pondělí 29. prosince 2014

Ne! Ano!!!! Ne! Ale tak jo...

Tak nějak se vyvíjel můj postoj k POPu, čili k Partyzánskému Oběhu Prahy, který dal loni do pohybu Martin. To první NE bylo jasné - jeden oběh s našimi ultra mi vážně stačil. Nic proti nim, naopak - byli skvělí, ukusovali z té těžké trati metr po metr, kilometr po kilometru, pořád hlaholili a smáli se. Radost s nimi běžet. S nimi... Ale ne za nimi :o)) Pořád se na mě čekalo, pořád se o mně někdo staral a mě .... to bylo trapné...

To ANO, to způsobil Martin svým pozitivním zvacím zápiskem na blogu. No a samozřejmě Renata, která si to přečetla v ten moment co já. Nebylo pochyb - u toho nesmíme chybět. A přihlásily jsme se jako první! :-)

Změnu na NE způsobily zasunuté vzpomínky na ten první oběh, kdy jsem vlála za skupinou jak hadr, jako úplně vyždímaný hadr, a začalo se mi strašně nechtít. Se svým tempem vysoko nad sedm minut jsem jim nikomu nemohla stačit. Viděla jsem to v živých barvách, tedy spíš černě jsem to viděla. Vyčkávala jsem tady, kdo se ještě přidá a když jsem viděla, že by Renata nezůstala sama - slíbily jsme si, že poběžíme spolu, rozhodla jsem se nezúčastnit se a zaběhnout si něco jen tak sama pro sebe.

Celkem naivně jsem si myslela, že mi to projde. Že když holkám své pohnutky vysvětlím, že to pochopí. No to jsem se zase jednou zmýlila. Žádný z argumentů ani náhodou neprošel (dokonce ani fotka alá kulatá bába se cpe vánočním cukrovím nezabrala) a tak jsem nakonec svůj názor opět změnila na Ale tak jo... Jsem měkouš :o))

Co mě tak nějak uklidňovalo bylo, že můžu kdykoliv sednout na MHD a odfrčet domů. Což se také ukázalo jako představa úplně mimo, protože jen tak se odpojit, to je jako useknout si ruku. To prostě jen tak člověk neudělá pokud k tomu nemá fakt hodně pádný důvod. Ukončit to, když všichni běží 80 km, když vy na sedmém nemůžete... No to se nedá ani ve snu. Nuže, nařídila jsem si budík  a doufala, že zaspím :-)

Ráno jsem se probudila svěží, nic mě nebolelo, žádný knedlík v krku, ach jo, fakt musím. Šla jsem si umýt vlasy (zažitý rituál před každým delším během, protože není nic horšího, než když vás mastné vlasy začnou kousat... :o)) S hrnkem kafe jsem se postavila k oknu a jen tak náhodou koukla na teploměr. Mínus osm? Mínus osm! A jéje... Co to je za zimu? S tím jsem nějak nepočítala....Co si mám vzít na sebe? Kde mám čepici? Kde mám zimní bundu? Vyházela jsem celou běžeckou skříňku a zimní věci vytáhla na světlo boží. Pořád bylo tak nějak normálně nad nulou a najednou mráz jak na Sibiři. Na Sibiři v létě :-)

Navlečená jak pumpa a s batůžkem na zádech jsem směle vykročila vstříc novým zážitkům. Plán byl, že poběžíme s ostatními tak 16 km a odpojíme se. Úplně prapůvodní byl, že se odpojíme, dáme si u Renaty siestu a pojedeme za ostatními do hospody, ale to jsme přehodnotily. Metro mi neujelo, tramvaj mi neujela, na místo srazu s holkama (ještě se připojila Petra) jsem přijela včas. Zimomřivě jsme čekaly na pětadvacítku, která nás vezla do Hvězdy. Tam měli doběhnout ti, co to rozběhli s prvním slunečným paprskem. Prázdná tramvaj (kdo by taky kam jel tak brzy v sobotu) jela a jela, až to vypadalo, že dojede na kraj světa. Taková dálka to byla... Na Hvězdě jsme se ani pořádně nerozkoukaly a už se z dálky valila skupina pestře oblečených lidí. No, nevypadala to jako jako skupinka důchodců na toulkách Prahou, takže to mohla být jen naše ultra-skupina. Dělala jsem, že tam vůbec nejsem, a povedlo se mi to tak dobře, že např. Honza si mě všiml až na další zastávce :-) Než jsem se nadála, tedy - než jsem sehnala družice, běželo se.

