Zelňačka

Je mi furt neuvěřitelná zima. Ne, to není stížnost, to je konstatování. Řeším to vrstvením svetrů, motám se do šály, chumlám se do dek a vařím si čaje. Potud normál. Ochladilo se, počasí je mrzuté, lidé už chodí s červenými nosy od rýmy a všichni žbrblají. Samozřejmě mi teď vůbec nechutnají saláty, tělo chce svou porci tepla. A tak jsem si vzpomněla na zelňačku...

Jako malá jsem zelí nesnášela (stejně jako skoro vše, co nebylo lentilky), čili jídla jako segedín či zelňačka, no to bych prostě nepozřela. Dokonce ani v dospělosti ne. Jednou jsem si prohlížela kuchařku paní Čiriny, hledajíc nějakou inspiraci, narazila jsem na zelňačku. Ona ji tam tak krásně popsala, že jsem si řekla, že to nemusí být tak hnusný jak já si o zelňačce myslím. A od té doby se po ní můžu utlouct... 

Rozpis pro čtyři osoby:

• 1/2 kg kysaného zelí
• 1a 1/2 l vody
• masox
• 2 bobkové listy
• 6 kuliček nového koření
• 30 dkg brambor - uvaří se extra se špetkou drceného kmínu
• 2 nožičky klobásy - nakrájet na tenká kolečka
• 1 větší cibule
• 2 lžíce oleje
• 2 lžíce hladké mouky
• 1 lžíce červené papriky
• majoránka
• chilli
• 4 stroužky česneku
• zakysaná smetana

Základ

Zelí se nakrájí, zaleje vodou, přidá masox a koření a vaří se tak půl hodiny (já to dělám v papiňáku).

Cibulová jíška 

Cibule se osmahne dorůžova, přisype se mouka a červená paprika, zalije se studenou vodou. Do hotové jíšky nadrobíme majoránku a přidáme chilli. Jíšku nalijeme do polévky, přidáme utřený česnek a ještě asi 20 minut vaříme na mírném ohni společně s klobásou. Zakysaná smetana se přidává až do polévky v talíři.

Jo a pozor, může mít následky... :o)

ŠUTR na zkoušku

I když už běhám celých dlouhých pět let, i když jsem uběhla maraton, tu metu běžců, i když se účastním všech možných masových běhů, i když už mi připadá večerních sedm kilometrů málo, i přesto jsem pořád takový běžec-neběžec. Hrozně se třeba bojím běžet někde, kde to neznám. Večerní trasu si musím předem naplánovat a běhat někde v lese? To mám tak trochu za trest... Těžce proto závidím ostatním, že to mají jinak. A stačilo si jen tak nad pivem povzdechnout a modrá buňka začala konat...

Popisovat ty tanečky (Ale jo... Ale ne! Ale jo... Ale ne!) nemá smysl. Výsledkem bylo, že mě kluci vylákali do Šárky. Prý: No, jsou tam nějaké kopce, možná ani nejsou neviditelné, ale bude se ti tam líbit. A tak já, která neumí běhat ani do kopců, ani v přírodě, jsem se tuto sobotu vydala do jednoho z největších pražských parků, kde se to kopci jen hemží.

No aby ty informace byly úplné - v Šárce se běhá závod. ŠUTR mu říkají. A prapůvodně kluci chtěli, abych se toho závodu zúčastnila! Naštěstí bylo plně obsazeno ;o)

Takže sobotní ráno, obloha krásně hnusně zatažená a my s Pavlem nasedli v osm do auta abychom nabrali Luboše. Před devátou už jsme byli na místě, odkud se ŠUTR startuje. Asi dvacet minut jsme čekali na to, až se spojí družice s našimi strojky a mohlo se běžet. Ehmmm, běžet... Pode mnou rokle, cesta pokrytá listím,  listí klouzalo, já ječela, že se bojím, no pěkně nám to začalo. Už aby se to obrátilo, myslela jsem si. To jsem si snad ani neměla přát. Jakmile se to totiž začalo zase zvedat, srdce mi bušilo jak splašené, možná tak 350 tepů za minutu, svůj těžký zadek jsem nebyla schopná vůbec donutit se pohnout rychleji než metr za dvě minuty, a obličej se mi zalil potem, takže jsem si myslela, že snad začalo mžít. Nahoře jsem půl hodiny vydýchávala, a uklidňovala snídani, že venku fakt není nic k vidění. Tedy, tak tohle byl asi skutečný kopec! Možná spíš hora. Megahora. Kdo to v autě říkal, že příště si zaběhneme na Sněžku?! 

