Noční můra 2

Od mého vystoupení pro ČT loni v červnu uplynulo hodně vody. I tak jsem ale schopná se při vzpomínce na mé vysvětlování, že hvězdička je vlastně sluníčko, zahrabat tak dvacet metrů pod zem a dělat, že nic, že nejsem, a v dohledné době nebudu. Umím myslím psát, když budu chtít, popíšu i to, co jsem nikdy nezažila, ale mluvit, mluvit před někým cizím, mluvit k davu, to není má silná stránka. Neměla to však být má poslední horká chvilka před kamerou. Přitom to všechno začalo tak nevině..

Čím víc se mráček v předpovědi počasí na 1/2M sobotu kabonil, tím víc jsem byla v pohodě. Minulou sobotu jsem si byla zaběhat. Takový kontrolní výklus v době startu to měl být. Bylo horko k zalknutí, nemohla jsem dýchat, nemohla jsem se hýbat, nešlo mi to. Po třech km jsem si sedla u rybníka na lavičku a pozorovala zčeřenou hladinu rybníka. Velmi nešťastně jsem jí pozorovala a přála si, aby o týden později bylo normální běžecké počasí, čili pod deset stupňů, nejlépe trochu deštíčku, či sněhových vloček. Nu ano vím, trochu sobecké přání to bylo... Ale vyšlo :o)

V sobotu ráno byla nádherná zima. Asi 8 stupňů, šedá obloha, ale bohužel i dost silný vítr. Naštěstí mám ještě svá zimní kila, takže nehrozilo odvátí z tratě. Docela jsem bála, i těšila. Trochu předzávodního stresu ale patří k těšení se, prostě klasické dva v jednom, které závodům dává zvláštní náboj. Pár dnů před závodem jsme si s holkama různě volaly a vzájemně se hecovaly a uklidňovaly, padaly rady, domlouvaly se schůzky a pozávodní pivo. Že bylo pak všechno jinak je úplně jasné :o)

Pořadatelé letos zavedli výbornou věc a sice, že do technického zázemí pouštěli jen závodníky. I tak tam bylo plno, ale nepřekáželi drahé polovičky, dědečkové, babičky, vnoučata, děti, kočárky, psi a jiná havěť. Byla ukrutná zima. Zabalila jsem se do igelitu, poskakovala, zdravila se se známými i neznámými. Aby nám byla menší zima, šli jsme se zařadit do davu. Za prvé to bylo v závětří a za druhé masa těl vyloudila teplo, které v tu chvíli nebylo nepříjemné. My - čili část mého týmu Jirka, Eva, Jana, narazili jsme dokonce i na Luboše,  a tisíce dalších, jsme pak svorně čekali na výstřel a na Vltavu. Výstřel jsem sice přeslechla, ale Vltava zněla ještě když jsme šest minut po výstřelu probíhali bránou. První kilometr nebyl z nejrychlejších, moc nohou se míhalo kolem a ty vlastní byly ztuhlé postáváním. 

Další kilometry rychle ubíhaly. Nevěděla jsem, jak běžet, jaký čas vlastně chci. Tedy ono něco chtít je jedna věc, a druhá je, na co mám. Vím, že teď na nic extra nemám a tím jsem se raději řídila. Nejsem hazardní hráč, mohla jsem možná trochu přidat, ale bála jsem se, abych nezůstala někde na trati. Dlouhý běh jsem neměla ani nepamatuji... Měla jsem dvě přání: nevidět na cestě Miloše a doběhnout do 2:20. Mise byla splněna :o)

Na prvním občerstvením opět nebylo nic připravené, to už je úplně normální a na BŠ Miloš i varoval, že to tak bude. Prázdný stůl bez kelímků, tři roztřesení dobrovolníci a tisíce vodychtivých, každoroční obrázek. Loka jsem si ale dát chtěla, a tak jsme si tam s lidma vzali balík mattonek a načali si je sami. Jedna holka se dovolávala kelímku, ale pak to udělala jako já - napila se z lahve. Lahev jsem pak odložila na stolek a běžela dál. Asi by tahle první občerstvovačka měla být organizována jinak než ty další, kde běžíme už za sebou a ne v chumlu. To je asi tak jediná výtka, kterou k závodu mám. No možná by stálo ještě za řeč to, že byla obráceně startovní brána, takže jsme probíhali cílem a vraceli se na start. Kdo by to ovšem řešil... ;o)

