pondělí 11. ledna 2016

Loučení a vítání

Ačkoliv na konci roku jsem byla trochu nemocná, věděla jsem, že na Silvestra musím vyběhnout i kdybych měla cestou vykašlat kus plíce. Naštěstí bylo celkem hezky i sebrala jsem všechen svůj morál a vykopala se ven. No jasně že jsem běžela k lavičce :o) 

Vybrala jsem si trochu jinou trasu a tím pádem jsem narazila na
ceduli, která v celém háji zakazuje volný pohyb těch krvelačných bestií, čili psů. No ano, žádní pokojoví psíčci tam neběhají. Potkávám jen psy, kteří mě převyšují o hlavu, a kterým kanou sliny až k zemi. Je jasný, že se jich bojím. Nemají náhubky, běhají kudy je napadne a úkosem koukají co na to jejich pán, že si právě chtějí ukousnou kus mé nohy. A tentokrát jich tam bylo víc než laviček! Nejvíc mě naštvalo, že mě vlastně vypudili a domů jsem musela běžet úplně jinudy, přes Běchovice a Dolní Počernice a vůbec se mi to nelíbilo, neb jsem musela dýchat zplodiny z aut. Prostě jsem byla v nepravý čas na svém místě, protože normálně tam prakticky nikdo není. Až když jsem se blížila k domovu napadlo mne, jak stylové by bylo, kdybych uběhla 15 km jako rozloučení se s rokem 2015. Ale protože jsem měla hlavu naprogramovanou jen na cestu od domu k domu, neměla jsem už sílu ještě kus popoběhnout. Hlavně že jsem se rozloučila.

Ovšem rok 2016 jsem už stylově přivítat mohla, času na programovaní jsem měla dost. Ráno mě čekala cesta na chatu a báječný novoroční oběd. Plán byl, najíst se jen lehce a pak vyběhnout směr Praha. A až doběhnu na 16tý km, nasednu na MHD.  Pohoda. Zabalila jsem batůžek a... cestou tam jsem zjistila, že nemám běžecké boty. V tomto případě neplatí pravidlo Co nemám, nepotřebuji, protože běžet v kozačkách by bylo přinejmenším divné. Ale nechtěla jsem to hodit jen tak za hlavu když už jsem to tak pěkně vymyslela a večer vlezla na svůj nový stroj, eliptical mu říkají (já mu říkám Elík, nebo Trapič) a jala se odklusat těch 16 km. Až "cestou" mě napadlo, že ještě lepší jak 16 km bude ujet 20,16 km aby tam to číslo bylo komplet. No ano, člověk si vyhraje když na to přijde. 

Druhý den jsem jela k Renatě do Jizerek. Měla jsem nutkání a cukání akci zrušit, protože mé zahleněné průdušky skučely, že chtějí klid a vypotit se, ale řekla jsem NE, jede se! Až si loknete horského vzduchu, bude vám hej. Tak a basta!

Renata se večer posadila k mapě a klikala. Kolik dáme? 30? Průdušky se scvrkly... Prosím tě, né, budu ráda, když dám dva. Odpověděla jsem v duchu. Ale aby to nevypadalo blbě, navrhla jsem dvacet. Renata tedy kliky odklikala pryč a naklikala jinou trasu. Šla jsem se podívat, kudy to má vést a když jsem viděla, že opět po té nekonečné polské straně, navrhla jsem, že bychom mohly zkusit něco úplně nového a že se dáme směr Souš. Takže zase odklikáno a nově naklikáno a vyloupla se trasa asi na 23 km, viz zde: https://mapy.cz/s/pt7T  Na to jsem sice taky neměla, ale tak co už, že? Zkusím a uvidím :o))


Ráno totálně mrzlo. Na Jizerce naměřili -9! a ještě tam napadl sníh. Ajajajajaj! Možná zmrznem. Tedy - snad nezmrznem :o)) Přijely jsem na parkoviště a bylo tak neskutečně nádherně, že jsme málem jekaly nadšením. Naštěstí nám okamžitě zmrzla pusa, takže jsme jen jektaly zubama. Vyrazily jsme směr kamsi a bylo to moc krásné a zasněžené a mrazivé. Postup vpřed byl pomalý a náročný, protože nám příroda kladla velmi mnoho překážek, ale o to víc se nám to líbilo. Byla jsem hnedle unavená a čím víc jsme se vzdalovaly od parkoviště, tím víc jsem se bála, že už k němu nikdy nedoběhnu :o)

A tak jsme se zvesela posouvaly po Jizerkách známými, ale i neznámými cestami (pod sněhem to vypadá všechno stejně) a fotily a těšily se na borůvkové knedlíky pod Bukovcem. Jó, Bukovec. To je skoro taková meta jako lavička. Já když ho vidím zezdola od Jizerky, nebo i odněkud z dálky, tak mám prostě potřebu na něj vyšplhat. Když jsme tam běželi na podzim ještě i s Petrou a Advidem, věděla jsem že jim nemůžu na počátku běhu říct: Tentokrát tam vylezeme. To bych je mohla vyplašit. Měla jsem to připravené tak, že až si v hospodě sedneme ke kofole, že jim řeknu: Překvapení! Lezeme na Bukovec!!!! Juch. Jenže pak se belhala Petra, belhala se Renata a tak bylo jasný, kam by mě asi tak poslaly. Ještě že David byl čilý a tak se mu mě zželelo a vyšplhal na něj se mnou. Takže i tentokrát, když jsem ho zase jednou spatřila v celé jeho kráse, měla jsem ukrutnou radost, že ho vidím a že to znamená, že jsem víceméně už odklusala celou trasu. Ještě kousek a už tu bylo auto. Jenže...