Ačkoliv jsem neskutečně trpěla, ohromě se mi to líbilo. V lese bylo nádherně. Do kopců jsem prostě jen chodila a kochala se, z kopců jsem se absolutně neběžecky valila. Kluci na mě pořád museli čekat, vždy připraveni mi dát napít či podat hroznový cukr. Pavel to ještě všechno navíc fotil, takže mám asi 136 fotek toho, jak se buď valím, nebo supím :o) Zhruba v půlce na mě skočily endorfiny. Bylo mi tak nějak blaze, i když ty schody na konci, to byl hodně špatný vtip. Možná jsem se i trošku šetřila, protože v cíli (18 km) jsem cítila ještě dost energie na to, abych pokračovala. Ne, další kolo bych opravdu neuběhla

http://connect.garmin.com/activity/239652579

A další den ráno jsem sedla na vlak, přejela do Lysé a běžela na chatu... 

Ne, nemohla jsem :o)

Sněhová romantika

Věřím tomu, že silničáři si to nemyslí, ale ten první sníh, to je prostě krása. Jakmile dnes začaly padat první vločky, vzala jsem foťák a vyběhla. Bylo to krušné. Bylo to namáhavé. Na zpáteční cestě jsem už fakt vůbec nemohla. Jenže já to prostě musela nafotit... :o))

Ve čtvrtek cestou z práce ještě byl svět v pořádku...

A dnes po poledni najednou toto...

Sladké Drážďany

Sladká tečka měla mít podobu maratonu ve Frankfurtu. Ovšem zákeřné angíny dvakrát narušily mou letošní přípravu, pak se tedy přidala tak trochu lenora a chuť jezdit na kole, procento tuků se vyšplhalo do závratné výše, no a můj běh se scvrkl na dva kilometry v kuse bez zadýchání a pět kilometrů indiánem s infarktem na jazyku. Bylo mi to (a stále je) líto, no ovšem život je takový, někdy to prostě nejde tak, jak si představujeme. 

Jenže do toho vstoupil Nicolas a že přeci to nemůžu nechat jen tak plavat, že on se těšil a že chce... DUP DUP si někde zaběhnout maraton. A tak jsem nás přihlásila do Drážďan. Sebe tedy jen na půlku, a jeho na celý. V Drážďanech jsem běžela s holkama a s Machym už před třemi lety a moc se mi tam líbilo. Úplně nejvíc se mi líbily asi tři stupně nad nulou a vytrvalý déšť. A čas 2:20 byl můj první lepší, takže i proto velká spokojenost. 

Drážďany jsou sice za humny, ale jeli jsme o den dřív. Prostě klasický běžecký víkend - prohlídka města a nocleh na ubytovně :o)) Sice mi týden před konáním volala kamarádka, že by nás v neděli ráno nabrala, ale Nick se nechtěl stresovat ranním stáváním.

Odjížděli jsme z Prahy, která se halila do šedého a uplakaného pláště, plni očekávání. Já se těšila na to, že si konečně pěkně zaběhám, když je tak hnusně a Nick... No, ten se vlastně asi moc netěšil. Soudím podle toho, jak často opakoval: Mámo! Já to nedám!!!!! Po několika hodinách už měl tuto větu pod vysokou peněžitou pokutou zakázánu. Jo, kdyby pěkně běhal a poctivě se připravoval, že?!

