Ústí nad Labem

Vím, že lidi děsně neradi čtou ufňukané příspěvky a protože mě se teď dějí jen věci, nad kterými by fakt jeden zaplakal, raději moc nepíšu. Třeba ten běh minulý týden, kdy jsem běžela GP, noční desítku. 

Ne že by se mi vyloženě nepovedla, rozběhla jsem jí tak nějak standardně. Prvních 36s jsem stála 5 cm za startem a čekala, až se uvolní špunt, pak jsem byla brzděna tisícem nohou přede mnou, což tedy bylo jen dobře. Na čtvrtém km se mi udělalo špatně, šlapala jsem do mlhy a motala se mi hlava. Přešla jsem do chůze, prodýchala to a zase pokračovala. Kolem Vltavy pohoda, pořád jsem běžela mezi lidmi a s lidmi. Ještě na osmém jsem si říkala, jak se mi běží fajn, ovšem lidi přidali... Pak přišel devátý a mě se zase udělalo nevolno, nemohla jsem popadnout dech a rozvázala se mi kanička. Za Staromákem jsem přešla do chůze. Dva lidi z řad běžců mi pomáhali poklepáním na záda, ať běžím, že už je to jen kousek. A já prostě nemohla. No nakonec jsem nějak doklopýtala. Čas standardní, horší než na NIKE, ale víceméně stejný jako loni.

V týdnu jsem pobíhala ve tmě, v dešti a chladu, takže když v neděli nebylo na nebi ani mráčku, teplota trpělivě stoupla stupeň po stupni nahoru, bylo mi jasný, že se mi zase zavaří chodidla a že to možná ani nedám. Nevzdávala jsem předem, ale vím, jak se mi běží, když není -5 a sněhová vánice.

Do Ústí jsme přijeli asi v deset a hned pádili pro batůžky a čísla. Bylo krátce před uzavřením registrací takže jsme pěkně makali, aby nám nezavřeli před nosem. Přijdeme na náměstí a tam se vinul dlouhatánský had čísel chtivých účastníků. Neuvěřitelný. Někde se asi něco zadrhlo... Asi. I stoupli jsme si (já, Pavel, Nicolas a Stáňa) na konec fronty a trpělivě čekali, až na nás dojde řada. Šlo to celkem rychle, ale i tak jsme si tam tu půlhodinu postáli. Kolem fronty obcházeli dobrovolníci a nabízeli matonky. Nejdřív ty malé, pak i ty velké ochucené. Těšila jsem se, že mi zase nabídnout paletu barev batůžků a že si tentokrát vyberu nenápadnou šedou, kterou jsem tuhle někde zahlédla a moc se mi líbila. Ovšem - měli už jen červené. 

Oklikou jsme se dostali do zázemí a vlastně najednou bylo času dost. I tady, stejně jako v Praze, oddělili závodníky od doprovodu. Cestou do koridoru mě ještě napadlo, že si odskočím. Ale to už bylo za bránou a tak jsem si vystála poměrně dlouhou frontu. Rafička hodinek se zatím pomalu dobelhala na dvanáctku, všichni nastoupení a já skoro začátek propásla. Nasunula jsem se mezi lidi v déčku fakt asi za 5 minut 12. Kousek přede mnou se bimbal balonek na 2:10, tak trochu výzva.

Vyběhli jsme. Vodič na 2:10 pomalu vyklusával. Snad ví, co dělá, že běží takhle pomalu, šlo mi hlavou. Na prvním stoupání jsem jeho "vyklusávání" ocenila a ustála. Dlouho rovinu na slunci jsem také ustála. Ale výběh do chemičky už ne. Tam jsem samozřejmě ztratila dech. Odmáčkla jsem si třetí a poslední rychlý kilometr a vodiči jsem zamávala. Pak začal boj - kdo z koho. Zezadu mě dohnala Hanka, pak další a další závodníci. Propadala jsem se časem hluboko. Bylo znát, že nemám naběháno, nohy se vzpouzely, hlava jakbysmet. Za otočkou na osmém jsem viděla Miloše a Lucku, vodiče na pohodových 2:30. Snad mě nedoženou, říkala jsem si. Dohnali. Předehnali. Utekli...