16tý km s výhledem na Bukovec
Co Renata nevěděla, že v batohu nesu překvapení. Chtěla jsem společně s ní přivítat nový rok stejně jako jsem ho přivítala doma a na zádech jsem nesla skleničky a malý šampus. Cestou jsem přemítala, zda se s ním mám vytasit na 16tém km, nebo to nechat až na 20,16. Ten 16tý vyšel dole v údolí, Bukovec jak na dlani, nádherné místo jako stvořené pro bouchnutí zátky. No ale rozmyslela jsem si to a nechala to až na 20,16. Ještě než jsme tuto metu zdolaly, zalezly jsme do hospůdky, a daly si něco teplého a zase razily dál. Ač to byl mžik, ven jsme vylezly úplně zatuhlé a byla nám děsná kosa. A aby toho nebylo málo, začalo mírně mžít a dost foukat. Cesta nahoru byla ohrožená. I přesto jsme se k Bukovci vydaly s tím, že na něj nepolezeme, ale oběhneme ho. Alespoň něco :o)

Bohužel náš cíl vyšel prakticky na parkoviště, musely jsme běžet ještě kousek po cestě k Harrachovu abychom na hodinky číslo dostaly (já si je vypnula na tom 16tém a tak to hlídala jen Renata). Nikam nebylo vidět a navíc asi dva metry od naší mety bylo obrovské zmrzlé ehm. Škoda. Ale i tak se mi podařilo Renatu úplně rozložit, to když jsem najednou třímala v ruce skleničky i šampus. 


Umíte si jistě představit, jak byla překvapená. To se mi vážně povedlo, musím se pochválit. Ale protože jsme stály kus od auta, nechaly jsme přípitek až do chaty. 



Tož krásně jsem ten nový rok přivítala, to jsem ani nečekala. Naplňuje mě to radostí a budoucnost vidím zalitou růžovým oparem... Jen houšť a větší kapky. Ale ne, stačí i malé, hlavně když kape, ne?

A ještě výlet obrazem :o)










12 komentářů:

Martina řekl(a)...

Teda Ty jsi nezmar :)) To prekvapeni si umim predstavit - 20.16km s sebou tahat sampus a sklenicky, to nemohl nikdo cekat!

Leona Pulec řekl(a)...

to ne. navíc jsem je nasoukala do rukavic aby nevydávaly žádný zvuk :o))

12HonzaDe řekl(a)...

Vzdycky se mi libi, kdyz kamaradi vymysli nejakou necekanou oslavu.. :).. Potesi to dvojnasob. Ovsem sekt uprostred prirody?
Tady jsem!!!
:)
Vse nejlepsi do 2016! At to beha.. a dobre pivo/vino .. kolem! 12:)

Anonymní řekl(a)...

No to je krásný, běžet takhle na datum, respektive rok! Ještě, že jste neběžely na židovský rok (5775), to by vám asi šampus cestou zamrznul :-) tb

Leona Pulec řekl(a)...

12: :o)) Ale proti vám jsem žabař :o)

tb: no Petře, ale člověk si tu desetinnou čárku může dát kamkoliv, čili i židovský rok se dá uběhnout, např. jako 5,775; vy ultráci 57,75. Každý si najde to své :o)

okrout řekl(a)...

Nádhera, to co můžeme udělat pro kamarády má stonásobnou hodnotu, hlavně pro toho druhého. Renatě se vůbec nedivím, že byla naprosto vyvedená z míry. Jsi mistr v organizaci.

Leona Pulec řekl(a)...

Okrout: No mistr nevím, ale moc jsem se na tu chvilku těšila :o)

Haus Gassner řekl(a)...

Tak vsechno NEJ!

Advid řekl(a)...

Jé, takový pěkný pozitivní příspěvek. :-) Bukovec je nej. Příště na nej zase poběžíme. :)

Leona Pulec řekl(a)...

April: dík a nápodobně :o))

Advid: Juch!!!! :o))

Lucie Salačová řekl(a)...

Super příspěvek. Obdivuji vás, já mám v takové zimě problém doběhnout deset kilometrů. :) mimochodem už delší dobu sleduju váš blog, ale vzhledem k tomu, že nemáte stránku na žádné sociální síti, tak si na něj málokdy vzpomenu, a to mě mrzí. Nepřemýšlela jste třeba nad založením fanouškovské základny na facebooku? Nebo už je a já to nevím? :D Sama vedu blog o knihách a sdílení příspěvků na facebooku se vážně osvědčilo :).

Leona Pulec řekl(a)...

Krásný komentář, děkuji Lucko. No, svou fanouškovskou stránku nemám, to ti mě ani nenapadlo :o) Přirozená plachost mi velí zůstat schovaná na G+, to mi přijde, že stačí.