezabrala) a tak jsem nakonec svůj názor opět změnila na Ale tak jo... Jsem měkouš :o))

Co mě tak nějak uklidňovalo bylo, že můžu kdykoliv sednout na MHD a odfrčet domů. Což se také ukázalo jako představa úplně mimo, protože jen tak se odpojit, to je jako useknout si ruku. To prostě jen tak člověk neudělá pokud k tomu nemá fakt hodně pádný důvod. Ukončit to, když všichni běží 80 km, když vy na sedmém nemůžete... No to se nedá ani ve snu. Nuže, nařídila jsem si budík  a doufala, že zaspím :-)

Ráno jsem se probudila svěží, nic mě nebolelo, žádný knedlík v krku, ach jo, fakt musím. Šla jsem si umýt vlasy (zažitý rituál před každým delším během, protože není nic horšího, než když vás mastné vlasy začnou kousat... :o)) S hrnkem kafe jsem se postavila k oknu a jen tak náhodou koukla na teploměr. Mínus osm? Mínus osm! A jéje... Co to je za zimu? S tím jsem nějak nepočítala....Co si mám vzít na sebe? Kde mám čepici? Kde mám zimní bundu? Vyházela jsem celou běžeckou skříňku a zimní věci vytáhla na světlo boží. Pořád bylo tak nějak normálně nad nulou a najednou mráz jak na Sibiři. Na Sibiři v létě :-)

Navlečená jak pumpa a s batůžkem na zádech jsem směle vykročila vstříc novým zážitkům. Plán byl, že poběžíme s ostatními tak 16 km a odpojíme se. Úplně prapůvodní byl, že se odpojíme, dáme si u Renaty siestu a pojedeme za ostatními do hospody, ale to jsme přehodnotily. Metro mi neujelo, tramvaj mi neujela, na místo srazu s holkama (ještě se připojila Petra) jsem přijela včas. Zimomřivě jsme čekaly na pětadvacítku, která nás vezla do Hvězdy. Tam měli doběhnout ti, co to rozběhli s prvním slunečným paprskem. Prázdná tramvaj (kdo by taky kam jel tak brzy v sobotu) jela a jela, až to vypadalo, že dojede na kraj světa. Taková dálka to byla... Na Hvězdě jsme se ani pořádně nerozkoukaly a už se z dálky valila skupina pestře oblečených lidí. No, nevypadala to jako jako skupinka důchodců na toulkách Prahou, takže to mohla být jen naše ultra-skupina. Dělala jsem, že tam vůbec nejsem, a povedlo se mi to tak dobře, že např. Honza si mě všiml až na další zastávce :-) Než jsem se nadála, tedy - než jsem sehnala družice, běželo se.

Jak jsem předpokládala, tempo bylo zběsilé, první km byl lehce nad šest minut. Naštěstí se hnedle fotilo, takže jsem mohla popadnout dech, který zůstal někde u brány do Hvězdy. Děsný je to se mnou... Po skupinovém focení se sbíhalo do údolí, takže jsem se srovnala, ale zase mi bylo takové vedro, že jsem se bála, že se z bundy odpařím. Na další zastávce, což byl Mekáč, jsem bundu nacpala do batůžku a navlékla si jen svou bezpečnostní vestu. Samozřejmě jsem se stala terčem nejapných vtípků těch, co ji nemají ve výbavě O:o))

Běh Šárkou byl nádherný. Majestátní skály kolkolem, divoce zurčící potok, nekonečné stráně i opadané stromy čekající na bílou peřinu, prostě příroda v plné kráse a to celé v Praze. Byla bych si to snad i vyfotila, ale jak já začnu fotit, tak je konec, to už pak vůbec neběžím. A protože jsem byla ráda, že jsem v chumlu, nepokoušela jsem to. Ano, v chumlu jsem běžela. A bylo to úplně úžasný. Pořád se povídalo a smálo a já byla jak u vytržení a šťastná, že jsem se nechala přemluvit.

Kde je nějaké ale ptáte se? Jasně, že ale přišlo. Tady je:

Mlha přede mnou....

