Hlavu vzhůru, děvče

Původně jsem se na WRP vůbec nechtěla hlásit. Většinou se mi tam nedaří, bývá horko, bývá děsně lidí, nedá se pořádně běžet, nedá se jít pořádně na záchod a vůbec je to celé takový reklamní humbuk. Pak mi to nedalo a přece jen se rozhodla, že poběžím. Jenže už bylo vyprodáno. Tak, to  by bylo. Někdo nahoře to rozhodl za mne. 

Původně jsem si říkala, že je to dobře, že je vyprodáno, protože kdo by tam chtěl ze sebe mezi tou mládeží dělat tajtrlíka... Ale když jsem zjistila, že jedna závodnice prodává startovné, ihned jsem jí napsala. A pak ještě jedné, aby mohla být i Sára u toho. Přeci nenarušíme kontinuitu naší účasti, že?

Původně jsem chtěla napsat, že tedy ten NIKE to je tedy vydřidušská organizace. Na prvním ročníku za velmi příznivou cenu dostal každý tričko (byť tedy nenositelné), batoh a nějaké to občerstvení, na druhém byl batoh a už lepší tričko, na třetím už jen tričko a teď opět jen tričko v tubě. A to tričko že má horší kvalitu než tričko za 130 Kč z Decathlonu... Cena startovného se docela vyšplhala, už to není takové to lidové startovné, ale docela masňáckých 590 Kč. Chvilku bylo i zvýhodněné, ale tomu propagaci zrovna nedělali. 

Ale teď musím napsat, že jsem ráda, že jsem se mohla zase zúčastnit :o)) Startovné pro Sáru jsme sehnaly vážně na poslední chvíli a sice v pátek, a to mě naplnilo radostí, protože jsme spolu už dlouho nikde nebyly. Sáruš neběhá. Ta vždy jen přijde na nějaký závod a zaběhne si trasu o dost rychleji jak já. Nezávidím ji, jako matka jí to přeju a jsem ráda, že je taková šikovná. Ale tedy jako soupeřka mě štve, protože jako já běhám furt a jsem až za ní! No kde je nějaká spravedlnost ptám se?

Tričko bylo letos neonové, svítivé, asi i proto, že start se z odpoledních hodin přesunul na večerní. No hurá, to by mohlo být i přijatelně. A hlavně v sedm jsem zvyklá běhat, takže nebudu muset přemlouvat nohy, aby se hýbaly. Kromě posunutého startu se změnila i trasa a cíl se přesunul na Náplavku. Start ve Žlutých lázních zůstal, ale zabralo se celé prostranství včetně kolejí a tak to bylo takové krásně uvolněné. Opět tedy byla neuvěřitelná fronta u záchodů, záchody obehnané plůtkem aby jo se muselo čekat spořádaně. Inu šly jsme hledat vhodné křovíčko. Našly jsme jedno super úžasně chráněné a vřele ho pak doporučovaly dalším holkám. Kluci to jako vždy neřešili, však svět je jeden velký pisoár, stud stranou, dívky nechť odvrátí zrak.

Sára měla červenou nálepku, která ji umožnila vstup do koridoru na 50-60 minut a já měla růžovou nad 70 minut. Svou jsem tedy složila a udělala z ní kytičku, kterou jsem pak někde upustila a šla jsem se Sáruškou mezi rychlíky. Sice představa, jak se přese mě valí vlna běžců mě moc netěšila, ale zase je to lepší, než si razit cestu těmi pomalejšími. Kolem jako každý rok byli mladí lidé do dvacetipěti, v mém věku asi nikdo. 

Startem jsme proběhly hodně brzy, asi už po dvou minutách a kromě toho jsme slyšely všechny předstartovní tanečky včetně rozcvičky a pozdrav Báry Špotákové. Krása. Naladila jsem novou písničku, kterou jsem v pátek dostávala pod kůži tancem, a  mohlo se jít na věc. 

Běžela jsem rychle. Rychle je pro mě kilometr za šest minut. Když mi to vydrželo i druhý kilometr, přibrzdila jsem se. Běžet takhle celou hodinu bych asi nevydržela. Celkem určitě bych to nevydržela, protože bylo ještě pořád horko a dusno. I nadále jsem držela tep přes 160, i nadále jsem se držela rytmů a i dál a dál se mi běželo skoro bych řekla lehce ačkoli trasa nebyla nejlehčí. Zpočátku ano, ale pak se začala různě vinout, přišly otočky, zatáčky a jiné zpestřující prvky a bylo potřeba fakt makat. 

