Někdy se to nasbírá

aneb: dalších slov myslím netřeba ;o))

Běžecký zázrak

Mé ústecké trápení mě tak nějak zase dostalo do nálady: nebudu běhat, budu vyšívat. Tři dny a tři noci jsem jen polehávala, nic nedělala a jen přemýšlela, co se sebou. Z rohu pokoje na mě pokukovaly nové boty. Běžecké, jak jinak... Dobrá, poslední šance a koukej se snažit, promluvila jsem sama sobě do duše a šla si zaběhat na písničky, které jsem kdysi dávno používala na oválu.

Jo, to tenkrát byly časy. Jako začátečník, který neměl k ruce vůbec žádně informace o tom, co se má a jak se má, jsem prostě běhala. Nevěděla jsem, že bych mohla jen chvilku běžet a pak chvilku jít, že si dokonce můžu dát jen minutu běhu, a pět minut chůze, že bych měla běžet tak, abych mohla i mluvit.. Ani si nejsem jistá, že bych u běhu vydržela, kdybych to měla takhle nalinkované. Já prostě šla a třicet minut jsem se různými způsoby pohybovala po ovále. Nejdřív běh, pak chůze, na závěr zase běh. Když běh, tak ve "vysokém tempu" (soudím dle toho, že jsem tenkrát chrčela jak lokomotiva). Nebyla jsem majitel vůbec žádného strojku ani sporttesteru, ani krokoměru, musela jsem se spoléhat na vlastní hlavu a pocity. Takže to máme jeden ovál, 250 m. Čtyři ovály = kilometr. Super. Běžím druhý...né, dobíhám už třetí... nebo teprve druhý? Druhý. A běžím pátý... nebo šestý? No nic. Vymyslela jsem fintu. Cestou na ovál jsem si natrhala deset lístků z keře u plotu a vždy při probíhání kolem pískoviště jsem jeden zahodila. Když byla ruka prázdná, šla jsem domů. 

No, a ty písničky, byly a jsou hodně rychlé. Jenže tím, že jsem nevěděla, že bych měla běhat pomalu, běhala jsem vlastně jen tempa. Byla jsem z dnešního pohledu vlastně dost zdatná, že jsem to zvládala. Taky z té doby pochází můj dráhový rekord na 10 km, který bych dnes nedala, ani kdyby byly ideální podmínky, čili chladno a rovinato. A tato konkrétní písnička ke mně promlouvala: ještě jedno kolo, ještě jedno kolo... Nerozumíc angličtině, tohle jsem tam prostě slyšela. Ještě že jsem nevěděla, že se jmenuje Konec nadějím.

A dostávám se k jádru pudla: Ve čtvrtek jsem si nasadila sluchátka s touto hudbou a běžela. A běžela jsem opravdu dobře. Běžela jsem jak o život, vybíhala jsem kopce, sprintovala v rovinkách, odpočívala z kopců. Přiběhla jsem s nadějí, že jí není konec, ale že na to mám a že ve Vídni prostě musím běžet dobře. A že Vídeň, pokud se mi zadaří, bude nový začátek.

Na růžový běh žen se mi letos nechtělo. Pořád jsme se s někým domlouvali, jestli ano, a jestli ne, a jestli tam nebo onam, až mě přestalo bavit cokoliv plánovat. Jenže začátkem září se ozvala Bára, jestli se jede do Vídně. Bára má v hlase tisícero pokušení a když s ní mluvíte naživo, vidíte ještě naprosto dychtivé oči, které vás přemluví k čemukoliv dřív, než vám dojde, že se vám nechce. Zavolala jsem ještě Jitce a Sáře a v tomto složení jsme se v pátek 21. září vydaly vstříc dalšímu babinci.

Do Znojma jsme dorazily už hodně pozdě. Byla jsem unavená, Sára, ta usínala dokonce už na schodech, ale Bára na sebe začala navlékat běžecké oblečení s tím, že si jde vyklusat. A Jitka zase, že se chce projít. A tak jsme nechaly spící Sáru svému osudu a vydaly se do křivolakých uliček historické části Znojma. Byla krásná noc a bylo dobře, že jsme nezůstaly na pokoji.