Šárka skončila, ocitli jsme se dole u Vltavy. Trať se narovnala a skupina ožila. Já ne. Já měla krizi a hrozně mě to tam nebavilo. Všichni zmizeli v dáli a začala má černá můra - povzbuzování od těch, kteří se mnou vzadu zůstali. Ach to bylo trapné! A když je mi něco trapné, melu páté přes deváté, čímž se vyčerpávám ještě víc a běžím ještě hůř. Vnímala jsem, že se trať mění, že jsme ve Stromovce, že vidím (konečně) Trojský most, slyšela jsem hlasy, vnímala jsem slova, ale nedávala jsem si už nic do souvislostí. Zní to divně, ale běžte v mrazu tak dlouho a bez čepice (kdo by nosil čepici, když má spoustu vlasů :-) a uvidíte. Mám dojem, že vše, co se událo dál, jsem vůbec neovlivnila já, ale můj zmrzlý mozek, nějaké mé podvědomí. Někde ve Stromovce říkala Renata, že tady jsme měly skončit. Vím, že jsem říkala: Ale běžíme dál, ne? Ještě kousek...

V Holešovicích bylo první loučení a myslím že i poslední společná fotka u lavičky s nápisem, který odpovídal našim pocitům - mým tedy ano. Mizel Bubo, a já se slyšela, jak říkám: Běžíme dál, ne? Půlmaraton vypadá líp jak 18... Doběhli jsme k parčíku u Palmovky, uprostřed byla nějaká zeleň a lidi ji obíhali ze všech stran. Přeběhli jsme silnici a najednou volají holky: Tak ahój... Ohlídnu se a ony tam stály a že končí! V ten moment jsem zareagovala tak, jak mi pak celý den bylo líto - zamávala jsem jim a běžela dál. Ještě krátce před tím jsem říkala, že bych chtěla zkusit doběhnout do Vysočan, že mě zajímá ta trasa a kde se tam objevím, a měla jsem pocit, že Renata mi na to kývla. Takže mě to jejich Ahój úplně dostalo a nebyla jsem schopná to v tu chvíli nějak zpracovat a řešit. To byl takový ten okamžik, kdy nakročíte nad propast a víte, že není cesty zpět, že ten krok prostě uděláte, i když víte, že je to špatně.

Trasa dál byla zajímavá z toho pohledu, že jsem to tam ale vůbec neznala a překvapilo mě, jak je to tam krásné - upravená cyklostezka vedoucí skrz nové a krásné parky a podél nové zástavby, to bylo pro mě velké překvapení. Takže když jsme se dostali do Vysočan, přišla samozřejmě zvídavá otázka: A jak to vypadá ještě dál? Kde se nakonec vyloupnu u nás? Zvládnu to? No popravdě, kdyby tam nebyl Pavel, který se mě ujal a táhnul mě, skončila bych v těch Vysočanech. Až do chvíle, kdy se připojila čerstvá krev alá Stáňa a Jitka a ještě někdo, ale to nevím, kdo byl, až tam jsem byla víceméně v pohodě, krize ze třináctého se kamsi poděla a mě se opět, jako už mnohokrát, prostě chtělo běžet dál. Z Vysočan už to taková paráda nebyla. Dál to s opravdovým během nemělo už moc společného, byl to takový kochací indián. Zásadní pokles morálu přišel až v Kyjích, kdy jsem zjistila, že budu muset vyběhnout můj neviditelný kopec. Ano ten, který ledva zvládám za normálních podmínek. Po třiceti km, je to hodně drsný zážitek.

U domu jsem stopla Garmínka, který naměřil od Hvězdy až k nám 31,5 km. Neuvěřitelné. Ráno bych nevsadila nic ani na 15 km. Ovšem tedy - byla jsem mrtvá. Zmrzlá a vypnutá. Napustila jsem vanu plnou vařící vody, přilila Relax pro uvolnění svalů a ponořila se. Všechno mě kousalo a svědilo to jak to zmrzlé tělo roztávalo. Po asi hodině jsem si udělala rychlou česnečku:

Dáme vařit 1/2 l vody, přidáme masox, rozetřený česnek, majoránku a na konec vejce a sýr

a vyhřála jsem se ještě zevnitř. Po zbytek dne jsem nemohla nic - ani chodit, ani mluvit, ani usnout, prostě nic. Byla jsem zcela jistě víc vyřízená jak tuhle po Jizerkách. Srovnatelně fyzicky odrovnaná jsem byla asi v Davosu a v Liberci. Prostě nářez. Ale... ALE bylo to skvělé a tenhle způsob objevování Prahy se mi líbil. A také mám novou trasu, přinejmenším do Stromovky se dá krásně doběhnout.

