Na vlně smíchu a slziček

Nechtělo se mi. Strašně jsem si přála dostat úpal, úžeh nebo alespoň úplně normální, ale velmi těžkou a nakažlivou rýmu. Děsně jsem nestíhala a nestíhám, díky kurzu jsem přišla o dalších osm hodin týdně, ten týden před Mnichovem jsem navíc přišla i o celou sobotu, a v celém tomto chaosu se já prostě zvednu a na tři dny vypadnu? To prostě nejde, to já si to fakt nemůžu dovolit, nadávala jsem si, co jsem to vymyslela za blbost. A také - jak jinak - jsem po běžecké stránce nebyla vůbec připravená, dva týdny před najednou výpadek kvůli všem shora uvedeným důvodům, také bolesti kolene... Ale protože jsem dostávala natěšené maily od holek, jízdenky jsem už také měla a ubytovna čekala, nezbylo mi, než si zabalit a jet. A dobře jsem udělala...

Sraz jsme měly v hale hlavního nádraží a myslím, že takový hlahol, který tam způsobilo nás šest svým vítáním, tam už dlouho nebyl. Potažmo mi přijde, že lidi většinou takovou rozlehlou halu mají za nějakou svatyni a chovají se v ní tiše a s posvátnou úctou. Všichni až na nás. Do odjezdu chybělo ještě trocha času, tak jsme si ještě rychle kupovaly nějaké čtivo a svačiny, Sára běžela do směnárny, ostatní dopíjely v poklidu kafe. Já už klidná nebyla, protože jsem ráda u toho, když se na perón vřítí vlak, já odstrčím nějaké ty důchodce a invalidy a zaberu si pro sebe místo u okna.

Konečně jsme se tedy vydaly k vlaku. A vlak už tam stál a byl kompletně obsazený. Jestli by někoho zajímalo, proč jsem nezajistila místenky, tak to bylo proto, že jsem věřila, že společnými silami si jedno kupíčko prostě vybojujeme. Já a Jitka jsme vlezly do vlaku a hledaly místo. Zbytek stál na nástupišti a pozoroval, jak uličkou ve vlaku běháme sem a tam. Nejdřív holky tedy běhaly podél vlaku podle toho, kam jsme zrovna šly my, ale když už jsme běžely asi po třetí, zastavily uprostřed a čekaly, co bude. Nám to přišlo hodně vtipný, protože vidět venku ty lehce naštvané a nechápavé obličeje mělo něco do sebe. Pak jsme vymyslely, že se nakýblujeme k jedné paní a Monika začala ještě pro jistotu přemlouvat nějaké Němce, jestli by si nesedli jinam, že fakt nutně potřebujeme 6 míst. Těsně před kolapsem všech jsme se smíchem sdělily našemu průvodčímu, že nemůžeme sehnat jedno volné kupé a tento dobrý muž nám otevřel jedno služební. Jen co jsme se - jak jinak než velmi hlučně - uvelebily, vlak se rozjel.

Prakticky ještě v šoku jsme si u paní s nápoji koupily vínko a rozdělily se tak na vinařky a ten zbytek :o) Chvilku potom dorazil pan průvodčí, jestli by se na  náš Bayerntiket nemohly svézt dvě černé pasažérky... Prostě takto zvesela nám plynula celá jízda, potažmo celý pobyt.

Mnichov nás přivítal jarním počasím. Naše zimní kabáty ztěžkly stejně jako kufry. Dotáhly jsme se na zastávku tramvaje, chvilku počkaly a už jsme frčely do dalšího kola naší cesty. Pro mě to byl neuvěřitelný posun, protože své první cesty z nádraží na ubytovnu jsem vždy absolvovala pěšky, celá zmrzlá a unavená a teď najednou takový luxus: vystoupila jsem jak madam na zastávce hned před budovou ubytovny. Jen ten portýr, který by mi odnesl kufr na pokoj, chyběl. Své zkušenosti jsem k nemalé radosti všech neustále vzpomínala, takže každá má třetí věta začínala: Jo, to když jsem sem jela poprvé (po druhé, po páté...), tak... Holky měly jistě radost, ale z úcty ke stáří raději mlčely.