Jak jsem předpokládala, tempo bylo zběsilé, první km byl lehce nad šest minut. Naštěstí se hnedle fotilo, takže jsem mohla popadnout dech, který zůstal někde u brány do Hvězdy. Děsný je to se mnou... Po skupinovém focení se sbíhalo do údolí, takže jsem se srovnala, ale zase mi bylo takové vedro, že jsem se bála, že se z bundy odpařím. Na další zastávce, což byl Mekáč, jsem bundu nacpala do batůžku a navlékla si jen svou bezpečnostní vestu. Samozřejmě jsem se stala terčem nejapných vtípků těch, co ji nemají ve výbavě O:o))

Běh Šárkou byl nádherný. Majestátní skály kolkolem, divoce zurčící potok, nekonečné stráně i opadané stromy čekající na bílou peřinu, prostě příroda v plné kráse a to celé v Praze. Byla bych si to snad i vyfotila, ale jak já začnu fotit, tak je konec, to už pak vůbec neběžím. A protože jsem byla ráda, že jsem v chumlu, nepokoušela jsem to. Ano, v chumlu jsem běžela. A bylo to úplně úžasný. Pořád se povídalo a smálo a já byla jak u vytržení a šťastná, že jsem se nechala přemluvit.

Kde je nějaké ale ptáte se? Jasně, že ale přišlo. Tady je:
Mlha přede mnou....
Šárka skončila, ocitli jsme se dole u Vltavy. Trať se narovnala a skupina ožila. Já ne. Já měla krizi a hrozně mě to tam nebavilo. Všichni zmizeli v dáli a začala má černá můra - povzbuzování od těch, kteří se mnou vzadu zůstali. Ach to bylo trapné! A když je mi něco trapné, melu páté přes deváté, čímž se vyčerpávám ještě víc a běžím ještě hůř. Vnímala jsem, že se trať mění, že jsme ve Stromovce, že vidím (konečně) Trojský most, slyšela jsem hlasy, vnímala jsem slova, ale nedávala jsem si už nic do souvislostí. Zní to divně, ale běžte v mrazu tak dlouho a bez čepice (kdo by nosil čepici, když má spoustu vlasů :-) a uvidíte. Mám dojem, že vše, co se událo dál, jsem vůbec neovlivnila já, ale můj zmrzlý mozek, nějaké mé podvědomí. Někde ve Stromovce říkala Renata, že tady jsme měly skončit. Vím, že jsem říkala: Ale běžíme dál, ne? Ještě kousek...

V Holešovicích bylo první loučení a myslím že i poslední společná fotka u lavičky s nápisem, který odpovídal našim pocitům - mým tedy ano. Mizel Bubo, a já se slyšela, jak říkám: Běžíme dál, ne? Půlmaraton vypadá líp jak 18... Doběhli jsme k parčíku u Palmovky, uprostřed byla nějaká zeleň a lidi ji obíhali ze všech stran. Přeběhli jsme silnici a najednou volají holky: Tak ahój... Ohlídnu se a ony tam stály a že končí! V ten moment jsem zareagovala tak, jak mi pak celý den bylo líto - zamávala jsem jim a běžela dál. Ještě krátce před tím jsem říkala, že bych chtěla zkusit doběhnout do Vysočan, že mě zajímá ta trasa a kde se tam objevím, a měla jsem pocit, že Renata mi na to kývla. Takže mě to jejich Ahój úplně dostalo a nebyla jsem schopná to v tu chvíli nějak zpracovat a řešit. To byl takový ten okamžik, kdy nakročíte nad propast a víte, že není cesty zpět, že ten krok prostě uděláte, i když víte, že je to špatně.

Trasa dál byla zajímavá z toho pohledu, že jsem to tam ale vůbec neznala a překvapilo mě, jak je to tam krásné - upravená cyklostezka vedoucí skrz nové a krásné parky a podél nové zástavby, to bylo pro mě velké překvapení. Takže když jsme se dostali do Vysočan, přišla samozřejmě zvídavá otázka: A jak to vypadá ještě dál? Kde se nakonec vyloupnu u nás? Zvládnu to? No popravdě, kdyby tam nebyl Pavel, který se mě ujal a táhnul mě, skončila bych v těch Vysočanech. Až do chvíle, kdy se připojila čerstvá krev alá Stáňa a Jitka a ještě někdo, ale to nevím, kdo byl, až tam jsem byla víceméně v pohodě, krize ze třináctého se kamsi poděla a mě se opět, jako už mnohokrát, prostě chtělo běžet dál. Z Vysočan už to taková paráda nebyla. Dál to s opravdovým během nemělo už moc společného, byl to takový kochací indián. Zásadní pokles morálu přišel až v Kyjích, kdy jsem zjistila, že budu muset vyběhnout můj neviditelný kopec. Ano ten, který ledva zvládám za normálních podmínek. Po třiceti km, je to hodně drsný zážitek.

U domu jsem stopla Garmínka, který naměřil od Hvězdy až k nám 31,5 km. Neuvěřitelné. Ráno bych nevsadila nic ani na 15 km. Ovšem tedy - byla jsem mrtvá. Zmrzlá a vypnutá. Napustila jsem vanu plnou vařící vody, přilila Relax pro uvolnění svalů a ponořila se. Všechno mě kousalo a svědilo to jak to zmrzlé tělo roztávalo. Po asi hodině jsem si udělala rychlou česnečku:



Dáme vařit 1/2 l vody, přidáme masox, rozetřený česnek, majoránku a na konec vejce a sýr

a vyhřála jsem se ještě zevnitř. Po zbytek dne jsem nemohla nic - ani chodit, ani mluvit, ani usnout, prostě nic. Byla jsem zcela jistě víc vyřízená jak tuhle po Jizerkách. Srovnatelně fyzicky odrovnaná jsem byla asi v Davosu a v Liberci. Prostě nářez. Ale... ALE bylo to skvělé a tenhle způsob objevování Prahy se mi líbil. A také mám novou trasu, přinejmenším do Stromovky se dá krásně doběhnout.

