Postupující senilita

Tohle je můj myslím stopadesátý pokus zapsat si něco do svého deníčku. Jsem zvědavá, zda zápis dokončím, či jako těch stočtyřicetdevět předtím ne. Nedokončené zápisy samozřejmě nejsou výsledkem senility, za to může má ucpaná a hučící hlava. Tuhle jsem si uvědomila, že mi nefunguje levá hemisféra, kde se nachází centrum (kromě jiných) psaní. 

vpravo Strž na Žďársku

Centrum psaní si představuji jako nekonečný mrakodrap. A každé patro má nekonečně mnoho místnůstek, ve kterých se nacházejí např. něžná slovíčka, slovní obraty, někde citáty, jinde gramatika, prostě stačí se projít po patrech, naložit si tu a tam něco, a pak už to jen "hodit" na klávesnici. No, jenže tenhle mrakodrap je právě v obležení nepřátelských vojsk a nechtějí mě vpustit. Občas se protáhnu a přinesu si něco málo k počítači, začnu psát, a za chvíli... NIC. KONEC. TMA. Přitom se pořád něco děje, pořád něco prožívám a já si to CHCI zapsat a mít to uchované. No, ale kde nic není, ani smrt nebere.

A tak jsem se přihlásila na oběh Liberce. Tedy na půlku oběhu, protože celý bych dala leda tak na kole. Doufala jsem hlavně, že na té půlce nasbírám tolik zážitků, že to prostě půjde sepsat i bez návštěvy mrakodrapu v Levé hemisféře. Jenže....

řeka Sázava

Oběh Liberce se tak trochu zkřížil s firemním výletem. Vlastně v první chvíli nebylo těžké se rozhodnout. Pro běh. Ovšem postupně, s novými a novými informacemi kolem výletu na Vysočinu (kterou miluju), mi to bylo víc a víc líto. Že tam nebudu. A tak na posledních chvíli začala akce kulový blesk, kterou nejsem ale schopná se svou ucpanou hlavou vůbec popsat. Nebo možná ve zkratce - díky všem přátelům a kamarádům jsem nakonec mohla jet a zúčastnit se obou akcí, za což převelice děkuji. 

V pátek jsem nasedla s kolegou směr HK-Kolín-Kutná Hora-Ždírec-Světnov, kde na nás čekal penzion Čertův kámen. Úžasný věc byla, že jsme měli k dispozici celý penzion, což bylo náramné, protože někdy koukat na otrávenou obsluhu, které se nechce nás ve tři ráno, kdy ještě chceme sedět a zpívat, obsluhovat, je nad naše síly :o))

Velké Dářko

A proč že píšu o senilitě? No protože stačilo málo a mě se stáhlo hrdlo dojetím a měla jsem slzy v očích. Třeba když jsem po dlouhých letech mohla obejmout kamarádku a bývalou kolegyni, kterou zkoušely různé záludnosti osudu, a která nikdy nezapomene zavolat, když mám narozeniny. Když jsem mohla obejmou kamarádku a bývalou kolegyni, která v různých mých těžších momentech byla po ruce. Když do dveří vlezla naše Ostravská kulturní vložka (vysvětlení jen mezi námi děvčaty, kdo zná Ostravaky, možná chápe). Když kolega vytáhl kytaru a celý večer jsme si mohli zpívat (ke konci už to možná ani nebyl zpěv ;o)) Když naše střední generace dostala od té mladší vše až pod nos - víno, jednohubky, naporcovaná kuřata... prostě báječní mladí a nadějní. Když jsme gratulovali třem šedesátníkům a já si uvědomila, že ještě nedávno jim bylo tolik, co mě. Když jsem si večer prohlížela fotky a pouštěla video, došlo mi, že život strašně utíká a za chvíli já budu slavit šedesátku. No ale naštěstí nejdřív je na řadě Evžen ;o)))

Tohle je opravdu srdeční záležitost. Pořídila jsem i záznam z večírku, ovšem díky mé potřebě si také zazpívat z toho vznikla trezorová záležitost :oD