Vyhoření

Běžecké blogy, to je takový ráj supermužů a superžen. Všichni trénují až se z nich kouří, někdo tvrdí, že si jen během nahrazuje hromadnou dopravu, jiní zdolávají velehory, někdo se k tomu ráchá v bazénu, či přejede za víkend republiku - prostě jak řečeno SUPERBĚŽCI, potažmo supersportovci. Málokdy se dočtu, že někdo něco nezvládá, že někomu něco nejde (kromě intervalů v tempu keňanských antilop), že toho má moc. Děláme tu na sebe ramena, nebo o problémech nechceme mluvit, protože doba už tak je dost taková naštvaná, tak proč i na stránkách o sportu skučet, že něco nejde? Tak jsem se rozhodla zase jednou porušit nepsané pravidlo, a trochu si zaskučet.

Já totiž nezvládám už vůbec nic. A protože mi píše dost lidí, jak jsem skvělá, úžasná a dokonalá SUPERŽENA, kteréhož dojmu zřejmě nabyli na základě četby mého blogu, chci to uvést na pravou míru. Je pravda, že toho mám hodně, že toho opravdu hodně zvládám (sama sobě si tleskám :o)). Jenže někdy počátkem září jsem najednou zjistila, že už nemůžu, že fakt už vůbec nevím, jak si úkoly zorganizovat, abych všechno zvládala i nadále. Přibyly nové povinnosti, hlavně ta první třída, ta mi tedy dává zabrat... Ačkoliv jsem matka trojnásobná, a tak bych řekla i dostatečně odolná, dá se říct, že mě to pěkně zkrouhlo. Už ten první den stál za to.....

Stáli jsme všichni na dvoře, čekali nějakou dobu na paní učitelky, které pak zvesela napochodovaly před nastoupenou jednotku vyděšených prvňáků a dojatých rodičů, a každá si svolala svou třídu. MY vyfasovali Božidaru Ráznou. První dítě, které si k sobě zavolala, důrazně poučila, že se zdraví. Dítě píplo. Hlasitě, vyžadovala Rázná. Dítě znovu píplo. JEŠTĚ HLASITĚJI, hřímala už Rázná a dítě zahulákalo, tak, že na střeše školy to vzbudilo hejno holubů. I další dítě dostalo nějakou výtku za nesprávné přihlášení se, i třetí sjela, a já byla velmi ráda, že Martin je až sedmý, čili byl čas ho řádně připravit na jeho první krok.

Poté následoval přesun do třídy. Myslela jsem, že pí. uč. Rázná prostě děti jen mile přivítá, řekne jim, že je ráda, že dostala plnou třídu úžasných a inteligentních dětí, což se dá vyčíst z jejich natěšených obličejíčků, vtiskne jim do ruček kufřík od sponzorů a propustí je do domácí péče. Ovšem místo toho se konala jakási cvičná hodina, při které nám, rodičům, demonstrovala, jak bude probíhat výuka. Už jen to, že jim na úvod řekla: Jestli budete zlobit, budu zlá, mě fascinovalo. Ano, přísnost musí být, ale cpát to těm dětem hned v prvních minutách po příchodu do školy se mi zdá poněkud zvláštní. Zpočátku jsme na svá dítka hleděli vlhkýma dojatýma očima, ale čím déle nás všechny v malé třídě držela, tím víc jsme ztráceli pozornost a trpělivost. Bolely nás nohy a měli jsme žízeň. Ufff, dlouhá hodina to byla.


Po demohodině děti odešly do družiny a přišli jsme na řadu my. Dostali jsme štos papírů s pokyny Smíš/nesmíš/musíš a ještě nám diktovala další a další požadavky: co musíme dodat zítra, co za tři dny, co za týden... Psala jsem jak mourovatá, čtyři A4 mi málem nestačily. Po škole jsem vběhla do Globusu, škrtala v seznamu a plnila košík. I přes veškerou snahu pí. uč. Ráznou nerozzlobit, mám už tři poznámky - jednou jsem neměla polštář, podruhé noviny, potřetí, tenisák. Jestli budu mít ve čtvrtletí napomenutí třídní učitelky, asi se zabiju. 

Dobrá, takže to máme školu. A různé závody, a setkání, psaní, výlety, chození i chození do práce, domácnost, chata, večerní běhy, soustředění... Vše co dělám, dělám hrozně ráda. Nenapadlo mě, že přestože to dělám ráda, že mě to dostane. Ač jsem s humorem prohlašovala, že jsem fakt už úplně blbá, protože si nepamatuji, že dítě má mít do školy staré noviny, vlastně jsem volala o pomoc: chtěla jsem poradit, jak na to, abych své povinnosti dostala pod kontrolu. Jediný, kdo mé volání zachytil, bylo mé tělo. A poslalo škrábání v krku. Zastříkala jsem to Orofarem a makala dál. Přitvrdilo a poslalo angínu s vysokými horečkami. Na to už jsem slyšela. Co mi taky zbylo, že? Při tom léčení jsem zpytovala svědomí. Došlo mi, že to bylo varování, protože si myslím, že nemoci se dějí proto, že se děje vlastně něco úplně jiného, ale říkala jsem si: Proč zase já? Vždyť to takhle děláme všichni a nikdo se nehroutí, nikdo nepadá únavou... Co dělám špatně? A sama jsem si našla odpověď v podobě otázek na tělo: Relaxuju já vůbec? Jak poslední měsíc jím? Kdy jsem naposledy nedělala vůbec nic? Aha, tady je (asi) zakopaný pes. Sebekriticky přiznávám, že prakticky neodpočívám a když ano, snažím se odpočívat aktivně, jinak jsem nervozní, že něco nestihnu, že na něco zapomenu. Taky mi přestalo chutnat, čímž mi chybí energie, dělat věci naplno, a tak to tak patlám a zapomínám a nestíhám... Bludný kruh, řekla bych.

Už pár dnů prakticky jen ležím a nedělám nic. Jen si čtu a spím. Čtu neutrální četbu, protože při čtení běžeckých časopisů a knih se mi v hlavě začaly rodit plány, co vše by se dalo dělat na soustředění, co s mým běžeckým plánem příští rok, jaké se dají uspořádat běžecké akce s Martinou, výlety s holkama... no hotovo, úplně opačný efekt :oD.

Doba hájení mi končí v neděli, pak zase začnu fungovat. Tentokrát podle pravidel, které jsem si nově nastavila (snad mi vydrží alespoň do předvánočního shonu :o), ale to snad někdy příště....