Děkuji všem, co na mě zase čekali, co mě táhli a co mě přemluvili, ať se zúčastním. Děkuji za krásně strávený den a milou společnost a především díky Martine, že jsi něco tak skvělého dal do pohybu. Za rok, dá-li zdraví, bych se na chvilku zase připojila ;o))

Pro ilustraci:
V chumlu...


S doprovodem...

Po zlém :-))

Vysmáté holky

Nezastavujeme...

Konečně doma

Další pohledy najdete u spřátelených blogerů:
Martin
Jitka
Honza
David
Jana
(Jana a Honza k tomuto okamžiku ještě nic nesepsali. Alespoň, že nejsem poslední :-)

Fotky dodal Bubo a Advid a Digi

15 komentářů:

Advid řekl(a)...

A vysvětleno, stejně si myslím, ž Tučňák musí mít svatozář. :-)

Summer řekl(a)...

Klobouk dolů, že jsi toho uběhla tolik a hlavně v tom mrazu... :-)

Leona Pulec řekl(a)...

Advid: no určitě má (a škoda, že už nekomentuje :o)

Sum: no škoda, že jsi nemohla. Za rok se koukej všem chorobám vyhnout ;o))

12HonzaDe řekl(a)...

Skoda, ze ti ta hospoda nevysla! Ja totiz premluvil radu kamaradu, aby se jako Tvoji priznivci dozadovali v restauracnim zarizeni podpisu na hole telo!! A byl jsem pripraveny si to fotit:)!
MSF! At se dari! Bylo to super! 12:)

tucnak řekl(a)...

nechte si to :-) přemlouvat Zagorku je ale fakt těžký

Anonymní řekl(a)...

Škoda že mě to nevyšlo trošku závidím jak jste si pěkně užívaly,fakt jseš mooc dobrá!Zdeněk Strouhal

Anonymní řekl(a)...

Úžasně jsi to zvládla, trochu potrénuješ a za rok to dáš s touhle fazónou celý. Jenom doplním: ta třetí, která se přidala ve Vysočanech byla moje nejstarší dcera, běžela s námi na Skalku :-) tb

aprilruns řekl(a)...

Krasny, Leono, fakt. Za rok teda jdes na celou trasu?

Dohny řekl(a)...

Moc pěkně jsi to zaběhla, jen co je pravda.
S takovou si příští rok na koloběhu odběhnu jen kousíček a zbytek se budu "válet" na kole :-))

zuzu řekl(a)...

Palce nahoru! Jsi výborná! Přeji Ti, ať to běhá i příští rok...
Zuzka Součková

P.S.: tak s tebou bych si už nezaběhala ;-)... prostě bys mi utekla...

Jitka řekl(a)...

Ještě doplním, že ve Vysočanech se připojovala kromě Míši ještě Karolína, jak se ukázalo má skoro sousedka :-) A jsi fakt dobrá, bez kulicha v tý kose takovou štreku. A dojmy z toho mám (byť z výrazně kratší vzdálenosti) úplně stejný! :-) Tak za rok!

1bubobubo řekl(a)...

Leono, běžela jsi skvěle :-) Myslím si, že jsi napojená na svého Garmina - vypnula jsi Garmin a vypnula jsi i sebe :-))) Když s námi poběžíš nějaký další běh, tak ti třeba udělám fotku s dalším druhem "doprovodného" vozidla :-)) Moc rád jsem se tebou běžel. Drž se a v roce 2015 ti přeji pohodu a pevné zdraví!

Leona Pulec řekl(a)...

12: já tě asi uškrtím! :o))

Tučňák: No je to s ní těžký, se Zagorkou, co?

ZS: není všem oběhům konec ;o))

tb: To má tedy hodně dobrou dceru, že se přidala... Taky má v tobě velký vzor!

April: hahahahahahaha :oDDDDD

Dohny: jéje, já myslela, že jsi na koloběh zapomněl O:o))

Zuzu: Určitě bych ti neutekla, však se jen tak ploužím. Taky přeji do nového roku vše nej.

Jitka: no vidíš, koho všechno jsem neviděla. A jsem ráda, že ty ses mi do hledáčku dostala :o))
Mě fakt nebyla zima. Až když jsem přišla do tepla, tak se zima dostala ke slovu. Ale při běhu mi bylo fajn
Takže za rok!

Petře, díky za fotku s doprovodem (nebo tedy za všechny fotky a za povzbuzování a za historky a za tvůj optimismus). Ještě potřebuji foto se sanitkou... ;o))

Dohny řekl(a)...

Pulec: Na takové sliby nelze zapomenout! Pokud by se tak stalo, bylo by to jako porušit slib manželský a to by si nikdo nepřál, že :-)))

Anonymní řekl(a)...

Aha, tak to je jen zimní spánek ...