Pohádka o lavičce

Za pěti kopci, jedním potokem, nad golfovým hřištěm a za dálničním mostem se rozprostírá nevelký lesík. Vážně lesík - spousta stromů a lesní cesty a cestičky, houby, potůček, taky nějaká zřícenina i malý rybník. V celém lese, jinak také zvaný Xaverovský háj, jsou navíc rozmístěné lavičky v různém stádiu rozkladu. Ale asi díky tomu, že je háj celkem daleko od lidských příbytků, a lidé v dnešní době tak leniví, jsou vlastně celkem zachovalé. Některé nesou ještě stopy jakéhosi neznámého umělce, který chodil s kyblíčkem barev po lese a dle nálady je pomaloval. Něco jako Zahrádkáři Kersku :o)

Úplně na konci je srdíčková lavička. Není poslední, za ní je ještě nějaká se zvířátky, ale ta srdíčková... Ta je prostě moje. Uprostřed lesa, bíla lavička plná červených srdíček. Ach... Navíc jak řečeno, je daleko, takže když se k ní prokoušu celými šesti, sedmi kilometry, mám ji za odměnu :o) 

Koncem sezony jsem zazimovala kolo a začala zase trochu běhat. Mé první kroky vedly samozřejmě k lavičce. Žádná změna. Lavička si tam stála jako by se nechumelilo, což se vážně nedělo, a nedala ni mrknutím najevo, že mě ráda vidí. Ale já ji viděla ráda a hnedle jsem si ji asi desetkrát vyfotila. Zrovna padalo listí a jeden malý lístek, takový nezbeda, si hověl na prostředním dvojitém srdci. Cvak.

Starý rok pomalu končil, do mailové schránky mi chodila spousta přání do nového roku, většinou vlastnoručně nafocená přáníčka, různé cesty a k tomu to známé... ať...  Honem jsem se probírala svými cestami, svými ať, ale nikde nic co by přesně vyjádřilo, co si přeji, co přeji těm ostatním. Až najednou... detail z lavičky. A tak jsem k tomu přilípla PF 2016 a bylo to.

Nene, to není konec. Když jsem přání rozeslala všem, vytiskla jsem si ho a zatavila do fólie. Udělala na něm dírku, do kapsy vzala červený motouz a rolničku a vydala se k lavičce předat přání i všem, kteří kolem stejně jako já chodí, běhají či jezdí na kole, nebo venčí psi a kočky nebo děti. Zrovna tam seděl ten lístek, se kterým jsem si lavičku vyfotila. 

Ta lavička mi pomáhá se překonat. Vím, že tam stojí a čeká na mě. A teď má na sobě i přání ode mne a já potřebuji samozřejmě vidět, zda tam ještě visí. A visí. A mě to celé moc pomáhá k tomu, abych alespoň občas doběhla až k ní. Kdo měl někdy běžeckou krizi, ví, jak je taková lavička důležitá...

A teď příběh ještě obrazem :o))

A zazvonila rolnička...

Ať... se daří :o))