Dar nedar

Kdysi nás učili, že za vše, co dostaneme, se má poděkovat.
Na, tady máš jablko. Jé děkuji.
Na, tady máš pětikilo. Jé, no díky!
Na, tady máš startovné na půlmaraton na Baroku.

???????????????????---------------------- !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! 

Neřekla jsem náhodou, že na Baroku leda desítku? Myslím vzdálenost. Přeci v lesích nebudu běhat půlmaraton! To bylo v prosinci. Jak šel čas zaběhla jsem si v lesích závodní půlmaratony dva, jeden líp a jeden hůř. Časově stejně, pocitově hodně odlišné. Inu, co se může stát na Baroku. Buď mi to půjde, nebo nepůjde.

Počátkem týdne bylo docela chladno, ale zničeho nic se vkradlo dusno a teplo. Ještě v úterý jsem jela do práce nabalená, z práce už odbalená a ve středu jen v tričku. Ajajajaja. I maily a zprávy od přátel v podobě předpovědí počasí od Norů i lidových pranostik (Když jsou kolem třetího září rána teplá, šestého se na trati zdechá) dávali tušit, že se ohřeju. Nebo tedy všichni že se ohřejeme.

V pátek mi nebylo dobře. Myslím, že se měnil různě tlak a tak jsem byla taková přejetá a polehávala. Večer jsem si připravila hromádku svých běžeckých věcí na ráno, abych se jen oblékla, a do kanafasu ulehla brzy. Probudila jsem se v pět, po divném pocitu ani stopa, dokonce ani nervozita se nekonala a tak jsem lehce posnídala, naházela věci na sebe a do batohu a vyrazila. Za domem už čekala Sáruška, šli jsme směr Pavel, který byl taky přesný, a frčeli pro Luboše a Lenku.

Cestou to vypadalo, že to s tím horkem nebude tak žhavé. Pavel měl puštěnou klimatizaci a v autě tak bylo asi mínus pět, takže když v tom sedíte, na okno dopadá pár kapek deště a kolem je takový nějaký opar, člověk nebude dojmu, že je hnusná zima a bude to tak celý den. Vylezli jsme z auta a fakt bylo chladno. Při podrobném prozkoumání oblohy bylo vidět, že mraky se co nevidět rozestoupí...

Odbavení u výdeje čísel proběhlo hladce. Dostali jsme obrovskou igelitku a uvnitř dárky v podobě dvou tablet enervitu (hned jsem zasunula do kapsičky), šátku Mizuno a nějakých letáků. Postupně jsem se všichni přivítali a následně zase poztráceli. Naše parta se sešla vlastně celá, z loňských účastníků ale chyběl Machy, Stín, Lucka, April, Pavel VS a Jitka, což nám bylo líto a tak jsme jim věnovali alespoň krátkou tichou vzpomínku ;o))

Start v deset je tu. Po nějaké chvíli přešlapování na místě probíhám bránu, zapínám garmínka a běžím v chumlu. Můj jediný a poslední chumel za celou dobu. Do půlky louky až k velkému špuntu jsem s nimi držela krok, pak jsem zpomalila. Nepoženu se od prvních metrů, když mám před sebou jednadvacet kilometrů.

Hnedle v prvním kopci lidi už chodili a zabírali místo po celé šířce cestičky. Taky jsem nemohla, ale snažila jsem se prodrat před ně. Celá vyfluslá jsem zase hned šla a tak předešli oni mě. Tak jsme se tam tak tahali až byla konečně zase rovinka a mám pocit, že mě naposledy předběhli a odběhli. Těšila jsem se na nějaký seběh, abych se srovnala. Byla jsem úplně v... háji. Nemohla jsem dýchat a srovnat krok s tím chrčením, které jsem vydávala, bylo nad mé síly. Kolem čtvrtého jsme doběhli k louce, která se svažovala. Normálně bych to uvítala, ale já se tam začala dusit. Vzpomněla jsem si na svůj druhý půlmaraton ve Fürthu, kde jsem na takové louce dostala astmatický záchvat. Jenže tam jsem měla dýchátko a tady ne. Taky jsem si vzpomněla, jak jsme v týdnu v práci o astmatu mluvili a utvrdilo mě to v tom, že si to jen vsugerovávám. Astma už pár let přeci nemám, takže není třeba se vzrušovat a panikařit. Inu běžela jsem. Na konci louky běžela v protisměru Lenka Horká, mávly jsme na sebe, ale nebyl čas se zeptat, co tam dělá.

Za loukou byl další kopec, první silnice toho dne. Nějak se mi nechtělo jít, raději jsem běžela a celou tu silnici jsem vyběhla. V zatáčce krátké vydýchání a zase jsem běžela. Cesta opět vedla nějakým polem či loukou. Slunce se do nás nemilosrdně opíralo, ale tak trochu mu v tom našem úplném sežehnutí bránil lehký opar, jakýsi závoj, kterým se Země zahalila. Dusno a teplo, prostě prádelna jak vyšitá, pro mě úplně absolutně nejhorší počasí, ve kterém můžu běžet. Tedy lépe řečeno, ve kterém nemůžu běžet.

