Může za to Srch (asi)

Nevím přesně kdy se to zlomilo, ale zlomilo se to. Nikdy jsem nechtěla být při běhu vidět, děsily mě malé závody s pár lidmi. A pak jsem jela do Srchu. A rovnou na půlmaraton... No pako...

Celkově se na startu Sršského maratonu objevilo 101 lidí (61 na 1/2M a zbytek na M) takže bylo jasné, že vidět budu. A byla. Než jsem stačila uběhnout 100 m, byli všichni pryč a já poslední. A světe div se - bylo mi to jedno. Tím, že se běželo na okruhy, jsem neběžela úplně celou dobu sama, ale své poslední místo jsem si skoro až do konce udržela a byla předposlední. Vtipné bylo, že jsem nevnímala čas a díky své zadní pozici mi bylo jasné, že není nijak valný. A tak jsem jsem si řekla: však jsem si jela JEN zaběhnout půlku, je krásně, doma bych určitě šúrovala... Takže jsem např. vydýchávala při pokecu s Jitkou, která tam fotila, most přes dálnici jsem chodila, kopec do vesnice jsem chodila a vůbec se tak nějak kochala. Proto mě docela překvapilo, že můj čas byl jen o minutu horší než v Drážďanech, kde jsem si s nikým nepovídala a běžela jsem prakticky v kuse. Kromě toho: díky tomu, že nepřijelo mých 127 lepších soupeřek, byla jsem nakonec i druhá ve své kategorii :oDDDD 

Minulý týden jsem šla trochu pod nátlakem ;o)) běhat do Kbel. Bála jsem se moc. Ale ROZUM konečně začal vítězit: O NIC NEJDE. Kdo by si mě všímal! Rychlíci utečou, ty se mnou vzadu budou mít svých starostí dost, pokud bude někde nějaký divák, ten může koukat jak chce, poběžím si svým tempem, na své písničky a deset prostě uběhnu. Tak a stalo se. Celé mě to hrozně nadchlo, že jsem taková statečná a že se mi to v hlavě trochu srovnalo, že jsem začátkem týdne klikla na registraci do Peček :oD

To ale neznamenalo, že jsem se nebála. Bála a moc, protože prostě nejsem žádný suverén. A večer před závodem jsem si navíc rozklikla výsledky z loňska a překvapilo mě, že lidí, co uběhnout desítku nad hodinu, tam zrovna moc nebylo. AHA! To vypadá tak na desáté místo odzadu! A aby těch novinek nebylo málo, jela jsem se svými fanoušky a ne se soupeři ;o))

Na místě mě uvítala úplně vydýchaná hala plná lidí. Ne plná - narvaná. Dlouhé fronty u výdejů čísel a zbytek haly zabrali závodníci, kteří se převlékali a chystali se. I já si vystála frontu na číslo, dostala další obrovské triko, banán, bagetu a... DIPLOM. Čistě teoreticky jsem měla vše a mohla jsem jít zase domů.

Potkala jsem pár známých a pokecala s nimi, ale jinak jsem si připadala taková nějaká mimo, taková vyděděná. V celém parku pobíhali stovky běžců, někteří se snažili odtlačit stromy, někteří nacvičovali úskoky stranou, a další už občůrávali keříky. Já bych se také rozběhala, ale nejsem si jistá, že bych pak tu desítku uběhla. Tak jsem alespoň chodila aby mi nebyla zima.

Konečně dvanáct a start. Pole se dalo do pohybu. Do první zatáčky jsem běžela s davem, ale pak už se vzdalovali. Neběžela jsem nějak pomalu, první km jsem měla dokonce pod šest minut! No ale na závodníky to samozřejmě nestačilo. Nevadí, říkala jsem si, jsi tu proto, abys obhájila desátou pozici odzadu! A tak jsem běžela co to šlo. Terén mi přišel těžký, těžší než ve Kbelích. Samá vlnka, nahoru, dolů, ufff. Tentokrát jsem neměla vodu a dost jsem toho litovala. Ještě jsem se ani pořádně nerozběhla a už se proti mě valili závodníci do cíle. Moc vtipné! A tak jsem těm, které jsem znala a hlavně zachytila, mávala :o)

Na otočce jsem doufala ve vodu. NIC. Tak jsem začala alespoň lovit enervit, protože jsem byla už docela unavená. Tam mě i předběhl nějaký dědek! Sákra, to si tedy dovolil dost. A ještě když mě předběhl, tak se vysmrkal, frk - jedna dírka, frk - druhá dírka, fuj a ještě si odchrchnul a zmizel. Koukala jsem, kolik je za mnou lidí, ale moc jich nebylo. Kolem osmého krize (jak jinak), vylovila jsem tedy další enervit, i když mi byl asi na nic, no ale nějak jsem to ustála a ještě i přidala.

Závěr byl úžasný. Za prvé jsem dohonila toho chrchlu a hlavně ho PŘEDBĚHLA, a za druhé se ke mně přidal Martínek a běžel se mnou do cíle. Pak se tedy odpojil, ale běžel fakt výborně. Oproti minulé sobotě jsem měla o dvě minuty lepší čas, což mi udělala radost nesmírnou. I když - taková námaha a jen dvě minuty... :o)

Odevzdala jsem čip a namířila si to za pásku. Já byla tak vyfluslá, že jsem ani neměla sílu prolézt! Nějaký dobrák, když viděl v jakém jsem stavu, mi ty pásky podržel, abych se dostala za ně a mohla se konečně napít. V tom za mnou přišel Martínek, normálně mi gratuloval a dal mi pusu a čokoládu! Byla jsem fakt dojatá.

Ani jsme se tam nezdrželi a jeli zpět. Večer u výsledků jsem se fakt zasmála: Dědek, nebyl dědek, ale o rok mladší junák, a nebyla jsem desátá odzadu, nýbrž dokonce sedmnáctá. MISE splněna :o))