Na každém občerstvení jsem se prošla a napila a postupně zlikvidovala gely i jeden kofein, ale to byly na dlouho jediné přestávky, které jsem si dopřála. Jinak mě samotnou překvapilo, že nemám tendenci přecházet do chůze jako to dost často mívám. A to mě bolela levá achilovka, trochu i stehno a koleno. Že by i na mě došlo?! Vůli běžcovu ovšem prověří až závěrečné kilometry. I na mě došlo. V husákovu tichu nebyl vzduch. Nikdy tam není, protože ho tisíce lidí přede mnou vydýchají a přidají pach a pot svých namakaných těl. A pak se hned běží trochu do kopečka a dlouho po kostkách. Pravidelně v tom místě zdechám a ani letos tomu nebylo jinak. Takže jsem musela chvilku jít, abych nabrala dech a srovnala krok. 

Na posledním kilometru bylo značeno každých sto metrů. Jak mi docela rychle uteklo předešlých dvacet, poslední se vlekl, vůbec jsem nemohla. Na Mánesově mostě vždy přidám a prořítím se davem, abych už to měla za sebou, ale tentokrát jsem na něj vběhla a úplně se mi zatočila hlava. Jásající lidi udělali takovou úzkou uličku, ledva co by se můj zadek vešel, ale nebyl tam vzduch. Ten co tam zbyl byl nasáklý vůní tisícero různých voňavek. Uffff, děsný.... Cílem jsem proběhla docela dojatá, že jsem to zvládla za 2:17. Na Prahu slušný čas.

Šťastně jsem se motala k šatnám, potkala Evu, pak kluky, a bylo mi fajn. Z našeho týmu byl nejrychlejší Nicolas, který má úplně stejný čas jako Nedvěd. Druhý byl Petr, který běžel nastydlý a jeho čas byl daleko za jeho představami, a pak Jirka, který mě o tři minuty předběhl. Udělali jsme pár fotek, přibrali Sáru, s několika se rozloučili a přesunuli jsme se do Ledové chýše. Měla to být Jedová chýše, ale Ledová víc sedí. Zima jak v morně, i obsluha trochu zamrzla, ale protože nás bylo mnoho a mnoho, není se co divit.

A pomalu :oD se dostávám ke své Noční můře 2.

Do Chýše dorazil Miloš a spolu s ním filmaři. Věděla jsem, že tam budou, říkal mi, že o něm natáčí medajlonek, ale nějak se mě to netýkalo. Miloš začal obcházet stoly se závodníky, všude prohodil pár slov. To už jsem znejistila. Přišel k nám, i my prohodili pár slov. Ale v tom se stalo něco mimo (můj) scénář. Paní redaktorka se ke mně naklonila a povídá: My se vás na něco a zeptáme a vy odpovíte, jo? Byla jsem tak zblblá, že jsem kývla. Vedle mě sedící Sára utekla, zůstali jen kluci.

Takže Miloš Vás naučil běhat, jo?

Ježíš, co na to mám říct?!?!?!

Ano.

Paní mlčky koukala, zřejmě chtěla větu rozvitou.

Ano, naučil mě běhat.

Dál čekala

A taky mě naučil pokory.. é k něčemu. To vůbec nevím, proč jsem to řekla a jak jsem větu dokončila. 

Bylo mi hrozně hrozně a celý zbytek dne jsem tu trapnou chvíli měla před očima. Opět jsem chtěla nebýt teď, tehdy ani v dohledné době. Doufám, že to vymažou, vystřihnou, spálí, a pošlou mi popel, abych to mohla vypít v iontovém nápoji a měla jistotu, že to nikdy nikdo nespatří.

Zlepšíl se o 15 minut oproti loňsku..