Tam někde v těch končinách mě i napadlo, že třeba vůbec neběžím po své trase, ale po maratonské, protože kolem sebe jsem měla lidi s maratonskými čísly, což mě trochu dost znervóznilo. Zrovna kolem běžel nějaký kluk, tak jsem se zeptala, jak to vlastně je. Uklidnil mě, že se to teprve rozdělí a opravdu tomu tak po pár metrech bylo. Já se umím zeptat včas, to se musí nechat :o))

Že chodím a zdechám jsem ale nebrala nijak tragicky, však o co jde. Když se budu snažit makat, urvu pár minut, ale budu na pokraji smrti. To raději poběžím tak, jak mi to okolnosti umožňují. Dávala jsem si malé cíle abych se zabavila. Nejdřív jsem si vzala na mušku kluka v mokrém modrém tričku. Bylo těžké ho předběhnout, měl stejné tempo, ale pak jsem ho "dala". Jen na chvilku, myslím, že u občerstvení mi zmizel. Další cíl byla paní pokročilého věku. Běžela ukázkově, zřejmě bývala atletka, ale při vší úctě - nač být až za ní. Pak se mi do cesty přimotal Jirka, růžové tričko. I ten mi vyšel. Atd. Atp. Krása. To mi stačilo. U velkého statku před dalším lesním úsekem a za velkou loukou, vyběhl ze vrat vlčák. Běžel ke mně, ale ne daleko, jen prostě popoběhl, ale to štěknutí si prostě neodpustil. Jak jinak - nikdo jiný se s ním nepotkal. Klasika.

Za statkem v lese jsem tedy předběhla růžového Jirku, konečně i Mokrého Bezejmenného a pak už na mě přišla krize jak hrom. Koukala jsem po houbách a přemýšlela, jak by to vypadalo, kdybych cílem proběhla s křemenáčem v ruce. Občas jsem se polila, a dost jsem chodila i když ani nebyl důvod v podobě kopce. Podle mapy doma jsem zjistila, že terén se vlastně pořád zvedal, byť to tak nevypadalo. Poslední občerstvovačku jsem už jen proběhla, hlavně i proto, že byla cestou z kopce a mě se nechtělo brzdit, a za druhé vodu jsem měla a jíst se mi nic nechtělo. Nacházela se ve vesničce Žebnice, což mi znělo jako Žabince a vzpomněla jsem si na chia a na pulce :o)) Trošku pobavená jsem se vydala do krátkého, ale hnusného kopce, poslední svého druhu, protože následoval krátký přeběh další louky a konečně zase i les a cesta z kopce.

Závěr byl nekonečný, měla jsem vážně dost. Bolela mě docela hlava a celá jsem prostě byla už zdechlá a přehřátá. Ani jsem nevěděla, jak dlouho běžím a ani jsem to vědět nechtěla, abych nebyla vydeptaná. Připravovala jsem si vytýkací řeč pro Renatu za to, že mě do toho uvrtala, že jí vůbec napadlo mi poukaz věnovat, na to, že ona už se někde opaluje zatímco já tu vlaju a umírám. No, dlouhou řeč jsem si připravila a to mě také na chvilku zabavilo. Před cílem jsem narazila na Buba. On umí krásně povzbuzovat, ale já tyhle poslední metry musím vybojovat sama a tak jsem se snažila ho všemožně odehnat, až to fakt vzdal (díky Petře, žes mi řekl, jak dlouho běžím, to jsem fakt nechtěla slyšet :o))) Taky tam seděla Péťa a tleskali lidi a já měla před sebou už jen louku. Už jen zní lekce, ale kdo tam byl ví, že je nekonečná a hnusná. Nadávala jsem polohlasem na úplně blbou louku a úplně blbý vedro a na úplně blbý nohy až se jedna paní, co se tam klidným krokem procházela, otočila a s úsměvem mi povídala, že už to mám přeci jen kousíček.

V cíli samozřejmě byli už všichni kromě maratonců, takže mě i všichni na mých posledních decimetrech povzbuzovali. Zahlídla jsem Renatu a mám pocit, že jsem na ní zavolala část své připravené řeči. Garmínka jsem zastavila na 2:47. Potácela jsem se za nimi napůl mrtvá a splavená a když jsem viděla Renatu, že je hotová podobně jako já (skoro) jsem jí odpustila ;o))

S keramickou medailí na světle modré stužce jsem si šla pro jablko a Schock a zastavila se u holek, se kterými jsme se také chvilku různě honily, až jsem je nakonec nechala kousíček za sebou. Chvilku jsme si povídaly a pak už jsem se vydala hledat zbytek naší skupinky. Postávali jsme, polehávali, jedli, pili, hodovali a povídali si. Když jsem na masérském stole uviděla Lenku, nedalo mi to a vypravila se zjistit, co dělala v protisměru. Prý dostala astmatický záchvat a nemohla dýchat, tak se vrátila. AHA! Tak přece jen se mi to nezdálo, že to na mě jde! Ještě že nebyl čas si to říct tam, jistě bych tomu propadla.... 

Loni jsme z naší skupinky viděli na stupních vítězů dva zástupce modré buňky, Pavla VS a Honzu12, letos dvě zástupkyně růžové buňky - Nikie a Renatu! Renatě jsem to předpovídala, protože žen 50+ tam moc neběhá a stačí vlastně jakýkoliv čas (nic ve zlém) aby se tam člověk postavil. A proto se těším, až vypadnu z kategorie 35+ (jak asi můžu soupeřit s tak mladýma holkama?!?!?! a postavím se na stupínek společně s Renatou ;o)) Holky, gratuluji! 

Celé odpoledne bylo skvělé a úžasné, pohodové, i trochu unavené. Vypila jsem spousty sladkých limonád a po cestě jsem si vydupala zastávku v KFC na kuře, abych nabrala zpět ztracenou energii. A doma už jen polehávání a vzpomínání na prožitý den. A za rok? Nevím, mám pocit, že by stačila zase jen desítka (vzdálenost) :o))

Toto foto se jmenuje Pavel na záchodě a Honza za bukem.
Uprostřed absolutní vítěz  celého závodu Radek Brunner

Doma na mě čekal gratulant a rozcupaval mi poukázku na cosi :o))

Fotky jsem přebrala od našeho dvorního fotografa a moc za ně děkuji.