pondělí 24. září 2012

Běžecký zázrak


Mé ústecké trápení mě tak nějak zase dostalo do nálady: nebudu běhat, budu vyšívat. Tři dny a tři noci jsem jen polehávala, nic nedělala a jen přemýšlela, co se sebou. Z rohu pokoje na mě pokukovaly nové boty. Běžecké, jak jinak... Dobrá, poslední šance a koukej se snažit, promluvila jsem sama sobě do duše a šla si zaběhat na písničky, které jsem kdysi dávno používala na oválu.

Jo, to tenkrát byly časy. Jako začátečník, který neměl k ruce vůbec žádně informace o tom, co se má a jak se má, jsem prostě běhala. Nevěděla jsem, že bych mohla jen chvilku běžet a pak chvilku jít, že si dokonce můžu dát jen minutu běhu, a pět minut chůze, že bych měla běžet tak, abych mohla i mluvit.. Ani si nejsem jistá, že bych u běhu vydržela, kdybych to měla takhle nalinkované. Já prostě šla a třicet minut jsem se různými způsoby pohybovala po ovále. Nejdřív běh, pak chůze, na závěr zase běh. Když běh, tak ve "vysokém tempu" (soudím dle toho, že jsem tenkrát chrčela jak lokomotiva). Nebyla jsem majitel vůbec žádného strojku ani sporttesteru, ani krokoměru, musela jsem se spoléhat na vlastní hlavu a pocity. Takže to máme jeden ovál, 250 m. Čtyři ovály = kilometr. Super. Běžím druhý...né, dobíhám už třetí... nebo teprve druhý? Druhý. A běžím pátý... nebo šestý? No nic. Vymyslela jsem fintu. Cestou na ovál jsem si natrhala deset lístků z keře u plotu a vždy při probíhání kolem pískoviště jsem jeden zahodila. Když byla ruka prázdná, šla jsem domů. 

No, a ty písničky, byly a jsou hodně rychlé. Jenže tím, že jsem nevěděla, že bych měla běhat pomalu, běhala jsem vlastně jen tempa. Byla jsem z dnešního pohledu vlastně dost zdatná, že jsem to zvládala. Taky z té doby pochází můj dráhový rekord na 10 km, který bych dnes nedala, ani kdyby byly ideální podmínky, čili chladno a rovinato. A tato konkrétní písnička ke mně promlouvala: ještě jedno kolo, ještě jedno kolo... Nerozumíc angličtině, tohle jsem tam prostě slyšela. Ještě že jsem nevěděla, že se jmenuje Konec nadějím.



A dostávám se k jádru pudla: Ve čtvrtek jsem si nasadila sluchátka s touto hudbou a běžela. A běžela jsem opravdu dobře. Běžela jsem jak o život, vybíhala jsem kopce, sprintovala v rovinkách, odpočívala z kopců. Přiběhla jsem s nadějí, že jí není konec, ale že na to mám a že ve Vídni prostě musím běžet dobře. A že Vídeň, pokud se mi zadaří, bude nový začátek.

Na růžový běh žen se mi letos nechtělo. Pořád jsme se s někým domlouvali, jestli ano, a jestli ne, a jestli tam nebo onam, až mě přestalo bavit cokoliv plánovat. Jenže začátkem září se ozvala Bára, jestli se jede do Vídně. Bára má v hlase tisícero pokušení a když s ní mluvíte naživo, vidíte ještě naprosto dychtivé oči, které vás přemluví k čemukoliv dřív, než vám dojde, že se vám nechce. Zavolala jsem ještě Jitce a Sáře a v tomto složení jsme se v pátek 21. září vydaly vstříc dalšímu babinci.

Do Znojma jsme dorazily už hodně pozdě. Byla jsem unavená, Sára, ta usínala dokonce už na schodech, ale Bára na sebe začala navlékat běžecké oblečení s tím, že si jde vyklusat. A Jitka zase, že se chce projít. A tak jsme nechaly spící Sáru svému osudu a vydaly se do křivolakých uliček historické části Znojma. Byla krásná noc a bylo dobře, že jsme nezůstaly na pokoji.

Po zdravotní procházce jsme se slezly na jednu postel a několik hodin probíraly výživu. Sacharidy, tuky, bílkoviny, to se smí, to se nesmí, to se může.. A také tep, tempo, objemy. Úplně sofistikovaná přednáška se z toho vyvinula. Ovšem moc mě pobavila Jitka, když se nám druhý den svěřila, že si z toho stejně nic nepamatuje. Tak my ti to zopakujeme, zvolaly jsme s Bárou unisono, a Jitka kdyby mohla, tak utekla. Takhle jen zoufala zvolala: Néééééééééééééééééééééééééééé :o)))

Ráno pršelo a byla zima, chumlaly jsme se do svetrů, jen Bára opět vyklusávala. U snídaně jsme koukaly na košík s rohlíky a vzpomínaly na včerejší debatu. Sára tím, že spala se s ním moc nepárala. Namazala si  prostě rohlík vrstvou másla, přilípla na to šunku a s chutí se zakousla. My s Jitkou jsme jí hladově následovaly s tím: tuky smíme, takže máslo ano, a sacharidy sice nesmíme, ale není tu Bára.. ;o))

Popojeli jsme směrem k Vídni. Sluníčko vylezlo a my se procházely po outletu v Hatích. Že by nás něco zaujalo to snad ani ne. Dokud jsme tedy nevlezly do Adidasu. Pak ještě kafíčko a teď už vážně ta Vídeň.