Jeli jsme v sobotu ráno Žlutým busem. Dali jsme kafíčko, zbaštili obložené housky a koukali, jak je všude hnusně. Poté, co jsme projeli dlouhatánský tunel Panenská, tam někde na hranicích s Německem, jsme se rázem ocitli v jiném světě. Ve světě plném slunce, modré oblohy a pasoucích se krav. Ohlédla jsem se a za námi bylo údolí přikryté inverzní pokličkou. No fuj. Pak mi to došlo - a hrome, ono snad nakonec bude teplo... Sice když jsme v Drážďanech vystoupili, horko zrovna nebylo, ale postupně se oteplilo natolik, že lidi chodili v krátkých rukávech a třeba my si uspořádali uprostřed města piknik.

Nejdřív jsme ale chodili po památkách a fotili, následovala návštěva jediného obchodu, kam jsem zašla pro svůj oblíbený prací prášek, který u nás stále neprodávají, a až pak jsme nakoupili proviant a dali se do hodování. Drážďany jsou plné zeleně a tak jsme na ten jeden zelený pruh se vzrostlými stromy ulehli, baštili chleba se šunkou a pozorovali cvrkot kolem. Představila jsem si takový pruh zeleně u nás doma. Jak by byl za každým stromem pejskař a za každým drnem, to... no vy víte. 

Když nás polehávání přestalo bavit, vyrazili jsme na kafe do centra a následně konečně pro startovní čísla. Cestou jsme potkali kadibudky. Nejdřív mi to nedocházelo, ale pak jsem poznala ulici, ze které jsme před lety startovali. Všechny vzpomínky ožily... jak se bloudilo, fotilo, filmovalo, smálo, třáslo zimou... Až se mi z toho zachtělo na záchod. Nick vzal za dveře jedné budky a normálně bylo otevřeno. Ihned jsme toho využili. Když jsem vylezla, pronesla jsem naprosto úžasnou a vtipnou větu, kterou mi ale Nicolas zakázal říkat. Nezakázal mi jí ale napsat... :o))

Vyfasovali jsme čtyři obrovské tašky se startovním číslem a tunou prospektů  (ještě jsme brali pro další závodníky), koupili čipy a šli využít poukázku na porci nudlí zdarma. Stáli jsme u jednoho stolku, pokojně jedli a poslouchali dva kytaristy, kteří na pódiu živě drnkali písničky od Beatles. Bylo nám krásně. Ale únava se hlásila. Dojedli jsme a přesunuli se na ubytovnu. Za 60 EUR už na nás čekal čistý pokojíček s vlastní sociálkou. A nic víc jsme si snad ani nepřáli (a nepotřebovali). Jen co jsme za sebou zavřeli dveře, usnuli jsme jak mimina. Probudil mě až pocit, že je už dávno odstartováno a já nejsem na startu. 

Ráno bylo podobně jako den před tím v Praze - šedo a zima. Měla jsem chladnou a teplou variantu oblečení, sáhla jsem tedy po té pro chladno - triko s chladivým efektem. No zní to hrozně, ale šlo spíš o to, že jsem měla schovaná ramena. Snídaně opět klasika - pečivo, šunka, sýr a med. A kafe. Už cestou na start mi přišlo, že se otepluje, že šedá mlha začíná být stále průhlednější a tak nějak bylo jasné, že zmizí docela a bude jako den předtím. I stalo se. Ne že bych se vyloženě připravovala na to, že mi to nepůjde, protože bude horko. Opravdu jsem se takovým myšlenkám bránila, jak to jen šlo. Spíš jsme si vyčítala, že jsem vyměkla a nevzala si tílko a hlavně sluneční brýle.