Na ubytovně bylo vše při starém: trochu problémů s otevřením zámku, za nímž nás čekaly malé, jednoduše zařízené, pokoje. Jen jsme zahodily zavazadla a pár svršků a jely zase zpět do města. Myslely jsme, že na nákupy, ale šly jsme raději na večeři. Po večeři nás čekala procházka pěší zónou, kde se konaly i adventní trhy, které jsem holkám slíbila. Lidí nebylo moc, ale i tak jsme šly pěkně pomalu, kochaly se výzdobou a nasávaly atmosféru i vůně, které se linuly z krásných dřevěných stánků. Zlákaly nás pečené kaštany, svařák i pražené mandle. Jednou jsme zaběhly i do nějakého obchodu, ale já okamžitě dostala nával, takže jsem to znovu už neriskovala. Totálně uondané jsme se zase přesunuly na pokoj a čekaly, až dorazí Bára, které jela sama autem. 

Sobotní plán byl jasný: něco nakoupit, zaběhnout závod a jít zase na trhy, protože Bára o ně přišla. Na nákupy jsme se vydaly do OC, takové naše Letňany. Lidí jak na jarmarku, opět jsme se spíš kochaly než abychom něco nakupovaly. Člověka to prostě neláká, když to samé si může koupit doma. Hodina a půl nám proto bohatě stačila. A když už jsme se chystaly opustit chrám blaženosti, přišly první slzičky. To Jitku dojalo, že je na svém prvním mezinárodním závodě na deset km. Opět jsme způsobily rozruch, když jsme jí všechny objímaly a hlasitě utěšovaly. Jenže ani já nebyla úplně v pohodě. Od toho dlouhého chození mě bolelo nejen koleno, ale bolest se přesunula i někam do třísla. Naštěstí jsem byla přeci jen trochu víc nad věcí než kdy jindy, protože jsem věděla, že jsem se speciálně na tento závod nijak nepřipravovala (mé současné "výkony" se pohybují tak 8 km/h), a že ho tedy pojmu vyloženě jako odpolední proběhnutí po parku. Však kdy mě se podaří běhat za světla... 

A je to tady, hřeb našeho výletu. V plavecké hale je vlhké horko a tisícový dav chtivý startovních čísel tomu dává korunu. Naštěstí pro nás nás pořadatel hodil do jednoho pytle a máme čísla pěkně na jednom místě. Kromě čísla fasujeme i čip a červenou čepičku. Nastává obřad s upevňováním když tu ke mně přistoupil vetchý stařík (takový, co mě vždy pobízí k rychlejšímu běhu a do cíle přiběhne o dvacet minut dřív jak já). Velmi se mu líbí mé tričko s nápisem FAVORITIN a prosí mě, zda by si ho nemohl vyfotit. S ohledem na jeho i můj věk jsem svolila. Dal mi potom letáček a že prý se objevím na jakémsi běžeckém serveru. To mám fakt radost... :oD

Venku je chladno a fouká i nepříjemný vítr, ale červené čepičky nás chrání jak jen to jde. Lidi se shlukli do jednoho chumlu, aby jim nebylo zima a doufali, že brzy poběží. Ještě jsme se s holkama trochu hecovaly. Martina z nás neustále mámila čas, kdy se  sejdeme a kde se sejdeme a jestli na ní počkáme. Ani jsem neměla sílu jí říct, že to říká vždy a pak je jak vítr. A už je tu start...

Víc jak tisíc běžců vyběhlo vstříc svému osudu. Běžela jsem (a to samo o sobě bylo dost pozitivní :o)) bez ambicí, jen tak. Myslela jsem, že běžím hodně pomalu a proto mě docela překvapil čas po prvních dvou kilometrech, který naznačoval, že se držím kolem 6ti min/km. No páni, to jsem tedy zvědavá, jak dlouho mi to vydrží. Úžasné bylo, že jsem na dohled měla mladé a nadějné, o kterých jsem věděla, že míří pod hodinu. Ještě na pátém jsem je viděla, ale pak už mi zmizely z dohledu. Kousek za půlkou jsem slyšela moderátora, jak vítá v cíli vítěze. Zřejmě jel na koloběžce...

