... a přitom nejsem: ani nemocná (ťuky ťuk), ani zraněná (ťuky ťuk) a dokonce ani třeba líná. Je přeci podzim a to se běhá nejlépe. Proto bych nikdy neřekla, že se po letech běhání (po šesti letech běhání) prostě nechám přesvědčit, že dlouhé a náročné pobíhání a honění se za lepší fyzičkou, má vystřídat doba klidová.
To mi po Drážďanech dal můj virtuální trenér další ze svých podivných dotazů, na který jsem nevěděla, co říct. Mé mlčení si vysvětlil jako souhlas. Když nad tím tak dumám, tak z jeho otázek už by se dala sestavit slušná hitparáda.
1. Kolik měříte v pase?
Ehm. No. Tak ze prvé to je otázka, která vůbec nevím, zda má být ženě položena. To je jak s věkem, že jo? Mám napsat pravdu, nebo si ubrat? Když si uberu a pak se k tomu číslu dostanu, budu muset buď zase ubrat nebo dělat, že jsem se nikam nepohnula. Ale tak dobrá, docela chápu, že tato otázka musí být odpovězena popravdě, neb je použita k věděckým účelům. I když si myslím, že spadá do kategorie: NIKDY SE NEPTEJ ŽENY NA. Např. na: Ty máš zase nový svetr (šaty, kalhoty, tričko...)?! Na tu nikdy nikdo neodpoví popravdě. Na takovou otázku, jak všechny víme, se odpoví buď: To už mám dlouho, a nebo: No jo, to ti měli ve výprodeji asi za stovku... Že Dior nikdy nic nebude mít ve výprodeji za stovku, víme zase jen my.
2. Můžete mi říct, proč jste závod po 20ti minutách vzdala?
Super nechutná otázka. Možná by měla mít první příčku. Ta mi vzala dech, uvrhla mě do zatvrzelého mlčení a zpytování svědomí. Nedá se jen tak zodpovědět. Prostě se to stalo. Prostě mi to nešlo. Tečka. Šlus. A už mi nikdy nesmí býti položena!
3. Zvládnete několik týdnů neběhat, že?
To se jako ptá mě?!?!?!?! V říjnu?!?!?!?!?! Na podzim?!?!?!?!?!? Týdnů!!!!!!!!!! A hrome. V ten první moment jsem si to neuměla představit, ani jsem si to nechtěla představit. Protože běh je součástí mého bytí, mého já. Nechci se ho dobrovolně zříct. Nechci se ho ani nedobrovolně zříct! Sepsal mi tedy důvody, proti kterým už jsem neměla žádné své ALE. No tak nebudu běhat, když si myslí, že nemám běhat.
Co je zajímavé, že se mé okolí rozdělilo na ty, co mi říkali: No makala jsi, tak to tak udělej. A na ty, co mi říkají: Neposlouchej ho a prostě běhej. A v tu chvíli já si řekla: A to ne! Jednou je to trenér, čili je to autorita a k té se musí vzhlížet a poslouchat. Neříkám slepě poslouchat, ale pokud je to něco rozumného, nebo něco, co rozumně zní, tak raději neodporuji, neremcám a plním. Je fakt, že většinou nikoho neposlouchám, protože mám vždycky pravdu (jsem se tuhle dočetla v horoskopu :o), ale tak tentokrát jsem udělala výjimku ;o)
A tak chodím na procházky, protože venku je krásně a fotím si podzim. Nabírám sílu, tu duševní i fyzickou, protože nevím, co bude, až zákaz pomine. Sladká nevědomost... :o)
To mi po Drážďanech dal můj virtuální trenér další ze svých podivných dotazů, na který jsem nevěděla, co říct. Mé mlčení si vysvětlil jako souhlas. Když nad tím tak dumám, tak z jeho otázek už by se dala sestavit slušná hitparáda.
1. Kolik měříte v pase?
Ehm. No. Tak ze prvé to je otázka, která vůbec nevím, zda má být ženě položena. To je jak s věkem, že jo? Mám napsat pravdu, nebo si ubrat? Když si uberu a pak se k tomu číslu dostanu, budu muset buď zase ubrat nebo dělat, že jsem se nikam nepohnula. Ale tak dobrá, docela chápu, že tato otázka musí být odpovězena popravdě, neb je použita k věděckým účelům. I když si myslím, že spadá do kategorie: NIKDY SE NEPTEJ ŽENY NA. Např. na: Ty máš zase nový svetr (šaty, kalhoty, tričko...)?! Na tu nikdy nikdo neodpoví popravdě. Na takovou otázku, jak všechny víme, se odpoví buď: To už mám dlouho, a nebo: No jo, to ti měli ve výprodeji asi za stovku... Že Dior nikdy nic nebude mít ve výprodeji za stovku, víme zase jen my.2. Můžete mi říct, proč jste závod po 20ti minutách vzdala?Super nechutná otázka. Možná by měla mít první příčku. Ta mi vzala dech, uvrhla mě do zatvrzelého mlčení a zpytování svědomí. Nedá se jen tak zodpovědět. Prostě se to stalo. Prostě mi to nešlo. Tečka. Šlus. A už mi nikdy nesmí býti položena!
