Novohradské hory

Poločas mé dovolené. Krátká zastávka doma, nabalit čisté věci a jedeme dál. Otevřela jsem bloggera a juklo na mě tisíc nových článků. Ale protože není čas, nečtu, ale píšu. Protože napsané mi neuteče, kdežto to, co mám zrovna v hlavě, tam už zítra být nemusí.

Minulých šest dnů jsme strávili v Novohradský horách. Už když jsem viděla fotky ze Silvy (jo, to je ta, co jí honil po kopcích Honza a spol) jsem věděla, že přesně zde chci strávit kus své dovolené. Naštěstí doma máme všichni rádi hory, pohoří, zeleň a pochody, takže nebylo co řešit.

Samozřejmě - jak jinak než na poslední chvíli, jsem začala hledat ubytování. A málem to vypadalo na bivakování v lesích. Ale jako skoro vždy se na mě usmálo štěstí a našla jsem apartmán v hotelu Hojná Voda. No apartmán... Po příjezdu se ukázalo, že je to prostě jen větší pokoj, s výhledem nikam, čili do dvora. No co, stejně budeme většinu času někde chodit a na přespání to stačí.

Víc než ubytování nás zajímala příroda. A že bylo nač se těšit, a čím se kochat. Hluboké lesy, potůčky, tůňky, maliny, houby, křížky mezi větvemi či schované kapličky. Místa, kde jsme vůbec nikoho nepotkávali. Prodírali jsme se mlázím, i jsme si vykračovali po širokých cestách. Nad námi kroužila káňata, u cest rostly pravé hřiby. Unavené nohy jsme si máčeli do studených vod průzračných rybníčků. Kolem nás se majestátně zelenaly nekonečné lesy vonící létem. Krásně nám tam bylo.

Všeho jsme si užili do syta. Fotila jsem jak zběsilá. Chtěla jsem si to všechno uchovat v paměti, ale protože mi odchází ta v hlavě, musím cvakat a cvakat. Nacvakala jsem asi osmasetpadesáttři snímků, z nichž tak pět bych mohla přihlásit do soutěže Naše dovolená v nějakém plátku pro ženy a zbytek v poklidu smazat. Ale když zavřu oči, zase tu tichou krásu vidím.

Kromě přírodních krás jsme neustále naráželi na cedule Silvy. Vím, že stály móře peněz právě proto, aby byly všude a byly tu pro všechny. Nu, jako starý zbloudilec bych k těm značkám měla móře výhrad. Třeba to, že jsem nevěděla, zda se vzdaluji či přibližuji startu/cíli, kolikátý je to právě kilometr a zda se nacházím na trati utra či maratonu. Jako závodník bych samozřejmě musela mít nastudovanou trasu, taky tam asi byla i spousta dobrovolníků, ale pro ty, co si jen tak chtějí kus té trasy projít.. Nevím, nevím. Bez mapy je to celkem na nic. Prostě vidíte značku a tím to hasne. Tak trochu mi to připomínalo značení v Rakousku. Ty jejich značky jsou taky celkem na nic, protože sice víte číslo a občas název, ale jestli jedete z jihu na sever či opačně, to se dozví jen opravdoví znalci map. (Tenhle odstavec není určen těm, co v mapách umí číst a jakýkoliv plánek je dovede tam, kam má :o)))

Chodila jsem i po Rakousku. Jak píšu - cedule tam byly a vlastně mě nikam nedovedly. Až v přírodním parku u Gmundenu, kde jsem se dostala na okruh sluníčka sedmitečného a ten jsem celkem bez problému dle značení prošla ;o) 

Prošli jsme si i mnohými velebené Terčino údolí. Bohužel jsem před tím procházela ten rakouský přírodní park a mohla jsem srovnávat. Část, to se musí nechat, byla upravená. Hlavně dálnice od brány k vodopádu. Každou chvilku lavička, posekaná tráva, potůček vesele zurčel. Od vodopádu dál to byla čirá katastrofa. Napadané větve a stromy, kopřivy, lebeda, pražádný výhled, všechno takové zetlelé... Nechápu, proč někde to možné je park opečovávat, a někde ne, ale nechce se mi to rozebírat. I to dítě po přejezdu hranic řeklo: Tady je to úplně jiný. Podívej se, jak je tu krásně uklizeno.. No, měl pravdu.

Abych zakončila slovy klasika: Já se tam vrátím! Protože je tam krásně. A je tam klid a liduprázdno. A nejde se připojit na internet. A paštika na pařezu chutná líp jak kaviár a písnička, kterou zpívají ptáci když stoupáte do kopce, to je óda na radost v té nejčistší podobě. Ano, já se tam vrátím...

P.S. Pokud mi někdo poradí, jak se zbavím toho bílého podbarvení v textu, dostane mou dceru za ženu (promiň Sáruš) a půl království k tomu.