Děkuji všem, co na mě zase čekali, co mě táhli a co mě přemluvili, ať se zúčastním. Děkuji za krásně strávený den a milou společnost a především díky Martine, že jsi něco tak skvělého dal do pohybu. Za rok, dá-li zdraví, bych se na chvilku zase připojila ;o))

Pro ilustraci:

V chumlu...

S doprovodem...

Po zlém :-))

Vysmáté holky

Nezastavujeme...

Konečně doma

Další pohledy najdete u spřátelených blogerů:
Martin
Jitka
Honza
David
Jana
(Jana a Honza k tomuto okamžiku ještě nic nesepsali. Alespoň, že nejsem poslední :-)

Fotky dodal Bubo a Advid a Digi

Repre ITB v Jizerských horách

Tuhle jsem četla, že lidi neradi čtou (poslouchají, dozvídají se...) jen pozitivní věci, že je prý potřeba prokládat je špatnými. Je to jistě tak, dobro a zlo se doplňuje a pokud je vyvážené, je to tak správně. Jing a jang. Nuže mrzí mě to, ale opět musím napsat pozitivní článek :o)

Stalo se to na Janovské, tedy po Janovské, kdy jsme seděli kolem Pavla a s otevřenou pusou naslouchali jeho vyprávění o Jizerkách. Všichni do jednoho jsme se v duchu přenesli někam tam nahoru kopců, na louky, do rašelinišť, šplhali jsme na Smrk a sbíhali Bukovec. A všichni do jednoho jsme netušili, že on si nacvičuje řeč pro společný výběh modré buňky, který se měl konat o dva týdny později. Proto když Honza vyvěsil článek o tom, co v Jizerkách zažili, a když jsme si prohlédli záznam z trasy, jistě nám všem do jednoho nezbylo než zamáčknout slzu kvůli tomu, že nás taky nevzali.

Napadlo mě to hnedle, jak jsem ten záznam viděla - to si taky zaběhnu. Nevím proč, cítila jsem absolutní jistotu, že jsem schopná to také zvládnout. Sice v jiném tempu, za jinou dobu, ale neviděla jsem v tom problém. Pár dnů jsem si to v hlavě skládala a pak jsem to oznámila Renatě: Hele, zaběhla by sis se mnou ten klukův Mordor? Na druhé straně bylo dlouho ticho. Myslím, že Renatu křísili, nebo že prostě byla tak konsternovaná, že nebyla schopná ani vyťukat své rozhodné ANO. Když toho schopná byla, určily jsme si datum a bylo to.

Akci jsme si naplánovaly na poslední listopadový víkend, nebo-li na první adventní víkend, bez ohledu na počasí. Víkendu předcházelo: zprovoznění Edy, alias Garmina EDGE, zakoupení náhradní baterie, čili powerbanky, obstarání si map a nastudování trasy. Ty dvě poslední jsem nechala na Renatě, protože já stále nejsem schopná se v mapě orientovat a ona je půl nohou domorodec a tu trasu z části znala. Já vlastně také, ale jen některé zlomky. Co bylo ale nejdůležitější, to byl nejvyšší stupeň utajení. Nikomu nic neříct. Nevím proč, ale přišlo mi to na celé akce úplně nejlepší :o))

V pátek večer jsme se přesunuly k Renatě na chatu a jaly se chystat zásoby na cestu. Vzaly jsem si jak gely, tak sušené meruňky, rozinky, mixitky, perníčky a vodu. Batoh se mi zdál těžký, ale nebylo zbytí, všechno muselo s námi. Dohodly jsme se, že musíme být celou dobu v pohybu, žádné prostoje, žádný odpočinek. Jakmile bychom někde daly pauzu, vytuhly bychom a dopadlo by to jak v létě v Krkonoších, kde jsme po obědě nebyly schopné pokračovat dál. Ještě jsme se koukaly do záznamů kluků, abychom si trasu vtiskly do paměti a šlo se spát, neb budíček byl vyhlášen na 5:45!!!!!!!!!!! 