Po zdravotní procházce jsme se slezly na jednu postel a několik hodin probíraly výživu. Sacharidy, tuky, bílkoviny, to se smí, to se nesmí, to se může.. A také tep, tempo, objemy. Úplně sofistikovaná přednáška se z toho vyvinula. Ovšem moc mě pobavila Jitka, když se nám druhý den svěřila, že si z toho stejně nic nepamatuje. Tak my ti to zopakujeme, zvolaly jsme s Bárou unisono, a Jitka kdyby mohla, tak utekla. Takhle jen zoufala zvolala: Néééééééééééééééééééééééééééé :o)))

Ráno pršelo a byla zima, chumlaly jsme se do svetrů, jen Bára opět vyklusávala. U snídaně jsme koukaly na košík s rohlíky a vzpomínaly na včerejší debatu. Sára tím, že spala se s ním moc nepárala. Namazala si  prostě rohlík vrstvou másla, přilípla na to šunku a s chutí se zakousla. My s Jitkou jsme jí hladově následovaly s tím: tuky smíme, takže máslo ano, a sacharidy sice nesmíme, ale není tu Bára.. ;o))

Popojeli jsme směrem k Vídni. Sluníčko vylezlo a my se procházely po outletu v Hatích. Že by nás něco zaujalo to snad ani ne. Dokud jsme tedy nevlezly do Adidasu. Pak ještě kafíčko a teď už vážně ta Vídeň.

Oproti loňsku se zázemí přesunulo a zmenšilo. Bylo to ovšem na úkor pohody. Na malém plácku bylo všechno - záchody, stánky, pár stolů, pódium a... dav závodnic, rodinných příslušníků, psů a kolemjdoucích. Ufff. Prodraly jsme se k registraci, vystály malou frontu a už jsme třímaly nové tričko i obálku se startovním číslem. Jen Jitce bylo sděleno, že není v seznamu. Byla ale na seznamu na plotě, takže jsme to chvilku řešily, abychom se dozvěděly, že Jitka se jen přehlédla. Domáhala se obálky nějaké Cataríny.

Šedá obloha se mi líbila. Když je šedá, může být i černá a z černé třeba i něco kápne. Mé úvahy předhonily čas. Káplo, ale až na holky, co běžely osmičku. Díky podivnému rozmístění zázemí se nám od startovního koridoru nechtělo jít zase zpět do šaten a tak jsme se převlékaly za WC-budkami. Jeden člověk to málem odnesl, protože šel kolem zrovna, když já tam stála jen tak v prádle. Jak moc ho chápu. Já taky vždycky málem zkolabuju, když se vidím v prádle... :o)) No, ještě trochu strečinku, společná rozcvička (naštěstí ne v tempu zumby) a můžeme běžet.


Stály jsme skoro vepředu, ale i tak se nám ihned po výstřelu motaly pod nohy holky, které měly být až někde vzadu. Na druhou stranu nás "rychlejší" donutily běžet pomaleji, čímž se nám dařilo držet rozumné tempo. Běžela jsem dle plánu - od začátku rychle. Ještě rychleji jsem to mínila rozbalit na konci. Tady naštěstí zasáhla vyšší moc, protože kdybych na konci běžela ještě rychleji než na začátku, nejspíš bych padla pár metrů před cílem mrtvá k zemi. Takhle jsem běžela hodně dobře první tři kilometry. Dokonce jsem se dostala hodně pod šest minut. Čtvrtý jsem už měla pomalejší. Tam přišel i okamžik, kdy mi do plic přestal proudit vzduch, tak jsem udělala pár kroků a vzduch nalokala. Pak už jsem běžela volněji. Předběhly mě Jitka se Sárou o nichž jsem si myslela, že jsou přede mnou. Do cíle jsem se tedy vkulila o něco později než ony.

Nejdřív jsem byla nadšená, pak jsem si přečetla jednotlivé kilometry a byla jsem zklamaná. Vyčítala jsem si ten poslední kilometr hodně moc. Jenže mi došlo, že jsem běžela na své maximum, že jsem se nijak netrápila a že toto má být ten nový začátek, tak jsem se zklidnila. No jo, občas jsem si ještě povzdychla, ale ještě jeden vzdech a holky by mě nevpustily do auta... Z 1550 účastnic jsem obsadila krásné 315. místo, ve své kategorii jsem byla 24. Takže spokojenost. Dobrý začátek :o))

Holky, co běžely osmičku, měly o dost hnusněji než my, což jsem jim upřímně záviděla. Bára byla loni čtvrtá takže jsme tak nějak doufaly, že to třeba zmáčkne tak, že dosáhne i na bednu. Jenže byla chudák hrozně nastydlá. Přesto obsadila desáté místo! Krása, co?

