Chceš tři? Dostaneš šest!

Obligátní otázka: Kolik chceš knedlíků? Tři? Tři?! Podívej se, jak jsi hubenej/hubená, dostaneš šest! Všechny maminky či babičky takhle reagují,  když se nandavá nedělní krmě, takže člověk pak sní úplně jinou porci, než na jakou měl hlad. No a podobně to bylo letos na Valašském hrbu.

O tom, jak jsem se na tento závod dostala jsem psala už posledně. Dobrá duše Mirka je naštěstí tak normální jak já a přihlásila se na krásných 15 valašských kilometrů ačkoliv by jistě zvládla i třicet. Asi týden před závodem jsem si začala studovat stránky závodu a zjistila jsem zajímavou věc a sice, že 15 není 15, ale 18. Aha, říkala jsem si. To je docela podstatná informace. Je potřeba řádně připravit hlavu.

Poslední dny před konáním závodu se Českem prohnaly deště, větry, vichry, záplavy, přívalové vlny a jiné radosti. Ani Beskydy nebyly ušetřeny, takže organizátoři měli vážně co dělat, aby společně s lesníky dali trať trochu do pořádku. Tedy ne trochu, ale prostě do takového stavu, abychom tudy mohli v sobotu běžet. A tak se na webu objevila i poznámka, že některé úseky se budou muset trochu obíhat. I připravila jsem hlavu ne na osmnáct, ale na dvacet. Je lepší to trochu nadsadit, než skončit kilometr před koncem totálně vyfluslá jako se mi to stalo na Baroku.

Do Beskyd jsme se přesunuly s Renatou a Petrou v pátek. Cesta byla daleká předaleká, ale docela rychle ubíhala a zabloudily jsme tuším jen jednou. Na místo jsme dorazily hladové a i pěkně zmordované. A to tak, že přesun do nedaleké restaurace nepřicházel po svých v úvahu. Přibraly jsme do auta ještě Martinu a Janu (lépe řečeno, Martina nabrala nás) a jely se najíst.

Už večer se velmi řešilo oblečení. Já měla jasno: tílko. Tílko za všech okolností. Protože jakmile se začnu sápat do kopce, bude mi horko. A horko nesnáším a nechci, aby mi bylo. Takže: tílko. Zbytek osazenstva si plánoval dvě až tři vrstvy. Dlužno podotknout, že ale jen já jsem měla tu nejkratší trasu, čili časově nejméně náročný běh. Jo, vlastně ještě Martina měla krátkou, ale do tílka se jí rozhodně nechtělo. 

Ráno bylo počasí tak akorát - na tílko :o) Nasnídaly jsme se, každá dle svého, a opět nasedly do auta, abychom se přesunuly na Vsácký Cáb, kde bylo zázemí závodu a start. Byla jsem klid sám. Nějak mi myslím nedocházelo, že za poběžím... Bylo lepší se kochat nádhernou krajinou. Každý kopeček, každá kopretina, vlčí mák či kaplička ve mě vyvolávaly opravdové nadšení. Úplně jsem se na běh těšila! Fakt!!!! Vážně :o)

Dojely jsme kamsi, kde se parkovalo, odtud jsme popojeli (už my všichni) busem kamsi do nitra lesa, a když nás vyplivnul bus, spolkla nás nějaká dodávka, kam se nás vešlo - věřte nevěřte - sedmnáct. Nahoře bylo slunečno a všude se to hemžilo závodníky. Mezi nimi nejvíc vynikl Bubo, protože on je takový pozitivně naladěný a všechny zná a všude je ho plno! Seznámila jsem se u registrace s Renatou, a byla jsem ráda, že mě přišla pozdravit, protože její blog mám fakt ráda, neb píše krásné pozitivní zápisky, což jsem jí neřekla, protože mě Bubo nepustil ke slovu ;o))

Následovaly obvyklé tanečky s vyzvednutím čísla a čekáním na Godota. Tedy ne na Godota, ale prostě na start. Seděly jsme společně s báječným i dokonalými ženami na prosluněné stráni a různě se chystaly. Neustále se vítalo, fotilo a hlaholilo, takže vůbec nebyl prostor se nějak nervovat tím, že nás pořadatel za chvilku vypustí na trať. Naše patnáctka startovala jako poslední - až v jedenáct. Hodinu před námi se vydali na start padesátníci, pak třicátníci no a my, teens, v těch jedenáct. 

Už když se vypouštěli na trať padesátníci, vyplynulo z pokynů, že na trati není vše úplně OK. Že se jedna občerstvovačka zrušila a druhá posunula. Zatím z toho ale nebylo úplně jasné, co to bude znamenat pro nás. Za hodinu už jsme byli v obraze. Pro nás to znamená, že se trať o pár kilometrů prodlouží. Že to nebude ani patnáct, ani osmnáct, ale dvacet. Měli jsme se dokonce rozhodnout, zda s tím souhlasíme, nebo zda si vyklušeme do lesa, kde se po dvou kilometrech teprve odstartuje. No, bylo nám to většinou jedno a souhlasili jsme se startem z místa, kde měl být. A vlídný pořadatel nám za to prodloužil čas doběhu o 90 minut. Tím ze mě spadly největší obavy, protože jsem se fakt bála, že dvě a půl hodiny bude málo a přiběhnu pozdě. Co mě překvapilo bylo, že mě to nepřekvapilo. Celý týden jsem mluvila o tom, že to bude dvacet.

