To je šlendrián!

Tuhle jsem u sebe na blogu něco hledala (paměť odchází, blog zůstává :o) a zjistila jsem, že poslední záznam je tak starý, že už se tam líhne druhá generace pavouků.. Přitom tak nabušený měsíc, jako byl tento, jsem dlouho neměla. A tak ho shrnu do několika bodů, i když si každý zaslouží samostatný článek.

Začal odchodem Sárušky. Nešla nikam daleko, jen vedle do vchodu a do práce, ale to prázdno, které vzniklo, to je něco neuvěřitelně bolestivého. Ty první dny jsem doma chodila do jejího pokoje smutnit a bylo mi, jako by mi někdo vyrval kus srdce. Nevím, z čeho všeho mi bylo smutno. Prostě jsem cítila, jak se uzavřela jedna kapitola mého života. Už druhé dítě odešlo do světa. A to jsem si vždycky myslela, že mám dost svých zájmů a aktivit a odchod dětí mě tolik nezasáhne. Omyl na sedmou.

Znova se rozbíhám. Květnová angína mě docela vyřadila z provozu. Štafetu jsem si sice odběhla, ale tak krátce po nemoci to ideální nebylo a tělo se k dalšímu běhání prakticky nedalo přemluvit. My starší a pokročilí se z těch nemocí hrabeme nějak déle. Tak jsem ještě odpočívala a nabírala sil. Je to asi potřetí, co letos začínám a opravdu to není nic příjemného. Každá terénní vlnka mě dostane, kopce supím a chodím, a vše nad deset kilometrů je katastrofa.

Hledala jsem letošní cíl/vrchol mého snažení, čili maraton. Sice jsem se domnívala, že z Mnichova se stane každoroční tradice, ale pak jsem odpískala ženský běh ve Frankfurtu, přičemž mě napadlo, že běžet tam maraton by bylo mnohem záživnější. A tak jsem se zaregistrovala a už mám i startovní číslo. Zároveň jsem přihlásila i Nicolase. Ano, to je ten můj nezbedný syn, který tvrdil, že běh je nuda, nebaví ho a zaběhne si jen jeden půlmaraton, abych viděla, že běhat umí každý ;o)) 

Protože základem všeho je plán, mám hnedle dva. Uvidím, který se mi bude držet lépe. Každopádně cíl je jasný: posunout Hance hranici ;o))) Ona mě letos pořád honí a předbíhá a utíká mi, takže jí to prostě potřebuju vrátit i s úrokem. I kdybych měla padnou, pár sekund musím stáhnout! No, ale tak uvidím. snažit se budu, ovšem stačí vlna veder a příprava bude ohrožena. Naštěstí termín je tak pozdní, že co mi uteče v létě, doženu (snad) na podzim. 

Aby mi to šlo pěkně od ruky, přihlásila jsem se v září na všechny masovky, které jsem našla. Začíná to Nike-během, pokračuje noční desítkou a končí 1/2M v Ústí. 

Také se konal běžecký mejdan v hotelu Hilton. Paris poklidila velký sál a my se tam zase jednou šli trochu opít. Zadarmo? Né, však jsme zaplatili startovné ;o)
Je to akce pro vyvolené, čili pro štafety a týmy. První ročník tam byl kdekdo ve sportovním, takže druhý ročník jsem pojala sportovněji i já, což jsem hodlala letos i obhájit. Ovšem většina přítomných dam měla kloktejky a pánové obleky. Chvilku jsem byla také za dámu a vratce jsem se pohybovala na šíleně vysokých lodičkách, ale po hodině či dvou stání jsem vzdala (jo, vzdala!) a šla si vzít balerínky.
Potkala jsem spousty známých, večer jsem strávila hlavně s Rendou a jeho lidmi, a odcházela jako vždy jako jedna z posledních. Vydařená akce. Nicolas mi vyčetl, že jsem ho nikdy nevzala s sebou. Učarovaly mu totiž plné tácy vína, které se mezi hosty nestále pohybovaly. No jo, no, Nicolas úplně vyměnil Sárušku. Nejlepší by bylo, kdybych tam měla oba dva... 

No, pak byl závod pro ženy. Ten mě vycucnul, ale i nabudil. Psala jsem o něm jak na Běhej tak na BezvaBěhu, ale na článek sem už nemám sil. Přijde mi, že vše bylo řečeno. A jak říkáme my bloggeři: co se na blog nevešlo, to si řeknem u piva :o)) Odezvy vesměs kladné, i když pár kritických hlasů se ozvalo - motivace pro příště.

Stalo se toho možná ještě víc. Pár významných (manžel dokončil studia) i bezvýznamných (nabrala jsem další kila), by se ještě našlo. Ale takových má každý tolik...