Jen doběhla, přesunuly jsme se k autu. To už začalo pršet až lejt jak z konve. Cesta domů neměla konce a fakt Báru (jako již tolikrát předtím) obdivuji, že v tom stavu, ve kterém byla - čili nachlazení a závod, odřídila pátek a hlavně sobotu, kdy nás až hluboko po půlnoci vyhazovala u nás doma. A hlavně je neuvěřitelně disciplinovaná naprosto ve všem - v jídle i v běhu. To já jsem proti ní totální břídil a hříšník :o))

Neříkám: Tak zase za rok, protože kdo ví co bude. Ale jsem ráda, že nás Bára vytáhla, protože těch pár společných hodin jsme si fakt užily.

Důvěřuj svému sádlu?

Komentář pod článek nestačí, musím to napsat. Jak to všechno je  doopravdy.... Lépe řečeno: uvedla bych Honzův článek na pravou míru.

Z našich dobře míněných rad si vzal k srdci jednu zásadní: Zesláblé tělo nemůže rozhodně bojovat s nadváhou. Takže jsme se sešli, abychom to probrali u večeře. Poslední večeře. My jsme totiž děsně solidární a držíme odtučňovací kůru taky. Tedy až na Pavla.

Honza měl svůj nový jídelníček asi od pátku, ale aby mohl začít, potřeboval naší morální podporu, kterou jsme mu rádi poskytli. Z fotky je vidět, že jsme se fakt snažili :o)) To první slovo je BŮČEK, kdyby  to náhodou někdo nemohl vyluštit.

Probírali jsme jídlo zprava zleva, probírali jsme běh na lačno a běh s plným břichem, kdy se běží na cukry a kdy už na tuky, prostě samá moudra padala. Pavel, dobrák, na mě vykecal, že když nemůžu, klidně si na zpáteční cestě dám gel. Gel?! Jaký gel, vždyť máš tolik sádla, že bys na něj mohla běžet maraton. Důvěřuj svému sádlu!, vykřikl Luboš. Polkla jsem poslední sousto pátého knedlíku výborné svíčkové a začala své gely vehementně obhajovat.

Report z dietního dne číslo jedna: něco kuřecího masa, něco raviolek, zelený čaj, něco málo brambor, hovězí na mrkvi a asi 75 km v nohách. Vidím to velmi pozitivně.

Jaký raviolky? Jaký kuřecí? Jaký hovězí? Jak něco málo brambor? Měl jsi jich mít půl kila....

Report z dietního dne číslo dvě: tuna zeleniny... a v nohách tisíc mil.

Samotná zelenina ti nic nedá, koukej jíst víc.

Report z dietního dne číslo tři: Leono, výborně. První jídlo v jednu hodinu. Vidím to ve stále lepších barvách. 

Ne, zlobit se na něj nejde. On je tak nadšený, tak přesvědčený, že to půjde i když obejde všechny mé příkazy, zákazy a nákazy, že o tom ani já nepochybuji (ale: jestli nebudeš poslouchat, seberu ti i ty brambory ;o)

Ústí nad Labem

Vím, že lidi děsně neradi čtou ufňukané příspěvky a protože mě se teď dějí jen věci, nad kterými by fakt jeden zaplakal, raději moc nepíšu. Třeba ten běh minulý týden, kdy jsem běžela GP, noční desítku. 

Ne že by se mi vyloženě nepovedla, rozběhla jsem jí tak nějak standardně. Prvních 36s jsem stála 5 cm za startem a čekala, až se uvolní špunt, pak jsem byla brzděna tisícem nohou přede mnou, což tedy bylo jen dobře. Na čtvrtém km se mi udělalo špatně, šlapala jsem do mlhy a motala se mi hlava. Přešla jsem do chůze, prodýchala to a zase pokračovala. Kolem Vltavy pohoda, pořád jsem běžela mezi lidmi a s lidmi. Ještě na osmém jsem si říkala, jak se mi běží fajn, ovšem lidi přidali... Pak přišel devátý a mě se zase udělalo nevolno, nemohla jsem popadnout dech a rozvázala se mi kanička. Za Staromákem jsem přešla do chůze. Dva lidi z řad běžců mi pomáhali poklepáním na záda, ať běžím, že už je to jen kousek. A já prostě nemohla. No nakonec jsem nějak doklopýtala. Čas standardní, horší než na NIKE, ale víceméně stejný jako loni.

