Repre ITB v Jizerských horách

Tuhle jsem četla, že lidi neradi čtou (poslouchají, dozvídají se...) jen pozitivní věci, že je prý potřeba prokládat je špatnými. Je to jistě tak, dobro a zlo se doplňuje a pokud je vyvážené, je to tak správně. Jing a jang. Nuže mrzí mě to, ale opět musím napsat pozitivní článek :o)

Stalo se to na Janovské, tedy po Janovské, kdy jsme seděli kolem Pavla a s otevřenou pusou naslouchali jeho vyprávění o Jizerkách. Všichni do jednoho jsme se v duchu přenesli někam tam nahoru kopců, na louky, do rašelinišť, šplhali jsme na Smrk a sbíhali Bukovec. A všichni do jednoho jsme netušili, že on si nacvičuje řeč pro společný výběh modré buňky, který se měl konat o dva týdny později. Proto když Honza vyvěsil článek o tom, co v Jizerkách zažili, a když jsme si prohlédli záznam z trasy, jistě nám všem do jednoho nezbylo než zamáčknout slzu kvůli tomu, že nás taky nevzali.

Napadlo mě to hnedle, jak jsem ten záznam viděla - to si taky zaběhnu. Nevím proč, cítila jsem absolutní jistotu, že jsem schopná to také zvládnout. Sice v jiném tempu, za jinou dobu, ale neviděla jsem v tom problém. Pár dnů jsem si to v hlavě skládala a pak jsem to oznámila Renatě: Hele, zaběhla by sis se mnou ten klukův Mordor? Na druhé straně bylo dlouho ticho. Myslím, že Renatu křísili, nebo že prostě byla tak konsternovaná, že nebyla schopná ani vyťukat své rozhodné ANO. Když toho schopná byla, určily jsme si datum a bylo to.

Akci jsme si naplánovaly na poslední listopadový víkend, nebo-li na první adventní víkend, bez ohledu na počasí. Víkendu předcházelo: zprovoznění Edy, alias Garmina EDGE, zakoupení náhradní baterie, čili powerbanky, obstarání si map a nastudování trasy. Ty dvě poslední jsem nechala na Renatě, protože já stále nejsem schopná se v mapě orientovat a ona je půl nohou domorodec a tu trasu z části znala. Já vlastně také, ale jen některé zlomky. Co bylo ale nejdůležitější, to byl nejvyšší stupeň utajení. Nikomu nic neříct. Nevím proč, ale přišlo mi to na celé akce úplně nejlepší :o))

V pátek večer jsme se přesunuly k Renatě na chatu a jaly se chystat zásoby na cestu. Vzaly jsem si jak gely, tak sušené meruňky, rozinky, mixitky, perníčky a vodu. Batoh se mi zdál těžký, ale nebylo zbytí, všechno muselo s námi. Dohodly jsme se, že musíme být celou dobu v pohybu, žádné prostoje, žádný odpočinek. Jakmile bychom někde daly pauzu, vytuhly bychom a dopadlo by to jak v létě v Krkonoších, kde jsme po obědě nebyly schopné pokračovat dál. Ještě jsme se koukaly do záznamů kluků, abychom si trasu vtiskly do paměti a šlo se spát, neb budíček byl vyhlášen na 5:45!!!!!!!!!!! 

Ráno byla krutá tma, ale celkem teplo, asi nula nebo tak nějak podobně. Vítr nefoukal, což bylo také příjemné. Nasnídaly jsme se a po půl sedmé vyrazily směr Bukovec, odkud se vybíhalo. Vystoupily jsme z auta no a nebylo to úplně příjemné. Prostě kosa... Natáhla jsem rukavice, zatáhla všechny zipy, chytily jsme družice a vyběhly. Přestože jsem měla trasu nahranou do Garmina, nevyužily jsme ji. Dle Renaty - začátek znám, pak se zorientujeme podle rozcestníků a dál to zase znám. Inu fajn, běžíme. Na první rozcestníku jsem se pro jistotu zeptala kudy, prý dolů. A tak jsme běžely dolů po asfaltové cestě, kolem jen tiché lesy. 

Po skoro sedmi kilometrech, zrovna když jsem podotkla, že cesta je nějak nápadně pohodová, jsme doběhly k nějakému mostu přes údolí a Renata pohledem do mapy zjistila, že jsme běžely špatně a že musíme zpět. "Zpět myslíš kam?" " No na začátek..." Na začátek znamenalo to samé, ale stále stoupat. A mít na začátku bezmála 14 km, to bylo něco velmi nepředstavitelného. Na mou morálku to mělo drtivý dopad. Naštěstí jsme si po pár kilometrech všimly cesty do lesa a ta nás měla dovést až ke Karlovskému mostu, takové velké turistické křižovatce. Cesta byla nádherná, dole hučela Jizera, skákaly jsme přes zamrzlé kaluže a malé krápníkové jeskyně, a pochvalovaly si, že takové zabloudění má něco do sebe.

