Zimní spánek

Bílo... bílo.... bííííílo.... Ne, nekoukám z okna na zasněžené stráně, dívám se na otevřenou stránku svého blogu. Rozsvícená obrazovka na mě němě, a vlastně spíš vyčítavě, zírá a čeká, co bude. Blikající černá čárka kurzoru mi ukazuje: Tady, tady začni. 

Hledám myšlenky, které bych na plochu přenesla. Probíhám všechna zákoutí svého mozku, připadám si jak pokusná myška v bludišti, ale nikde nic. Prázdno, A hle! Tu! Né, to je blbost, to by nikoho nezajímalo. A co tohle? To je taky o ničem. Ach jo. Jdu dál, někde přeci musí něco být, nějaká blbůstka, něco úsměvného, něco... zapsání hodného... Nic. Nuda. Nuda. Šeď.

Přešla jsem k oknu. Sněží. Bílo z obrazovky na mě teď hledí z chodníku. V kuželu světla se jako před divadelním reflektorem odvíjí divoký a nespoutaný tanec vloček. Víří nahoru a dolů, zmítají se, předhání jedna druhou, vylétnou rychle nad lampu jako by se chtěly vrátit na nebe, aby hnedle zjistily, že to nejde a odevzdaně a vyčerpaně padají na zem.

S čelem na studeném skle přemýšlím, proč mi sníh teď v lednu připadá skoro až nepatřičně. Člověk očekává sníh na vánoce, chce je mít bílé stejně jako je měl Lada, ale nic, ani vločka se na zem nesnesla. Jestli si ten Lada ten sníh o vánocích nevymyslel. Třeba to byl únor a někdo zapomněl vyhodit stromek... Takže sníh teď, koncem ledna, je už takový nějaký nevítaný. Alou pryč někam na hory, někam za město, někam, kde se z tebe nestane hnusná černá břečka.

Celý podzim byl hodně společenský, závod střídal závod, spousty zážitků a následně spousta pozitivních rozjuchaných zápisků a tak mám pocit, že se má maličkost pohroužila do zimního spánku. Koupila jsem si dokonce běžeckou knihu, abych si svůj zimní spánek něčím zpestřila (no děsná je, a opět jsem se utvrdila v tom, že kupovat si knihu o běhání je holý nesmysl. Prakticky stejné, ne-li lepší, je si číst svůj blog a nostalgicky rozjímat nad svých jucháním když jsem třeba uběhla tři kilometry:o). Koupila jsem si dokonce nové boty, abych se měla proč těšit na jaro. Koupila jsem si taky asi tunu červené řepy se záměrem shodit pneu na břiše (sny se musí snít :o)

A jak tak přemýšlím nad svým zimním spánkem, a jak tak přemýšlím, co bylo a co bude, najednou mi hlavou začnou vířit záblesky zapisuhodných zážitků, myšlenek, vzpomínek, blbůstek a postřehů. Je to neuspořádaný rej myšlenek podobný tomu vločkovému a já mám chuť sednou a sepsat to. Ale ne teď. Počkám až si to sedne :o)