V týdnu jsem pobíhala ve tmě, v dešti a chladu, takže když v neděli nebylo na nebi ani mráčku, teplota trpělivě stoupla stupeň po stupni nahoru, bylo mi jasný, že se mi zase zavaří chodidla a že to možná ani nedám. Nevzdávala jsem předem, ale vím, jak se mi běží, když není -5 a sněhová vánice.

Do Ústí jsme přijeli asi v deset a hned pádili pro batůžky a čísla. Bylo krátce před uzavřením registrací takže jsme pěkně makali, aby nám nezavřeli před nosem. Přijdeme na náměstí a tam se vinul dlouhatánský had čísel chtivých účastníků. Neuvěřitelný. Někde se asi něco zadrhlo... Asi. I stoupli jsme si (já, Pavel, Nicolas a Stáňa) na konec fronty a trpělivě čekali, až na nás dojde řada. Šlo to celkem rychle, ale i tak jsme si tam tu půlhodinu postáli. Kolem fronty obcházeli dobrovolníci a nabízeli matonky. Nejdřív ty malé, pak i ty velké ochucené. Těšila jsem se, že mi zase nabídnout paletu barev batůžků a že si tentokrát vyberu nenápadnou šedou, kterou jsem tuhle někde zahlédla a moc se mi líbila. Ovšem - měli už jen červené. 

Oklikou jsme se dostali do zázemí a vlastně najednou bylo času dost. I tady, stejně jako v Praze, oddělili závodníky od doprovodu. Cestou do koridoru mě ještě napadlo, že si odskočím. Ale to už bylo za bránou a tak jsem si vystála poměrně dlouhou frontu. Rafička hodinek se zatím pomalu dobelhala na dvanáctku, všichni nastoupení a já skoro začátek propásla. Nasunula jsem se mezi lidi v déčku fakt asi za 5 minut 12. Kousek přede mnou se bimbal balonek na 2:10, tak trochu výzva.

Vyběhli jsme. Vodič na 2:10 pomalu vyklusával. Snad ví, co dělá, že běží takhle pomalu, šlo mi hlavou. Na prvním stoupání jsem jeho "vyklusávání" ocenila a ustála. Dlouho rovinu na slunci jsem také ustála. Ale výběh do chemičky už ne. Tam jsem samozřejmě ztratila dech. Odmáčkla jsem si třetí a poslední rychlý kilometr a vodiči jsem zamávala. Pak začal boj - kdo z koho. Zezadu mě dohnala Hanka, pak další a další závodníci. Propadala jsem se časem hluboko. Bylo znát, že nemám naběháno, nohy se vzpouzely, hlava jakbysmet. Za otočkou na osmém jsem viděla Miloše a Lucku, vodiče na pohodových 2:30. Snad mě nedoženou, říkala jsem si. Dohnali. Předehnali. Utekli...

Návrat do centra to už byl osamocený běh. Tedy spíš procházka po Ústí. Občas někdo dohnal mě, nebo naopak, většinou jsem však byla sama. Ach jo... V klikatých uličkách centra jsem se bála, že zabloudím, protože přede mnou nikdo nebyl. Držela jsem se tedy pásky a dobrovolníků  a doufala, že nejsem úplně mimo. V hlavě mi začaly kolovat hříšné myšlenky, že bych třeba raději skončila. Pak jsem si uvědomila, že jsem si přijela pro medaili. Kdybych nedoběhla, nemohla bych se chlubit skoro celou kolekcí z letošního PIM-seriálu. 

Když kolem mě proběhl Miloš a povzbuzoval mě, udělal se mi knedlík a ponořila jsem se do sebelítosti, že jsem tak nemožná. Chtělo se mi brečet. Už jsem nemohla, fakt ne. Zoufale jsem si přála, aby mě někdo rozesmál, aby mi řekl, že na to mám. Doběhnu na 15 a chvilku si sednu, vydýchám ten knedlík a i¨rozhodnu se, co dál. Na 15tém jsem doběhla Zuzku (že je Zuzka jsem se dozvěděla cestou, předtím jsem jí neznala). Taky nemohla. Sundala jsem sluchátka a začala si s ní povídat. Táhly jsme se navzájem. Dala jsem jí hroznový cukr s magnéziem, společně jsem se napily. Zapomněla jsem na mé trápení, zapomněla jsem na knedlík a na myšlenky, že už nemůžu. Ne, od té chvíle mi to nešlo o moc líp, ale šlo to. Nebyla jsem v tom sama. Hrozně mi pomohla se dostat do cíle v pohodě. Ještě jednou moc děkuji.