Po nějaké době, po prodíráním se mlázím a přelézaním pařezů jsme doběhly až k tomu mostu. Ovšem musely jsem se dostat přes řeku a sice přeskákáním kamenů. Zatímco Renata byla na druhé straně okamžitě, já měla problém. Bála jsem se. A to tak, že hystericky. Pobíhala jsem sem a tam a hledala, kde kameny přeskočit. Popoběhla jsem dolů, popoběhla jsem nahoru, no nikde to nešlo. Ze zoufalství jsem se tedy odvážila do jednoho místa, kde byly kameny od sebe jen asi deset cm a na druhý břeh jsem se dostala s pomocí Renaty. Klepaly se mi nohy i srdce, byl to vážně těžký adrenalin :o)

Po krátkém stoupání jsme se přehouply do Polska, do vylidněné pohraniční oblasti s upravenou přírodou a s nekonečnou silnicí. Ano, bylo to pěkné, ale tenhle úsek mě vůbec nebavil. Dostavila se první vážná krize. Osmnáctý km a mě to už nějak neběželo, skoro až nebavilo. Pohled do dálky byl takový neutěšený. Snažila jsem se to rozchodit, trochu jsem fotila a pak jsme přeběhly louku, zaběhly do lesa a už to zase šlo. Krize zažehnána, další tak mocnou už jsem neměla. Začínaly se ozývat endorfíny. Přeskakovala jsem z kamene na kámen, přes malé potůčky a zmrzlé kaluže když v tom se před námi objevilo ledové království. Byly jsem jak v Jiříkově vidění. Fotily jsme jak Japonci a nemohly se odtud vůbec utrhnout. Jenže jsme začaly prochládat (já navíc do jednoho potůčku zahučela nohou, takže to studilo), bylo potřeba běžet dál. Cesta dál vedla tím nádherným ledovým královstvím až nahoru na Smrk. Na Smrku to foukalo, rychle pryč.

Ze Smrku to bylo sešup. Docela nepříjemný sešup, přes kameny, po dřevěných lávkách a dalších kamenech. No ale pořád lepší jak silnice, která nás dole zase čekala. Nejen silnice, ale úplně normální zeleno, po ledovém království ani památky. Občas jsme pak v dálce zahlédly zasněžené vrcholky a říkaly si: Ty jo, před chvilkou jsme tam byly....

V nohách už jsme měly spoustu kilometrů. Po tom třicátém se začala ozývat únava, krize střídaly euforické stavy, vyhlížely jsme nedočkavě Jizerku i s majestátně se tyčícím Bukovcem. I když jsem byla ráda, že jsem ráda, navrhla jsem, že bychom na něj vyběhly, ale tenhle můj poslední nápad už se nesešel s pochopením. A tak jsme se jen přehouply přes obzor a byly u auta. Abychom na hodinkách měly také 40 km jako kluci, zaběhly jsem se podívat na ten rozcestník, který nás jako první uvedl v omyl. No pak jsme zjistily, že to ani nebyl on jako spíš naše nepozornost, protože on ukazoval, že jsme měly běžet 2 km po zelené a vylouply bychom se v Orle. Jenže my přehlídly někde odbočku, dostaly se na červenou a vylouply jsme se  málem v Krkonoších. No nic, to nebylo vůbec důležité. My nechtěly klučičí trasu přesně okopírovat, my si prostě chtěly udělat výlet.

Přesně po sedmi hodinách jsem vypnula Edu. Nebyly jsme úplně vymrzlé, jen unavené, Hned jsme sedly do auta a přejely na chatu. Od pátku na nás čekala zelňačka, tak jsme se nadlábly a na zbytek dne se hodily do pohody s nohama nahoře. Nejhorší bylo, nenahrát si záznam. Důvod? Inu, chtěly jsme náš výlet utajit až do chvíle než vyjde tenhle článek. Prostě překvapení až do konce. A proto mi teď ráno Renata udělala čaj, posadila k počítači a řekla: Piš a dokud to nebude, nepůjdeme ven. A tak jsem sedla a psala, až jsem to všechno pěkně sepsala. 

Bylo to naprosto... Neuchopitelné....Krásné.... Magické. Opět se mi potvrdilo, že když něco chci a jdu za tím, že mě nic nezastaví a dokážu to. A když k tomu mám i toho správného parťáka, nu pak je to úplná hračka. Domnívám se, že obě jsme ten náš klub zase jednou hrdě a dobře reprezentovaly. A o to šlo :o)

P.S. Samozřejmě jsme celou dobu myslely na pivo ;o))