V jedenáct jsme vyběhli. Ihned jsem si zvrtla nohu, ale vybalancovala jsem to. Dalších třista metrů jsem se snažila popadnout dech, protože mi ihned chyběl. Zoufale jsem pátrala, kde je Martina, že bych se jí chytla, ale neviděla jsem ji, protože jsem měla mžitky před očima :o)) Abych se vzpamatovala, vytáhla jsem mp3 a ladila. Pak už to šlo. Noha se mi ještě několikrát zvrtla, ale po utažení tkaniček bylo vše v pořádku. Také jsem si musela sundat sluneční brýle, protože jsem neviděla nerovnosti. Ale jinak - pohoda na všech frontách. Jak jsem předestřela v minulém článku - do kopců jsem rychle šla, a z kopců pomalu běžela. Během chvilky nebyl nikdo v dohledu ani v doslechu. Dotáhla jsem se na jednu holku, Katku, a s tou jsme se pak až na otočku střídaly. Ukrutně mě to bavilo. Koukala jsme sice pořád pod nohy a z okolních panoramat jsem tak neměla vůbec nic, ale bylo to neuvěřitelně krásný. Krásné bahno, krásné kameny i krásná tráva :o) 

Než jsme se dostali na otočku, už se proti řítili kluci do cíle. Pak i nějaké ženy, ale těch moc nebylo. Občerstvení bylo hluboko pod Tanečnicí (1.084 m.n.m.), což bylo místo, kde jsme se měli původně otáčet.

Pověst Tanečnice 

Všichni pilně pracovali, jen Barka spala. Stařešina rodu chtěl zjistit, co za tím vězí. Nechal nejhezčí dívku sledovat. Vyšlo najevo, že Barka noc co noc utíká do lesa a za svitu měsíce tančí. Ani po domluvě dívka ve dne ruku k dílu nepřiložila, jen v noci tančila. Až samotný Radegast ztratil trpělivost. Nešťastné děvče najednou zpozorovalo, že pohyby jsou stále obtížnější, nohy nechtějí poslouchat a vrůstají do skály. Nakonec jí celé tělo zkamenělo. Ráno osadníci sháněli Barku marně. Jen s úžasem hleděli na mohutnou horu, jejíž svahy spadaly do údolí jako záhyby dívčích sukní a celý vrch měl podobu zkamenělé tanečnice. 

Když píšu hluboko, myslím hluboko. Podle mne nejtěžší úsek vůbec - strmý a kamenitý i bahnitý. Ani se nešlo moc řítit, protože lidí naproti přibývalo. Občerstvení bylo nakonec až na km 11,3! Čili to samé zpět, čili ne dvacet, ale víc jak 22 (slovy: dvacetdva) kilometrů měla nakonec naše trať měřit. Jinými slovy: Chceš patnáct? Dostaneš dvadvacet. No a neberte to, když se cena nezměnila! :o))

U stolku s občerstvením jsem si dala kus banánu, doplnila vodu do své butilky a na cestu do toho krpálu jsem si ještě vzala čtvereček čokolády. Ani mi nechutnala...

Zpáteční cesta byla těžší, ale o to víc mě bavila. Chtělo se mi běžet. prostě chtělo... Motto Veverky Sudetského jsem pochopila v celém rozsahu. Ne že bych nějak moc mohla, že bych třeba lehce vybíhala kopce a ladně kopce sbíhala, to ne, ale ono mě to prostě BAVILO a cítila jsem se ŠŤASTNĚ. V posledním stoupání už tolik ne, ale když byl poslední, tak jsem se prostě nějak kousla a vyfuněla ho. Na zpáteční cestě bylo ještě super to, že už jsem nebyla jen sama s Katkou, která stejně někde zůstala, ale dobíhala a předbíhala jsem jiné běžce. To jednoho fakt nakopne. Kromě jiného jsem si říkala, že jsem vlastně neviděla žádné holky v mém věku, a tak možná, možná se třeba i umístím! A to mě tak táhlo, tak moc, že jsem málem poskakovala radostí a v duchu smolila děkovnou řeč. Jenže jsem zapomněla, že jsem se octla v kategorii ženy nad 37 let a to jsem moc šancí neměla. Ale kdybychom měly my ženy kategorii 44plus jako to měli muži, tak... ;o)

V cíli jsem byla fakt totálně vysmátá, i energie na pokračovaní by se našla. Vůbec jsem to nechápala, protože ještě úterní výběh byl dost katastrofální. Holky pomalu dobíhaly, vítaly jsme se, daly si buřta a kofolu a vrátily se do hotelu. Až tam jsem zvadla a to tak, že i změna polohy na gauči mi činila potíže. Spát jsme šly brzy, ale já ještě ve 3:39 nespala a slyšela jsem tak první ptačí trylek toho dne! Ale já ho samozřejmě nechtěla slyšet, já chtěla spát! Příšerná noc, uffff.


Tož krásné to bylo. Mám pocit, že za rok se na Hrb zase vypravíme :o))

P.S. Od prvopočátku jsem srovnávala profil trati s profilem trati oběhu Liberce. Protože oběh Liberce to byl můj asi nejtěžší běžecký počin vůbec. Nemohla jsem pak chodit, jist, mluvit... Musela jsem si vzít ibalgin a pořád jsem spala. Po Hrbu jsem byla úplně v pohodě, druhý den trochu bolavá stehna, ale jinak nic, vůbec nic. I cestou jsem věděla, že kopce tu jsou a jsou viditelné, ale nic tak strašného, jak jsem se bála, to nebylo.

Korunka

Už by mohli změnit to, že to bylo 15 km... :oD