Sama sobě klientkou

Někdy loni mě běh přestal bavit. Nebo ne přestal bavit, byla jsem asi nějaká unavená, vyšťavená a moc běhat se mi nechtělo. Svou energii jsem předávala lidem kolem sebe, ale nikdo jí nedával mě (to není stížnost, to je konstatování). O co méně jsem běhala, o to víc jsem přibírala. Za ten rok mi naskočilo osm kilo. Sice mé hodnoty díky všemu tomu pohybu, který mám, nepřesáhly hranice ani nadváhy, natož obezity, ale i tak to nebyla (a nejsou) nikterak pěkná čísla.

Na druhou stranu má loňská odsportovaná čísla jako taková nebyla zas tak špatná:

Běh:             1.351 km

Chůze:            677 km

Kolo:              853 km

Posilování:    pár hodin, a jen začátkem roku

Naštěstí jsem si začala uvědomovat, že je něco špatně a že musí nastat nějaká změna. Jenže mě nic nenutilo skutečně něco měnit. A pak to přišlo...

Seděla jsem už nevím kde a libovala si, jaká mají pěkně polstrovaná křesílka a že úplně nejlepší jsou ty  měkounké područky. Až po nějaké době mi došlo, že to nejsou područky, že je to moje pneumatika! Zhrozila jsem se převelice a upadla do deprése. Utěšovala jsem se, že jsem stará a utahaná a že mám nárok mít pneumatiku. Je zajímavé, co člověka napadne za výmluvy, aby omluvil, proč vypadá jak vypadá a tvrdí, že víc dělat prostě nemůže. Ale můj rozum mi říkal, že všechno je jinak. V té době už jsem byla zase rozběhaná (přeci jen podzim a zima jsou pro mě co se běhu týče úplně nejlepším obdobím) a zase jsem cítila ty přívaly energie. A tak jsem plná elánu naběhla sama k sobě a udělala za sebe svou klientku (to fakt není placená reklama ;o)))

Jako první jsem si sepsala jídelníček. Ukázalo se, že jak mě nic nebavilo, tak ještě úplně nejvíc mě nebavilo jíst. Prostě jsem něco spolkla a konec. Když byl hlad, snědla jsem něco sladkého. Pitný režim také nic moc. Spíš nic, než moc.

Pak jsem si vzala sporttester a šla si zaběhat podle tepu. Ukázalo se, že má kondice šla do kytek a že můj tep se drží vysoko už při nazouvání bot. Vlastně ani toho tepáku nebylo třeba abych to zjistila: při každém výklusu jsem viděla, jak nemůžu a můj kopec nevyběhnu na jeden zátah ani kdybych se rozkrájela. Taky časy na 1 km se nápadně zvýšily. Běh je běh, ale po pěti letech musím uznat, že jakmile se ještě "něco" nepřidá, tělo svým způsobem zchátrá, svaly zakrní. 

Prostě jakýkoliv jiný pohyb než krátký běžecký krok jsem nezvládla. Ač denně protahuji, některé svaly se to nedozvěděly. Třeba sednout na bobek, ohnout nohu, předklonit se, zvednout se ze země... fakt totální úpadek.

A protože mám ráda takové ty scény z filmu, kdy z někoho úplně nemožného udělají zářivou hvězdu, rozhodla jsem se jít taky tou cestou. Je možné, že nezazářím, a úplně se svým plánem pohořím, to je však riziko, které prostě MUSÍM podstoupit!

Nuže, tři kroky za mým zdatnějším já:

1. Od 14. prosince jsem začala denně posilovat - kruhový trénink

2. Méně běhám, protože méně je někdy více... Více začnu zase v únoru

3. Změnila jsem si jídelníček. Jím jen 4x denně, dvě z těchto jídel je ovoce + něco. Absolutně jsem tím pádem ztratila chuť na sladké. Čtvrtý týden jsem bez čokolády a sladkostí všeho druhu. Sepsala jsem si jídelníček tak, abych měla každý den něco jiného. To je pro mě velmi těžké, protože já jedla v podstatě pořád to samé. Mě jak něco chutná, tak nevidím důvod to nejíst furt. Třeba v prosinci jsem měla závislost na tvarohu s banánem, medem, skořicí a mandlemi. Mňam... To si zase musím udělat :oD

Myslím, že makám. Jdu běhat, pak ještě posiluji, někdy naopak. Jindy si po cvičení zaskáču přes švihadlo, denně mám svou túru z/do práce. Občas jsou z toho i dvě hodinu pohybu za ten den. Tím, že hodně a správně jím, ale nejsem unavená nebo přetažená. Změny nejsou viditelné, ale vím, že se dějí. Třeba když jsem tuhle upadla na sněhu, normálně jsme se zvedla a šla dál. Předtím bych nápadně připomínala převaleného broučka... 

No, víc jak měsíc se tedy snažím se sebou něco dělat. Někdo si myslí, že to přeháním, to je mi ale tak nějak jedno. Mě to totiž nejen vyhovuje, ale hlavně strašně BAVÍ.