Óda na radost

Mám za sebou devět měsíců putování po Nové cestě. Být těhotná, asi bych zrovna rodila. Naštěstí nerodím a tak si občas můžu v klidu vychutnávat plody svého úsilí. Tedy ne vše už dozrálo. Jen sem tam bobulka. Ale i sem tam bobulka je lepší než nic a vždy mě nakopne k dalšímu snažení. Třeba bobulka mínus pár kilo byla fakt lahodná. A což teprve bobulka snížení tepů v kopci! No ta taky neměla chybu.

Dle závodu v Praze by se dalo usoudit, že jsem se ještě nikam neposunula. A trenérův dotaz: Můžete mi prosím vysvětlit, proč pro vás závod po dvaceti minutách skončil,? mne mrzel víc, než bych čekala. Ale postavila jsem se k tomu čelem a svedla to na horko. Bylo horko, ne? ;o)

Vlastně mé trénování pod vedením "virtuálního trenéra", jak to nazval Evžen, moc lidí neschvaluje. Tedy modrá buňka se nad tím pozastavovala abych byla přesnější. Pro ně je to jasně dané: běhat, běhat a běhat. Nejlépe běhat daleko, dvakrát denně, takových sto či víc km týdně, však výsledky se dostaví. A k tomu přeci nepotřebují nějakého zaříkavače. No ale já nemám na to, abych běhala sto kilometrů týdně, ani abych běhala dvacet km ráno a večer ještě dalších patnáct. Já dokonce neměla už ani na to, abych šla 3x týdně na hodinu. Nějak mě ta rutina odrovnala.

Skladba mých současných tréninkových jednotek je pestrá přepestrá. Něco takového bych si nevymyslela a neposkládala ani kdybych prostudovala všechny běžecké servery, časopisy či knihy světa. Tam se většinou píše asi toto: běhejte, běhejte, běhejte :o)) Prostě názor modré buňky. Ale ano, občas vyčtete, že si máte vyběhnout kopec, schody, nebo si zkusit úseky, ale je to vše velmi všeobecné a asi nejvíc zaměřené na mladé. Kluky. Nám starším je věnovaná malá až nijaká pozornost. Kromě varování: Než začnete běhat, jděte za svým ošetřujícím lékařem a konzultujte s ním své počínání s ohledem na váš zdravotní stav.

Pokud se někdy dostaví pocit, že se tréninky opakují, že to začíná být rutina a mě nic nemůže zaskočit, přistane mi ve schránce nový rozpis, totálně překopaný a s novými prvky. A já jsem nadšená, protože to znamená objevovat skryté rezervy. Metaforicky řečeno: je to takové poponášení větve v kopci. To mi dělal loni Pavel na kopci u golfu, kde jsem pravidelně nemohla a schváceně jsem funěla a fňukala, že dál než k té větvi neběžím. A on utekl napřed a tu větev mi poponesl...

Ve svém trenýrkovém plánku nevidím jen čísla, vidím tam červánky nad Prahou, usínající les i obrovský měsíc nad obzorem, vidím popadané švestky, slyším šumět déšť a vidím cesty plné kaluží, vidím zoraná pole a liduprázdné ulice, dozrávající šípky i padající listí, vidím bublající potok a zvědavou srnku na kraji louky. A teď nově KANCE někde v křoví (ále to je taková děsuplná příhoda z úterý, kdy mi COSI běhalo před nosem sem a tam a funělo to a já se strašlivě bála...).

A hlavně vidím tu neuvěřitelnou radost. Spokojenost do morku kostí. Euforii po běhu. No a taky totálně rozdrásané tělo od pásu. Ale to beru jako daň a oběť běžeckým bohům. Aby mne i nadále ochraňovali a pomáhali mi se dostat na jakýsi pomyslný Olymp mého snažení.

Ne, nejsou to jen čísla, nejsou to JEN tréninky, jsou to povídky o podzimním pobíhání. Je to óda na radost..