Před startem jsme předali kamarádce jejich pytlíky, dali věci do úschovny a šli se zařadit. Jo, ještě jsem poplácala syna a popřála mu štěstí. Jeho cílem byl čas pod čtyři hodiny tak jsem mu slíbila, že na něj v cíli počkám. Než se vyběhlo, slunce víceméně vysvitlo. Ale nebylo horko.Za startem tak trochu špunt, chvilka běhu v chumlu a pak už se šlo na věc.  Běželo se mi dobře, nemyslela jsem na nic negativního. V hlavě se mi každou chvilku vynořila nějaká zasunutá vzpomínka na to či ono místo. Na druhém jsem si pozitivně řekla: Jéje, už jen 19 km! To nám to utíká :o)

Ukrajovala jsem kilometry a bylo mi docela dobře. Žádná krize, která mě většinou dostane do chůze a do nepohody. První občerstvení bylo sice až po šestém km, ale dalo se přežít. U občerstvení trochu zdržení kvůli vycucnutí gelu a omytí soli z obličeje. Ostatní mi pak říkali, že se taky už těšili na pití. Přece jen slunce hřálo a my jsme zvyklí na ten pátý, že? Trasa nádherná. Široké třídy, stromy, které nás milosrdně ukrývali před sluncem, tleskající lidé. A hlavně bubeníci. To se mi líbilo nejvíc. Já na ty bubny běhám a přijde mi, že se to do (mého) tempa prostě hodí. Nebaví mě některé pražské (nebo i jiné) kapely, které tam drnkají občas snad i smuteční pochody. No chápu, že když vidí tu a tam ploužící se závodníky, že mají pocit, že jim hrají na jejich poslední cestě...

A slunce přitvrdilo. Pořád jsem se držela, ale už to nemělo mít dlouhé trvání. Naštěstí to byl asi 18tý km kdy se naše kroky stočily na sluncem prohřáté nábřeží. Rychlý běh pro mě skončil. Sunula jsem se po cyklostezce, dala jsem si gel a doufala v brzký stín. Mám pocit, že už jsme pak ve stínu neběželi, nevím. To už nastal takový ten rauš. Vběhla jsem před operu, tam zrovna hlásili mé jméno a mudrovali, jestli jsem opravdu z Prahy. Za chvilku troubení - první maratonec se blížil do cíle. Auto mě předjíždělo s časem 2:10. Aha, tak to už do 2:15 asi nestihnu. No nevadí... Ještě totiž přišel dle mého nejhorší zpomalovací úsek a tím byl kousek parku, kde jsme běželi po písku, či co to bylo za povrch. Tam jsem tedy měla fakt krizi, olověné nohy neposlouchaly ani náhodou, boty po kamíncích a písku klouzaly. I pro hlavu byl přechod z pevného povrchu na nepevný docela drsnou záležitostí. 

Všechno má svůj konec a cíl se vždy vynoří, i když občas dělá cavyky. Sice ty poslední metry jsme myslela, že nepřežiju, ale to jsou řeči. Proběhla jsem bránou a stopla čas na 2:20. Krása. Po všech těch útrapách v Olomouci, v Ústí, v Pardubicích... konečně zase jednou krásný a pohodový běh. Ano, trochu jsem se možná šetřila, ale nepřijela jsem si hrát na Feidippidése ;o))

Vzala jsem kus melounu, pití a jablko a vypotácela se ze zóny pro závodníky. Sedla jsem si na zábradlí u silnice a jedla. V hlavě totální NIC. Endorfiny mě pomalu zaplavovaly. Najednou mi ani nevadilo, že svítí slunce, kterému jsem nastavovala svou potem zborcenou tvář. Než mi tedy došlo, že Nick se tam chudák ještě někde plahočí a dlouho plahočit bude.

Šla jsem si pro batoh a spojila se s Helenou a s Davidem, kteří byli v cíli už dávno. Vmísili jsme se do davu, který  se sunul do expa za účelem vrácení peněz za čip. No, jestli Němci něco nemají zmáknuté, tak je to právě čip a tanečky kolem něho. Protože před závodem nejdřív vystojíte frontu na zaplacení, pak na čip samotný a po závodě si vystojíte stokrát delší frontu na peníze za čip, ze kterých vám strhnou manipulační poplatek. Ta fronta mě dostala a kolem stojící Němci nadávali stejně jako já v duchu. Když jsem vracela Nickův čip, už to bylo o něčem jiném. Přece jen těch maratonců bylo méně a dobíhali postupně.