Oproti loňsku se zázemí přesunulo a zmenšilo. Bylo to ovšem na úkor pohody. Na malém plácku bylo všechno - záchody, stánky, pár stolů, pódium a... dav závodnic, rodinných příslušníků, psů a kolemjdoucích. Ufff. Prodraly jsme se k registraci, vystály malou frontu a už jsme třímaly nové tričko i obálku se startovním číslem. Jen Jitce bylo sděleno, že není v seznamu. Byla ale na seznamu na plotě, takže jsme to chvilku řešily, abychom se dozvěděly, že Jitka se jen přehlédla. Domáhala se obálky nějaké Cataríny.


Šedá obloha se mi líbila. Když je šedá, může být i černá a z černé třeba i něco kápne. Mé úvahy předhonily čas. Káplo, ale až na holky, co běžely osmičku. Díky podivnému rozmístění zázemí se nám od startovního koridoru nechtělo jít zase zpět do šaten a tak jsme se převlékaly za WC-budkami. Jeden člověk to málem odnesl, protože šel kolem zrovna, když já tam stála jen tak v prádle. Jak moc ho chápu. Já taky vždycky málem zkolabuju, když se vidím v prádle... :o)) No, ještě trochu strečinku, společná rozcvička (naštěstí ne v tempu zumby) a můžeme běžet.


Stály jsme skoro vepředu, ale i tak se nám ihned po výstřelu motaly pod nohy holky, které měly být až někde vzadu. Na druhou stranu nás "rychlejší" donutily běžet pomaleji, čímž se nám dařilo držet rozumné tempo. Běžela jsem dle plánu - od začátku rychle. Ještě rychleji jsem to mínila rozbalit na konci. Tady naštěstí zasáhla vyšší moc, protože kdybych na konci běžela ještě rychleji než na začátku, nejspíš bych padla pár metrů před cílem mrtvá k zemi. Takhle jsem běžela hodně dobře první tři kilometry. Dokonce jsem se dostala hodně pod šest minut. Čtvrtý jsem už měla pomalejší. Tam přišel i okamžik, kdy mi do plic přestal proudit vzduch, tak jsem udělala pár kroků a vzduch nalokala. Pak už jsem běžela volněji. Předběhly mě Jitka se Sárou o nichž jsem si myslela, že jsou přede mnou. Do cíle jsem se tedy vkulila o něco později než ony.

Nejdřív jsem byla nadšená, pak jsem si přečetla jednotlivé kilometry a byla jsem zklamaná. Vyčítala jsem si ten poslední kilometr hodně moc. Jenže mi došlo, že jsem běžela na své maximum, že jsem se nijak netrápila a že toto má být ten nový začátek, tak jsem se zklidnila. No jo, občas jsem si ještě povzdychla, ale ještě jeden vzdech a holky by mě nevpustily do auta... Z 1550 účastnic jsem obsadila krásné 315. místo, ve své kategorii jsem byla 24. Takže spokojenost. Dobrý začátek :o))

Holky, co běžely osmičku, měly o dost hnusněji než my, což jsem jim upřímně záviděla. Bára byla loni čtvrtá takže jsme tak nějak doufaly, že to třeba zmáčkne tak, že dosáhne i na bednu. Jenže byla chudák hrozně nastydlá. Přesto obsadila desáté místo! Krása, co?

Jen doběhla, přesunuly jsme se k autu. To už začalo pršet až lejt jak z konve. Cesta domů neměla konce a fakt Báru (jako již tolikrát předtím) obdivuji, že v tom stavu, ve kterém byla - čili nachlazení a závod, odřídila pátek a hlavně sobotu, kdy nás až hluboko po půlnoci vyhazovala u nás doma. A hlavně je neuvěřitelně disciplinovaná naprosto ve všem - v jídle i v běhu. To já jsem proti ní totální břídil a hříšník :o))

Neříkám: Tak zase za rok, protože kdo ví co bude. Ale jsem ráda, že nás Bára vytáhla, protože těch pár společných hodin jsme si fakt užily.

8 komentářů:

AprilRuns řekl(a)...

Konec nadejim... na vysivani :-).

Summer řekl(a)...

Super :) Konecne zase neco poradne pozitivniho, jsem rada!

Advid řekl(a)...

Prý "Vkulila do cíle" :)
Postni nějakou aktuální fotku.:) Pak bude druhá "Po" a můžete s Honzou prodat všechny čtyři výrobci nějakého hubnouciho prostředku.:)

ll řekl(a)...

čtu strašně rychle nejdřív jsem myslel že jsi ročník 1550 a je ti 315 ale to 24 místo super . Naštěstí i ty čísla předtím :)))

Leona Pulec řekl(a)...

April: ale bavlnky si zatím ponechám :o)

Sum: jo, bylo na čase

Advid: to ne, nebudu kazit článek mojí fotkou :oD
Ale dobrý nápad - až zhubnu, udělám srovnání...

ll: na 315 se dost často cítím :o)

Anonymní řekl(a)...

Měla bych malilinkatej tip na příští rok v říjnu...Košice budou mít 90 ! ročník.Co?..Zatim jsme dvě ... a je spóóusta času...Běží se celej i půlka.A pojedem vlakem v peřinách..Je to ještě daleko já vim, ale červíčka bych ti ráda nasadila....Megatr

Leona Pulec řekl(a)...

Ty pokušitelko!!!!! :oDDDD
Ale náhodou to není vůbec špatný nápad. To je dokonce super nápad!
Já bych fakt asi jela. Je fakt, že těch pomalých tam zase tolik není, ale snad bych to zvládla v limitu.

Saharu)) řekl(a)...

rocnik 1550 :D :D :D :D :D