Ráno byla krutá tma, ale celkem teplo, asi nula nebo tak nějak podobně. Vítr nefoukal, což bylo také příjemné. Nasnídaly jsme se a po půl sedmé vyrazily směr Bukovec, odkud se vybíhalo. Vystoupily jsme z auta no a nebylo to úplně příjemné. Prostě kosa... Natáhla jsem rukavice, zatáhla všechny zipy, chytily jsme družice a vyběhly. Přestože jsem měla trasu nahranou do Garmina, nevyužily jsme ji. Dle Renaty - začátek znám, pak se zorientujeme podle rozcestníků a dál to zase znám. Inu fajn, běžíme. Na první rozcestníku jsem se pro jistotu zeptala kudy, prý dolů. A tak jsme běžely dolů po asfaltové cestě, kolem jen tiché lesy. 

Po skoro sedmi kilometrech, zrovna když jsem podotkla, že cesta je nějak nápadně pohodová, jsme doběhly k nějakému mostu přes údolí a Renata pohledem do mapy zjistila, že jsme běžely špatně a že musíme zpět. "Zpět myslíš kam?" " No na začátek..." Na začátek znamenalo to samé, ale stále stoupat. A mít na začátku bezmála 14 km, to bylo něco velmi nepředstavitelného. Na mou morálku to mělo drtivý dopad. Naštěstí jsme si po pár kilometrech všimly cesty do lesa a ta nás měla dovést až ke Karlovskému mostu, takové velké turistické křižovatce. Cesta byla nádherná, dole hučela Jizera, skákaly jsme přes zamrzlé kaluže a malé krápníkové jeskyně, a pochvalovaly si, že takové zabloudění má něco do sebe.

Po nějaké době, po prodíráním se mlázím a přelézaním pařezů jsme doběhly až k tomu mostu. Ovšem musely jsem se dostat přes řeku a sice přeskákáním kamenů. Zatímco Renata byla na druhé straně okamžitě, já měla problém. Bála jsem se. A to tak, že hystericky. Pobíhala jsem sem a tam a hledala, kde kameny přeskočit. Popoběhla jsem dolů, popoběhla jsem nahoru, no nikde to nešlo. Ze zoufalství jsem se tedy odvážila do jednoho místa, kde byly kameny od sebe jen asi deset cm a na druhý břeh jsem se dostala s pomocí Renaty. Klepaly se mi nohy i srdce, byl to vážně těžký adrenalin :o)

Po krátkém stoupání jsme se přehouply do Polska, do vylidněné pohraniční oblasti s upravenou přírodou a s nekonečnou silnicí. Ano, bylo to pěkné, ale tenhle úsek mě vůbec nebavil. Dostavila se první vážná krize. Osmnáctý km a mě to už nějak neběželo, skoro až nebavilo. Pohled do dálky byl takový neutěšený. Snažila jsem se to rozchodit, trochu jsem fotila a pak jsme přeběhly louku, zaběhly do lesa a už to zase šlo. Krize zažehnána, další tak mocnou už jsem neměla. Začínaly se ozývat endorfíny. Přeskakovala jsem z kamene na kámen, přes malé potůčky a zmrzlé kaluže když v tom se před námi objevilo ledové království. Byly jsem jak v Jiříkově vidění. Fotily jsme jak Japonci a nemohly se odtud vůbec utrhnout. Jenže jsme začaly prochládat (já navíc do jednoho potůčku zahučela nohou, takže to studilo), bylo potřeba běžet dál. Cesta dál vedla tím nádherným ledovým královstvím až nahoru na Smrk. Na Smrku to foukalo, rychle pryč.

Ze Smrku to bylo sešup. Docela nepříjemný sešup, přes kameny, po dřevěných lávkách a dalších kamenech. No ale pořád lepší jak silnice, která nás dole zase čekala. Nejen silnice, ale úplně normální zeleno, po ledovém království ani památky. Občas jsme pak v dálce zahlédly zasněžené vrcholky a říkaly si: Ty jo, před chvilkou jsme tam byly....