Bylo kolem půl druhé, když jsme konečně třímali v ruce diplom a vrácenou zálohu. Byl čas se přesunout k cíli, abych viděla přiběhnout Nicolase. Vmísili jsme se do davu a povzbuzovali. Zrovna jsem si mudrovala, že kdo ví, jestli třeba už nedoběhl a nebo varianta 2: že tam takhle můžeme stát klidně půl a víc hodiny... V tom mi Helena povídá: Hele, Nicolas! Bože, no jo, fakt se blížil.... Byla jsem tak vyklepaná radostí, byla jsem tak dojatá, že se mi třásly ruce a mobil jsem nebyla schopná vůbec nahmatat, natož s ním jeho závěrečné metry cvaknout. Ten kluk to dal za 3:46! Nechala jsem všeho a běžela za ním podél plotu. Samozřejmě neviděl, neslyšel, tak jsem chvíli zevlovala a čekala, až vyjde. A když se vynořil, konečně jsem mu udělala památeční fotku :oD

Zamířili jsme ke schodům, tam jsem ho nechala a vrátila se do expa, kde jsem mu vyzvedla nejen diplom, ale i jsem mu nechala vyrýt čas na medaili. Myslím, že si to zasloužil. Nechtělo se nám domů. Seděli jsme na sluníčku a vyprávěli si dojmy. Ale všechno jednou končí, byl čas se zvednout. Došli jsme k autu, kde pro nás Helena měla překvapení v podobě lahodného moku a pak už hurá směr domov. Cesta ubíhala v družném hovoru, za tunelem opět inverze, ale bylo nám to myslím jedno. Byli jsme plni slunce z Drážďaň a i plni endorfínů. Koho by rozhodilo hnusné šedo, které trvá a trvá...

Běžci kolkolem

Existují články, které vyvolají potřebu připsat komentář, některé články vyvolají potřebu napsat k tomu svůj pohled. No, a to se mi teď stalo, že tuhle potřebu ve mně vyvolal Honzův článek. Zjistila jsem totiž, že já vůbec nevím, jak kdo běhá natož abych ho pak zařadila do nějaké kategorie. Hlavně si myslím, že zrovna mně nepřísluší kritizovat či posuzovat něčí běžecký styl. Já prostě rozlišuji běžce takto: 

Joggerky: Mladé a nadějné. Většinou jsou oblečeny do teplákových souprav (i když je fakt teplo) a s úsměvem na tváři a se sluchátky v uších se nehlučně pohybují po stezce. Vypadají roztomile právě proto, že nedupou, nefuní a nevalí se jak já. Nezdraví.

Fotbalisté: Při běhu monituruju obzor. Většinou proto, zda neuvidím psa. Jakmile ho uvidím, vyhodnotím situaci a přejdu včas do chůze. Taky začnu smrkat, přepínat mp3 nebo si zavazovat botu. Pes, který mě totiž vidí běžet, má chuť mě okamžitě rozcupovat na malé kousíčky a kus ucha pak donést jako trofej domů. Občas se stane, že se na obzoru místo psa objeví běžec, který se rychle přibližuje. Než mé vetché oko stačí zaostřit, tento proběhne. Co tak stačím zjistit je, že je to mladík běžící nadzvukovou rychlostí. Rychlost posuzuju podle nárazu větru, a taky můj culík, volné triko a drát od mp3 najednou vlají za mnou. Nezdraví.

Hůlkaři: Ano, i k nám tato móda už přišla a je to chvályhodné. Sice většina těch lidí neumí s hůlkami chodit, mají špatnou techniku, čili jim je to dost na nic, ale pořád lepší něco než nic. Většinou se jedná o zralejší občany, málokdy je to někdo mladší, i když takové také máme. Máme ale takového postaršího pána, a to je tedy borec. Chodí dlouhé štreky a chodí je za každého počasí. Jednou jsem ho slyšela už zdálky, protože škrtal hůlkami o silnici a já se bála, že se blíží robot. V zimě jsem mu chtěla věnovat nějaké ochranné samolepky, aby ho bylo vidět, ale vždy jsem je nechala doma. Snad to letos zvládnu. Už se i zdravíme.