V půlce přišla žízeň a netrpělivé vyhlížení občerstvení. Bylo u kus dál než jsem doufala (rozmístění občerstvení jsem nějak nenastudovala) a málem jsem ho minula. V hlavě mi uvízlo poučení z informační brožurky (to jsem nastudovat stačila), že vody je dost a občerstvovací stanice dlouhá, není proto třeba zastavit hnedle u prvního stolu. Problém ale byl, že se stoly nacházely jen na jedné straně. Samozřejmě na jiné, než na které jsem běžela. Když jsem si uvědomila, že fakt na mé nebudou, musela jsem se kousek vrátit abych si svůj kelímek ukořistila. To se mi snad ještě nestalo. Časová ztráta činila několik sekund, ale tak není to jedno? Není!!!!! 

Pak sprcha a zatáčka v kopečku, úzké uličky, přešlapující dav na místě, další otočky, kostky... Ta druhá půlka byla opravdu náročná. Neměla jsem vzduch, neměla jsem kolem sebe místo, bála jsem se, že někoho zašlápnu, nebo že někdo zašlápne mě. Nohy by běžely, ale nemohly, protože se tvořily špunty a bylo potřeba se tedy dívat dolů. Než jsem pak takový špunt rozběhla, hodně to bolelo. Někde tam v těch úzkých uličkách, tam někde v tom historickém srdci našeho hlavního města jsem si uvědomila docela zásadní věc: že když držím hlavou vzhůru, líp se mi dýchá. Když hlavu skloním, zmáčknu si přívod vzduchu a dýchá se mi blbě. Čili novinka pro mě, známá věc pro celý běžecký svět. Většinou běhám s hlavou dolů, dělám se neviditelnou. Když na nikoho nekoukám, mám pocit, že se nikdo nekouká na mě :-)) Takže odteď děvče, hlavu vzhůru!

Za druhým občerstvením, které bylo na Václaváku, jsem narazila na Sáru. Běžela ladně a neschváceně jako vždy. Pozdravily jsem se, prohodily pár slov a zase se rozdělily. Byla přede mnou až do cíle. Motivovala jsem ji totiž tím, že když bude v cíli dřív, nemusí platit startovné. Tak jsem ji "nechala" o pět sekund vyhrát ;o)) Ale tedy než přišel cíl, ještě to trvalo, ještě jsme si museli střihnout jednu otočku na mostě a pak teprve se to dalo pustit trochu svižněji po nábřeží až na Náplavku do cílové brány. Jako každý rok, brána byla předaleko, kostky tvrdé, a dav houstl, takže mé svižněji bylo už takové hodně zdechlé. Za 64 minut jsem proběhla cílem a vypnula hodinky.

Ačkoliv jsem běžela celou dobu víceméně dobře a pořád v chumlu, doběhla jsem opět za skoro celým davem. Přes šest tisíc závodníků z osmi a půl jich už bylo v cíli. A mám pocit, že i všichni byli hned u brány. Takový masakr jsem snad ještě nezažila. Dav se tísnil jak sardinky, lidi lapali po dechu jako kapři. Hlavně není možné ihned po sprintu zůstat stát, to by se mohl jeden skácet a já měla fakt namále. Volala jsem: omdlím, pusťte mě k zábradlí, pusťte mě k zábradlí! Ne že by se lidi rozestoupili, to ani nebylo možné, ale nacpala jsem se tam. Někdo tam hodil šavli, tak jsem koukala na nebe a přes řeku a dýchala zhluboka a lehkou nevolnost jsem rozdýchala.

Sunuli jsme se k výdeji vody, k banánu, isodrinku a tyčince a dál k šatnám pro věci, a trvalo to dlouho a byla nám zima. Ale endorfíny už měli pré a tak to bylo takové skoro až milé a pohodové. Závod za námi, kdo by se nervoval, že má husí kůži. U výdeje to šlo rychle, popadly jsme věci, oblékly se a šly na metro.

No ale ehm ehm, Sára byla sice rychlejší a běžela ladně, ale já pak mohla normálně chodit, heč o))