Asi nejhorší zase byly neviditelné kopce jak já jim říkám, protože většinou nikdo ani nezachytí nějakou změnu, kdežto já v těch místech pravidelně umírám. Ale tentokrát jsem se na ně připravila už v Praze. Vždy, když jsem vybíhala ten svůj, říkala jsem si: Na tebe si v Německu vzpomenu, nic tak děsného tam není a když vyběhnu tebe, tak už každý. Asi mi to i pomohlo, protože v nohách jsme je cítila všechny, ale jen jednou jsem se musela vydýchat. Nebýt dvou pomalejších km (poslouchala jsem nějaký ploužák), byl by ten čas neuvěřitelně výbornej. Lepší, než když jsem se cíleně připravovala... Tentokrát jsem nadmíru spokojená, měla jsem pocit, že běžím dobře, i ten čas tomu odpovídá. Hodně mi pomohly holky, protože jsem se jich dlouho držela, pomohla mi i Monika, která nás všechny úžasně povzbuzovala, pomohlo mi i to, že jsem mohla zamávat Sárušce. 

Rozdělit	Čas	Vzdálenost	Průměrná rychlost
Shrnutí	1:02:20.9	10,15	6:09
1	12:16.8	2,12	5:48
2	6:03.3	1,01	6:01
3	6:04.0	0,99	6:07
4	6:15.6	0,97	6:28
5	6:33.4	1,06	6:13
6	6:40.9	1,05	6:23
7	6:12.3	0,99	6:17
8	6:10.7	0,98	6:17
9	6:02.6	0,99	6:05

Těsně před cílem mi šla naproti Martina a povzbuzovala mě. Hrozně mě v tu chvíli naštvala. Ne, že mi fandila, ale že plašila, jak bude poslední a teď mi tu v klidu jde naproti. No, zlobila jsem se na ní. I Bára a Jitka byly v cíli, Jitka si dokonce splnila svůj sen a doběhla pod hodinu, i druhá Martina to dala pod hodinu (zaběhla nejlíp z nás všech). Ani jsem se nestačila vydýchat a už tu byla i Sára. V cíli jsme dostaly modrý hrneček s logem závodu a v zázemí pak ještě nealko pivo a výborné perníčky. Seděly jsme v hledišti, cpaly se a společně rozebíraly uplynulou hodinu (asi zase nejhlasitěji ze všech...). Jen Martina nám chyběla - plavala v bazénu. Až když doplavala, vyšlo najevo, že chudák nemohla vůbec běžet, že dokonce zabloudila a nakonec vzdala. Nuže, vše bylo odpuštěno a my utíraly další slzičky.

Už to zkrátím. Večer jsme opět zavítaly na adventní trhy a jako i ten večer předtím jsme se šly nejdříve najíst. Sedělo se nám skvěle, nic se nám nechtělo. Až když jsem si všimla, že zavírají obchody, vyrazily jsme. Ovšem zavřel i trh :o( Většina chaloupek měla spuštěné okenice, lidí bylo poskrovnu, nikde žádný flašinetář a pražené mandle. Holkám už ani nechtěly nalít vánoční punč. Jen u kluziště bylo ještě otevřeno a tak si na něj vystály frontu (Jitce chtěli dát jen dětský punč ohne alkohol :oD I tak jsme si procházku  užívaly a těšily se na Ježíška, který k nám zavítal hned po té, co jsme docela zmrzlé dorazily na pokoj. Bára ráno naložila do auta Jitku a Moniku, protože jako mimopražské si tak mohly zkrátit cestování, a my čtyři pak zase absolvovaly šestihodinovou cestu vlakem.

Byl to úžasný výlet. A jak moc jsem se netěšila, o to víc jsem přijela vysmátá, odpočatá a plná sil pro posledních pár dnů letošního roku. Tak holky, a co vymyslíme dalšího? ;o))