Eva a Vašek: Smíšený běžecký pár. Jedná se však o bílou vránu, protože je k vidění velmi zřídka. Jedem takový pár občas potkávám. Vypadají hrozně skvěle. Jsou takoví štíhlí, mají stejné oblečky, stejně došlapují, dělají stejné kroky a povídají si i při výběhu kopce. Prostě lahoda pro oko. 

Běžec: Klasický běžec u nás na ČM je většinou muž mladšího až do-středního věku. Vlastně když to tak vezmu, starší běhající lidi než jsem já potkávám velmi zřídka. A nebo tak dobře vypadají, že je řadím mezi ty mladší. Občas zahlédnu i běžící ženu či dívku, tedy ne joggerku, ale skutečnou běžkyni. Běžec prostě běží. Nevadí mu psi, kopce, lidi, kola, tmavá zákoutí ani běh lesem. Neběhá s mp3 a zdraví.

Skalní běžec: Je vlastně normální běžec, který běhá i v mega hnusném počasí. Takových je málo a jsem mezi nimi :o)  Zdraví nadšeně, protože má radost, že je někdo stejně vadnej. Normální a skalní se liší v tom, že, ten normální si v megahnusném počasí vymyslí jinou bohulibou činnost a běhat jde až když je po všem.

Legenda: Legendu zde máme jednu a tou je UltraMapo. A stejně jako legendy se vypravují až člověk neví, zda je to pravda či ne, tak já taky začínám mít pocit, že si jí někdo vybájil, neb jsem ji už snad víc jak rok nepotkala. Ale když už jí potkám, tak se nejenže pozdravíme, ale prohodíme pár slov, popřípadě běžíme nějaký pidi úsek spolu.

Vůbec nikdy jsem nepotkala těhotnou běžkyni (na které by to bylo zřejmé) ani nikoho s kočárkem.

No, a když už jsme u toho potkávání se, tak ještě musím říct, že se domnívám, že všichni běhají po špatné straně. Tedy všichni ne, ale hodně z nich. Tedy ne hodně z nich, ale jeden určitě. Nebudu jmenovat.... ;o)

Praktická ukázka: Běžím po cyklostezce, chodníku, cestě, prostě tam, kde nejezdí auta. Běžím vlevo. Držím se hesla: Chodci choďte vlevo, byť je to pokyn hlavně pro chůzi na silnici. Na silnici je levá strana pro chodce či běžce samozřejmost (dokonce prý i pro bruslaře). Vidím, co se kolem děje a nikomu bych tak neměla překážet (pokud neběhá po špatné straně...;o). Co se děje vzadu mi je fuk, protože taky nikomu nepřekážím. Nejmenovaný běží vpravo. Neustále se poplašeně otáčí a občas zakřičí: Pozor, kolo! (nebo něco dalšího). Nevím proč mě varuje, když v ten moment překáží ON. Začne totiž různě uskakovat, buď na mou stranu případně někam do pole, či šplhá na strom, jen aby zabránil kolizi. Cyklista, jiný běžec či třeba elektrovozíčkář, jsou v tu chvíli zmatení, kličkují a je otázkou času, kdy ke kolizi doopravdy dojde. A v ten moment se slovy: Já to říkala, vítězoslavně odklušu. No, možná pomůžu na nohy cyklistovi :o)) 

A to prý JÁ jsem jak ten dědek z vtipu: Pozor, pozor! Na D1 jede silniční pirát v protisměru. A dědek povídá: Kdyby jeden, všichni jedou v protisměru... :o))

P.S.

Zvětšit mapu

Takhle nějak to vypadá. JÁ předpokládám, že šipky jsou pro cyklisty. Nebo je to jinak? A když nejsou šipky? A co na to Jan Tleskač?