Konec byl hrozně hrozný: Nahoru, dolu, zatáčka, nahoru, kostky. Neviditelných kopců jak naseto. Do cíle jsem vběhla se Zuzkou po boku, na ní čekal manžel, na mě šedá židle. Svalila jsem se na ní a už nechtěla vůbec nic. Přišel ke mně Miloš, ptal se co se dělo, tak jsem si postěžovala na žaludek a horko. Hlavu a nohy jsem vynechala. Všichni už byli v cíli, takže se mi bohužel dostalo naprosto nezasloužené pozornosti. V zázemí jsem si ještě povídala s jednou holkou (úplně mi vypadlo jméno, promiň) a pak už jsem šla za naší partičkou. Už byli pěkně odpočatí, Pavel 1:31, Stáňa 1:53 a Nicolas 1:44, a baštili zmrzlinu. Nicolas taky pěkně nadával na teplo a trať, hlavně na Sněžku u Labe. Chvilku jsme seděli a pak nastal přesun k autu. Ne-ko-neč-ný pochod kamsi za město... 

Musím říct, že povzbuzování místních se dalo srovnat s povzbuzováním v Olomouci. Jedna paní když viděla, jak nemůžeme, tak ukazovala kamsi a říkala: Vezměte to tady zkratkou.. :o)) Dvakrát mi dal někdo napít ze svého. Na konci by nejraději běželi s námi, jen abychom dokončili. Takže atmosféra super, v organizaci drhly drobnost, trať se mi moc nelíbila. Neříkám hned, že už mě tam nikdo nedostane, to ne. Ale pokud pojedu, tak víc připravená. 

Zbytek dne jsem měla vypnuto. Ležela jsem na gauči a koukala na televizi. Síla cokoliv dělat nebyla. Přemýšlela jsem, jestli to mám zapotřebí. Jsem totální atletický antitalent s nadváhou a přesto jdu na závod, kde mi většinou všichni utečou a já se sama plahočím neznámým městem v době, kdy by mě ani náhodou nenapadlo jít si zaběhat... Fakt magor, že?

A letošní maraton se halí víc a víc do mlhy...

Běh funebráků

Telefonát z Ameriky do Prahy zhruba před rokem: Aló! Prague? Co jste to tam včera vyváděli? Jak to, že jste nezajistili řádný servis pro naše velevážené zákazníky? Takový krásný PR jsme celé akci udělali a vy to takhle zvořete... Proč  neměli lidi co pít? Proč nebylo občerstvení? Jak to, že tam bylo tolik sanitek? Okamžitě odvolejte Karla. .... Aha, ten odpovídá za hudbu. Tak Frantu, no, to je fuk, někdo musí vyletět.

Někde v Praze taky zhruba před rokem:

Takže si to shrneme: Akce se velmi podařila. Přišlo hodně lidí. Pěkně si zaběhali. Mile nás překvapila hlavně vysoká účast žen. Za málo peněz  - hodně muziky, to jsme pojistili několika hudebními věžemi. Radost všem udělal barevný batůžek, vlastní logo a vlastní startovní číslo. Prostě unikátní akce. Jo, volal starej z ŇůJorku, že jim za rok máme dát víc vody.  Nechápu proč, desítka se dá uběhnout bez vody, nebo ne?  A ta uklizečka, co uklízí první patro, ta má padáka, včera zase neutřela parapety.

V průběhu roku v Praze:

Hele, loni psala nějaká utahaná čtyřicítka, že prý by bylo lepší dát ty nápisy na záda, aby bylo co číst. To je dobrý nápad, ne? To uděláme. Jak vidíte černé triko a bílá písmenka? Dobrý ne? To se bude dobře číst.

V srpnu v Praze, venku 40 st.

Franto, už jsi objednal vodu na to září? Ježíš, no jo, to musím ještě udělat, dík za připomenutí. Já tu mám poznámku: hodně vody, myslel jsem, že mám dodržovat pitný režim když je takový vedro...