3. Zvládnete několik týdnů neběhat, že?
To se jako ptá mě?!?!?!?! V říjnu?!?!?!?!?! Na podzim?!?!?!?!?!? Týdnů!!!!!!!!!! A hrome. V ten první moment jsem si to neuměla představit, ani jsem si to nechtěla představit. Protože běh je součástí mého bytí, mého já. Nechci se ho dobrovolně zříct. Nechci se ho ani nedobrovolně zříct! Sepsal mi tedy důvody, proti kterým už jsem neměla žádné své ALE. No tak nebudu běhat, když si myslí, že nemám běhat.
Co je zajímavé, že se mé okolí rozdělilo na ty, co mi říkali: No makala jsi, tak to tak udělej. A na ty, co mi říkají: Neposlouchej ho a prostě běhej. A v tu chvíli já si řekla: A to ne! Jednou je to trenér, čili je to autorita a k té se musí vzhlížet a poslouchat. Neříkám slepě poslouchat, ale pokud je to něco rozumného, nebo něco, co rozumně zní, tak raději neodporuji, neremcám a plním. Je fakt, že většinou nikoho neposlouchám, protože mám vždycky pravdu (jsem se tuhle dočetla v horoskopu :o), ale tak tentokrát jsem udělala výjimku ;o)
A tak chodím na procházky, protože venku je krásně a fotím si podzim. Nabírám sílu, tu duševní i fyzickou, protože nevím, co bude, až zákaz pomine. Sladká nevědomost... :o)
11 komentářů:
Týdny zní děsivě, ale trenér určitě ví, co dělá, pak to bude běhat samo! A to video na konci - chystáš se pokořit Lavaredo? Ach... ;-)
no jo, nejméně do 18.11., skoro měsíc... Chystám se pokořit sebe, to myslím pro začátek stačí ;o)
No zajimave..:)
Je videt, ze jsi pevna.. Ja nevim, asi bych to nedokazal.. Sice obcas ted bojuju s tim vybehnout, ale bojovat s tim nevybehnout?? to mi prijde vyrazne tezsi..
My srabi.. proste behame, bojice se, ze by se nam potom vyrazne hur vracelo..
Tak nasemu usili zdar! at uz je na jakekoliv strane behani.. MSF! 12:)
No nemysli, taky jsem srab a tak jsem alespoň chodila, protože chůze je povolená. 41,5 km za týden je myslím docela slušný "odpočinek" ;o))
přeji pevnou vůli :o)
Držím palce, já jsem po Berlíně taky skoro neběhala a minulý týden jsem pomalu začala s návratem ... člověk z toho má zase takovou radost :) Akorát to tedy ze začátku bolí... to jsou zatím moje poznatky z 3 týdnů mimosezóny a prvního pozvolného návratu :)))Ale psychicky se to hodí! Tak se drž a ať Ti to pěkně chodí v mezičase :D
Hmm, Tre Cime! Krásné to tam mají, stejně úchvatné jako v tom spotu. Když jsem se tam v létě supěla do kopce s batohem, několik šílenců mne prosím PŘEDBĚHLO. Ve výšce kolem 2.500 m.n.m. mi to připadalo celkem nebezpečné - bez pohorek, jen tak v běžeckcých botách, tílku, bez náhradní goráčové bundy v batohu. Počasí se změní v horách rychle a v chumelenici to v běžeckém na klouzavém vápenci asi není nic moc. Já příště tedy zase s batohem :-)
Jaká byla cesta na Milešovku (pozor, není to náhodou Milošovka?)
Bloudili jste, aby to bylo aspoň trošku stylové?
Zdravím,
Helena
Tučnák: dík, to půjde. Budu zase chvilku vařit teplé večeře :o))
Barborka: no vida, všichni odpočívají/odpočívali/budou odpočívat (Advid se také chystá). A pokud jsi to vydržela ty, tak já to také vydržím. Akorát jsem si říkala, jestli to nezapomenu... :o)
Helena: fakt krása. Škoda, že to video je tak krátké, hrozně se mi líbí, i ta hudba - ta mi připomíná mou vzpruhu v Drážďanech.
Milešovka také super, ale toho národa, to bylo šílený, to by vydalo na článek než bych to popsala. Tady alespoň pár fotek
https://plus.google.com/u/0/photos/116221412974523642690/albums/5939112482797449969
...no, smekám. Já teď stál týden a byl jsem z toho na hlavu jak já, tak mé okolí. Hlavně aby terapie zabrala, představa, že neběhám a ve finále je to ničemu, to by mi bylo strašně líto toho "neběhacího" času:-), dav
Dave, to není o tom, že bych měla úplné leháro, to ne, jen prostě neběhám... :o)
Okomentovat