V nohách už jsme měly spoustu kilometrů. Po tom třicátém se začala ozývat únava, krize střídaly euforické stavy, vyhlížely jsme nedočkavě Jizerku i s majestátně se tyčícím Bukovcem. I když jsem byla ráda, že jsem ráda, navrhla jsem, že bychom na něj vyběhly, ale tenhle můj poslední nápad už se nesešel s pochopením. A tak jsme se jen přehouply přes obzor a byly u auta. Abychom na hodinkách měly také 40 km jako kluci, zaběhly jsem se podívat na ten rozcestník, který nás jako první uvedl v omyl. No pak jsme zjistily, že to ani nebyl on jako spíš naše nepozornost, protože on ukazoval, že jsme měly běžet 2 km po zelené a vylouply bychom se v Orle. Jenže my přehlídly někde odbočku, dostaly se na červenou a vylouply jsme se  málem v Krkonoších. No nic, to nebylo vůbec důležité. My nechtěly klučičí trasu přesně okopírovat, my si prostě chtěly udělat výlet.

Přesně po sedmi hodinách jsem vypnula Edu. Nebyly jsme úplně vymrzlé, jen unavené, Hned jsme sedly do auta a přejely na chatu. Od pátku na nás čekala zelňačka, tak jsme se nadlábly a na zbytek dne se hodily do pohody s nohama nahoře. Nejhorší bylo, nenahrát si záznam. Důvod? Inu, chtěly jsme náš výlet utajit až do chvíle než vyjde tenhle článek. Prostě překvapení až do konce. A proto mi teď ráno Renata udělala čaj, posadila k počítači a řekla: Piš a dokud to nebude, nepůjdeme ven. A tak jsem sedla a psala, až jsem to všechno pěkně sepsala. 

Bylo to naprosto... Neuchopitelné....Krásné.... Magické. Opět se mi potvrdilo, že když něco chci a jdu za tím, že mě nic nezastaví a dokážu to. A když k tomu mám i toho správného parťáka, nu pak je to úplná hračka. Domnívám se, že obě jsme ten náš klub zase jednou hrdě a dobře reprezentovaly. A o to šlo :o)

P.S. Samozřejmě jsme celou dobu myslely na pivo ;o))

Cukr, káva, limonáda..

První má reakce na to, že poběžíme závod na Moldavě bylo zamyšlení, kde že ta Moldava vlastně je. Myslela jsem, že někde v Rusku. Myslela jsem špatně. Zaměnila jsem Moldavu a Moldavsko. Moldavsko opravdu leží hodně na východ, někde mezi Ukrajinou a Rumunskem a je to nejchudší země Evropy, kdežto Moldava je obec v Krušných horách. Takže úplně opačný směr...

Krušné hory jsou pro mě jedna velká neznámá. Mám je spojené s obrazy poničené přírody a vykácených lesů a asi jsem tam ani nikdy nebyla. Ale těšila jsme se, protože z původně dámské sólo jízdy se nakonec stala výprava členů iThinkBerr (já, Renata a David) a Foxe alias Ivy. Těšila jsem se tak moc, že jsem dokonce vstala o hodinu dřív. Né, to kecám, prostě jsem si blbě zapamatovala, kdy mám být u Renaty O:o))

Cesta ubíhala v pohodě a zvesela. Navigace opět zkusila své žertíky s pokynem: Zahněte doleva a tady v poli si dojděte na záchod, ale i my byli dobrého rozmaru a neposlouchali jsme ji. Sem tam se ozvalo, že je hnusně, ale mě pohled na mléčný opar kolkolem nějak zásadně nevadil. Jedu-li na listopadový závod, neočekávám azúro, ale spíš nějakou slotu v podobě větru, deště a sněhu. Samozřejmě letošní podzim je tak nádherný, že hezky být mohlo, ale větru dešti neporučíš...

Za Dubím jsme vjeli do hor a docela jsem zírali na krásně upravené lesy, pečlivě německy uklizené. Nikde nic popadaného, zlámaného, napadeného či vyvráceného, to fakt ani náhodou. Juchala jsem moc, možná až příliš, ale mě se tam děsně líbilo. A těšila jsem se, až tou přírodou poběžím a budu si zase pro sebe mudrovat a kochat se.