O něco později:

Haló, Rájec? Potřebuji vodu na jeden závod. Kolik? No asi tak dva miliony lahví. Co s tím budeme dělat? Pít to budeme, vážení, pít. Co je to za otázku?!

Nebesa

Oddělení dešťů

Objednávka: mrholení až drobný déšť

Datum: 01.09.2012

Místo: Praha (mapku s trasou naleznete v příloze)

Čas: 14 - 15:30 hod.

Za kladné vyřízení předem děkujeme

A co na letošní ročník říká utahaná čtyřicítka, tedy skoro už polomrtvá padesátka?

Tak jsme se v sobotu všichni sjeli do Žlutých lázních. Hned u tramvaje nám dali láhev vody. Pak nám dali láhev vody uvnitř areálu, pak cestou do koridoru, pak po cestě Prahou, pak v cíli a pak ještě jednu na cestu domů. Těsně před startem začalo drobně pršet a pršelo víceméně celou cestu až do cíle. Dobře jsi to Franto zařídil, díky.

Ta černá trička byla super a společně s černými kalhotami, ve kterých běhá většina běžců, to bylo takové krásně jednobarevné. Občas to někdo pokazil a vzal si třeba žlutou čepici, ale to byla jen drobná vada na kráse. Jinak jsme mohli zdatně konkurovat funebrákům a nebo kominíkům :o))

Tedy co jsem ale třeba nepochopila byly koridory. Z počátku to bylo jasné: barevné vlajky ukazovaly, kdo má kde stát. Ale před startem nosiči vlajky poponesli kamsi, takže rozdružení zmizelo, a lidi se scucli do jednoho chumle. Kde má která barva stát bylo v tu chvíli asi už jedno. 

Běželo se úžasně. Trasa byla oproti loňsku otočená, tím pádem víc z kopce a tím pádem rychlejší a snazší.  Běhám teď velmi mizerně, takže jsem si nedokázala představit, co bude. Na startu jsem stála s Lubošem, Janou a Sáruškou a vzájemně jsme se povzbuzovali. Krásně poprchávalo, byla jsem v pohodě. Běh v dešti mám ráda, je to určitě lepší jak v horku a to nehrozilo. Pod startovní bránou jsem zamávala Báře Špotákové a už jsem svištěla dopředu. Tedy, svištěla asi ne, ale prostě fakt běžela, žádné courání. Nebyl ani moc čas řešit to, jestli můžu nebo ne, jestli to náhodou není divný, že takhle běžím apod. Od mých obvyklých myšlenek, které mě nakonec donutí zvolnit, projít se a další podobné blbosti, mě zachránila motta na zádech běžců přede mnou. 

Zvolnila jsem až dole u Vltavy. Kostky klouzaly a tak jsem běžela po té čáře uprostřed. Jenže to nenapadlo jen mě. Občas jsem musela někoho obíhat a předbíhat a to mě stálo i docela hodně sil. A ty síly mi chyběly v závěru, v cílové rovince. No, cílová rovinka měřila asi dva km. Terén se úplně narovnal a nohy běžely jak namydlené. A za nějakou chvilku nemohly. Brána nikde, nohy jak z olova, dech se krátil. To byla tedy situace. Pár metrů před cílem jsem se vážně bála, že vytuhnu, vůbec mi nešlo přidat a vlastně ani pořádně běžet. Ale Hanák nás lákal svým podmanivým hlasem do cíle, to prostě nešlo nedoběhnout.

Hned jsem narazila na Luboše, který mě uvítal slovy: No ty vypadáš (nebo tak nějak) :oDDD On hledal Honzu, já Sáru, a tak se naše cesty rozpojily. Na místě srazu jsem mokla a mrzla asi půl hodiny, než přišel zbytek výpravy a mě se dostalo suchého oblečení. 

První slova Sáry: Mámo? Za kolik? Já: 1:03... Sára: Mámo?!?! Já byla rychlejší! Mámo já tě konečně předběhla!!!!!! To byl jeden z mých dnešních cílů ;o))

No tak si splnila sen a nabudilo jí to do dalšího běhání, to je super. Tohle vědět, zvolnila jsem už dávno...

Pak už jsme na nic nečekali a šli do centra na oběd. My totiž tentokrát měli doprovod a kromě jiného byl u toho všeho i Martínek, který byl jak u vytržení a moc si to úžíval i když pršelo. Takže zase za rok, jo?