Návrat do centra to už byl osamocený běh. Tedy spíš procházka po Ústí. Občas někdo dohnal mě, nebo naopak, většinou jsem však byla sama. Ach jo... V klikatých uličkách centra jsem se bála, že zabloudím, protože přede mnou nikdo nebyl. Držela jsem se tedy pásky a dobrovolníků  a doufala, že nejsem úplně mimo. V hlavě mi začaly kolovat hříšné myšlenky, že bych třeba raději skončila. Pak jsem si uvědomila, že jsem si přijela pro medaili. Kdybych nedoběhla, nemohla bych se chlubit skoro celou kolekcí z letošního PIM-seriálu. 

Když kolem mě proběhl Miloš a povzbuzoval mě, udělal se mi knedlík a ponořila jsem se do sebelítosti, že jsem tak nemožná. Chtělo se mi brečet. Už jsem nemohla, fakt ne. Zoufale jsem si přála, aby mě někdo rozesmál, aby mi řekl, že na to mám. Doběhnu na 15 a chvilku si sednu, vydýchám ten knedlík a i¨rozhodnu se, co dál. Na 15tém jsem doběhla Zuzku (že je Zuzka jsem se dozvěděla cestou, předtím jsem jí neznala). Taky nemohla. Sundala jsem sluchátka a začala si s ní povídat. Táhly jsme se navzájem. Dala jsem jí hroznový cukr s magnéziem, společně jsem se napily. Zapomněla jsem na mé trápení, zapomněla jsem na knedlík a na myšlenky, že už nemůžu. Ne, od té chvíle mi to nešlo o moc líp, ale šlo to. Nebyla jsem v tom sama. Hrozně mi pomohla se dostat do cíle v pohodě. Ještě jednou moc děkuji.

Konec byl hrozně hrozný: Nahoru, dolu, zatáčka, nahoru, kostky. Neviditelných kopců jak naseto. Do cíle jsem vběhla se Zuzkou po boku, na ní čekal manžel, na mě šedá židle. Svalila jsem se na ní a už nechtěla vůbec nic. Přišel ke mně Miloš, ptal se co se dělo, tak jsem si postěžovala na žaludek a horko. Hlavu a nohy jsem vynechala. Všichni už byli v cíli, takže se mi bohužel dostalo naprosto nezasloužené pozornosti. V zázemí jsem si ještě povídala s jednou holkou (úplně mi vypadlo jméno, promiň) a pak už jsem šla za naší partičkou. Už byli pěkně odpočatí, Pavel 1:31, Stáňa 1:53 a Nicolas 1:44, a baštili zmrzlinu. Nicolas taky pěkně nadával na teplo a trať, hlavně na Sněžku u Labe. Chvilku jsme seděli a pak nastal přesun k autu. Ne-ko-neč-ný pochod kamsi za město... 

Musím říct, že povzbuzování místních se dalo srovnat s povzbuzováním v Olomouci. Jedna paní když viděla, jak nemůžeme, tak ukazovala kamsi a říkala: Vezměte to tady zkratkou.. :o)) Dvakrát mi dal někdo napít ze svého. Na konci by nejraději běželi s námi, jen abychom dokončili. Takže atmosféra super, v organizaci drhly drobnost, trať se mi moc nelíbila. Neříkám hned, že už mě tam nikdo nedostane, to ne. Ale pokud pojedu, tak víc připravená. 

Zbytek dne jsem měla vypnuto. Ležela jsem na gauči a koukala na televizi. Síla cokoliv dělat nebyla. Přemýšlela jsem, jestli to mám zapotřebí. Jsem totální atletický antitalent s nadváhou a přesto jdu na závod, kde mi většinou všichni utečou a já se sama plahočím neznámým městem v době, kdy by mě ani náhodou nenapadlo jít si zaběhat... Fakt magor, že?

A letošní maraton se halí víc a víc do mlhy...