Zaparkovali jsme v Nové Vsi, kde byl start, a šli si pro čísla. Cesta k výdeji značená nebyla, museli jsme se ptát byť to od auta bylo nějakých 200 m. Všude bylo spousta lidí a spousta psů. Ano, psů - byl to závod i pro ně. Já ve společném závodě se psy, no to je prostě... paradox :o) Výdej proběhl v klidu, čísla i čip jsme dostali okamžitě. S číslem jsme získali i slevovou poukázku, ale víc bychom možná uvítali nějaké pokyny. Takhle jsme se bezradně rozhlíželi, kde asi je start a kde kadibudka a kde nějaká převlékárna.. No nic, nikde nic nebylo, tak jsme ohledně toho ani nemohli dostat pokyny. Šli jsem se tedy převléknout k autu (stejně je to nejpohodlnější) a z okolních keřů jsme si udělali (nejen my čtyři) záchod. Lidi se už pomaličku houfovali směrem k místu, kde se dal tušit start, a všichni se choulili, protože byla fakt zima. I když už bylo skoro dvanáct, pořád tak nějak nebylo jasné, odkud se vlastně startuje. Najednou se sešikovali bajkeři za páskou na louce a jako první se vydali na trať. No takže už jsme zjistili, kde je start. Šuškandou se tam podávala i informace, že na trati jsou tři občerstvovačky. Prostě bych řekla, že pořadatel tuhle fázi závodu moc nezvládl. Završil (v tu chvíli) to tím, že kdesi za tou páskou nějaký člověk začal hovořit "k davu" a informovat ho. Ehm ehm. Tak jsme se tam taky vetřeli a nastražili uši, protože pána nebylo slyšet. Kdosi tam písknul jak na partu nezbedů, ať se ztiší, takže jsem se i doslechli, že trať je značená dobře, mlékovky jsou rozvěšeny hojně a neměli bychom zabloudit, a že se "...startuje tedy v těch dvanáct." A v tom BUM a běželo se. Ne, nebylo ještě dvanáct...

O Renatě jsem se nechtěla vůbec zmiňovat, protože (už) vím, že o sobě nerada čte, ale tentokrát to ještě musím porušit ;o)) Renata před startem opět pronesla zaklínadlo: Poběžíme spolu, čemuž jsem se jen pousmála a říkala jsem Davidovi: Tak vidíš, že nekecám, vždy mi to řekne. Jenže, jenže tentokrát, bylo všechno jinak...

A tak se běželo. Hned jsem nemohla. Přeběh louky nacucané vodou není zrovna můj šálek kávy. Všichni se hrnuli kamsi dopředu a já pátrala, kam mi spadla mp3. Renata byla na dohled a stále se otáčela. Potud dobrý, ale ona najednou, bez varování, mě začala pobízet. Ale ne tak jako že "No tak... Poběž.. Prosím... Pohni zadečkem", ne. Ona na mě drsně volala: Dělej! Běžíme! Makej! Neulejvej se! Tohle umíš! Ano, ano, samé vykřičníky jsem z jejího tónu slyšela. A bála jsem se neposlechnout, takže jsem fakt makala jak o život. Dokonce u prvního občerstvení zavelala: Občerstvovačku míjíme! Koukla jsem do své lahvičky, měla jsem zásobu, tak jsem i poslechla :o)

A tak to bylo celou cestu. Nenechala mě vydechnout, nenechala mě padnout. Nepovzbuzovala, prostě převzala velení nad mým během. Nejvíc mě pobavil její dotaz: Můžeš mi říct, proč ty na rovinách vždycky chodíš?!?!?! Na jakých rovinách říkala jsem si, tady žádné nejsou... Je tedy fakt, že  na mudrování mi prostor nenechala, ale na kochání maličko ano. Musím říct, že trať byla krásná. Líbila se mi  víc jak Baroko. Většinou vedla po lesních cestách, po trávě, bahnem, listím i kamením. Silnice také byla a moc mě nebavila, protože ty trekové boty po ní běží šíleně špatně, jakoby kloužou a jsou těžké. Dost dlouho mě předbíhali pejskaři a ani jeden pes ne mě nezavrčel. No, jo to smutný, když už po mě ani pes neštěkne, co? :o)

Celou dobu byla mlha, hustá mlha. Nejdřív bílá, pak se rozplynula a nakonec přešla do černé a strašidelné. Na druhém občerstvení jsem směla zastavit. Dala jsem si vodu do lahvičky a vzala dva bonbony. I když mi nebyla zima, bodnul by čaj, ale nebyl v nabídce. Nebylo v nabídce vlastně vůbec nic pro vytrvalce. Žádná povolený dopink jako třeba banán, musli tyčinka či tak něco. No já vím, bylo to levné, a člověk se nesmí spoléhat na to, že něco dostane, ale patří to k dobrým mravům.

Krátce před cílem, tak pět km, Renata v mlze zahlédla dva stíny a úplně ožila. Posedla ji myšlenka, že když přidáme, tak je předběhneme a nebudeme poslední! A začal úplně největší dril všech dob. Hlasitých pobídek přibylo: Leouši!!!! Makej!!!! Ty dáme! Ty musíme dát! Ty jsou za čtyřicet bodů! Čtyřicet bodů to ale slyšelo a přidalo. Mě se je nechtělo honit ani náhodou. Skomíravě jsem se snažila makat, ale už mi to moc nešlo. Renata nejen že ve svých příkazech přitvrdila, ona mě ještě neustále kontrolovala. Jakmile viděla, že jdu, vynadala mi. A tak jsem si s ní zahrála jednu dětskou hru. Ta se správně hraje tak, že jeden je otočený zády k ostatním a drmolí: Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum. Na bum se otočí a všichni musí stát. A kdo se pohne, ten musí zpět na čáru. Já to dělala obráceně. Jakmile byla zády, přešla jsem do chůze a pozorovala ji. Při náznaku otočení jsem rychle přešla do běhu aby mi zase nenadávala :o)) No a tímto způsobem jsem se najednou dostaly do cíle. Posledních 400 m mě dokonce donutila sprintovat!

Ale nejdřív bylo další občerstvení kde se mi postarala o teplý čaj: Leouši, poběž, dostaneš teplej čajík! To jsem ani nečekala, i přidala jsem do kroku a lačně jsem se vrhla na kouřící kelímek. Čaj mi chutnal úžasně, byl dokonce s medem. Pořadatel rázem dostal pět hvězdiček. No jo, jenže to nebyl čaj pro závodníky, ale utrhl si ho od úst jeden dobrovolník a nesměla jsem to nikomu říct. Pět hvězdiček jsem zase ubrala :o)) Za občerstvovačkou, posilněna čajem, jsem konečně zase na chvilku přidala a předběhly jsme těch čtyřicet bodů.

Cíl se vyloupl z mlhy o něco dřív, stačilo posunou o kousek dál snímací koberec a jednadvacet by bylo doma Ale tak nevadí, těch pár metrů nehraje zas tak velkou roli. Horší bylo, že ten cílový prostor byl nějaký zasekaný postávajícími lidmi, dost se motali a ani se nekonalo žádné velké přivítání. Nemyslím ovace, ale prostě radost, že když proběhli ti skoro poslední, půjde se domů :o) Taky bylo potřeba závěrečný sprint utlumit, zpomalit a projít se, jenže jeden z dobrovolníků si nás zavolal zpět aby nám sundal čip. O nějakém občerstvení, čaji-vodě, něco k zakousnutí, no to jsme si mohli nechat jen zdát. Nedostali jsme ani diplom ani nic, co bychom si mohli dát na nástěnku. Zbylo nám jen startovní číslo se jménem. Celkový dojem z organizace byl rozpačitý, mělo to dost slabin. Možná si řekli, že když je to závod v Krušných horách, zúčastní se ho samí drsňáci, co nepotřebuji k životu nic než vyznačenou trať. Ale protože dost lidí brblalo, tak prý příště bude všechno jinak - lepší a úžasnější. Tak jo, tak my třeba zase přijedeme :o)

U cíle čekal zmrzlý David a ještě zmrzlejší Iva, oba ale už převlečení do suchého. Pomalu se smrákalo a mlha zhoustla, nebylo nač čekat, rychle jsme odfrčeli do Prahy. Cestou jsme se stavili na oběd a pořádně se nadlábli a hlavně si konečně dali čaj na zahřáli. Myslím, že jsme ten 17tý listopad, těch dvacet pět let svobody, pěkně oslavili. Svobodně jsme si pobíhali po horách, tak blízko západní hranice jak to jen šlo. Kdo ví, zda by to před lety bylo vůbec možné.

P.S. Dííííííííííííííííííííííííííííííííííííííky, Tučňáku, máš to u mně :-)