středa 12. října 2011

Jogging Mnichovem

Původně s nadšením plánovaná akce se zvrtla do akce málem odpískané. Začala to Jana v červnu, která si přivodila cosi s nohou a končilo to Nicolasem s angínou. Mezitím byla Hanka rovněž trochu pochroumaná, já taktéž s angínou a Sára s povinnostmi ve škole. Jakoby nás něco nechtělo do Mnichova pustit. Z mého pohledu to bylo jasné - nechce se mi běžet. A nechtělo. Odkulhaný maraton v červenci mi stačil a do dalšího jsem nějak neměla energii. Angínu jsem skoro uvítala, ale přísahám, že jsem si nikde nepořídila vir, který by mě skolil. Fakt to přišlo samo...:o)

Další překážka přišla v podobě jízdenek. Pořád jsem nějak nestíhala, až jsme málem zaplatili dvakrát tolik...Je to dlouhé vyprávění, tak to zkrátím - díky tomu, že jsem nestíhala, šel Evžen na nádraží k pokladně a tam po něm místo internetových 6ti tisíc chtěli dvanáct. Naštěstí neměl u sebe tolik peněz, a tak ho milá paní pokladní poslala do cestovní kanceláře Českých drah, kde mu čtyři jízdenky do Mnichova a zpět včetně možnosti využívat veškerou hromadnou dopravu po Mnichově zdarma, prodali za cca. 2600 Kč. Neuvěřitelné, což? (další podrobnosti od Evžena zde: www.bahn.de. Tam klepnout v Aktuelle Angebote (uprostřed stránky) na Lander - tickets. Pak na Bayern a tam už se objeví Bayern ticket.) Díky  zjištění, že se do Mnichova dá přesunout za pár korun, jsem ihned naplánovala dalších asi deset akcí, které se týkají běhu, nakupování, Mnichova a babinců na cestách... 

V pondělí večer jsem dojedla atb a říkala si: Dobrá, poběží mi tam Nicolas svůj první maraton, je mou povinností ho doprovázet, budu mu fandit a čekat na něj v cíli. Možná si zaběhnu běh pro děti, abych měla také nějakou radost ze života. V úterý mi volal, že má také angínu. Abych pravdu řekla, v ten moment jsem chtěla zájezd zrušit. Byla jsem vyčerpaná, nenatěšená, skeptická, trudomyslná, prostě hotovo. Ale uvědomovala jsem si, že jsem přemluvila Hanku, aby se mnou do Německa jela, sehnala jsme Evžena, aby nahradil Janu, bylo zajištěné ubytování, pak už i jízdenky, nedalo se to zrušit. Nějak jsem si to v hlavě urovnala a pojala jsem původně maratonský zájezd jako velevážený doprovod české reprezentace, čili jak Hanka promptně přeložila: doprovod čechyše maratoniše.

V sobotu cestou na nádraží mi Nick v metru říkal: Doufám, že poběžíš! Mámo, vždyť ty pořád běháš, proč bys to neměla uběhnout? Ač potěšena, že mě takto vnímá a že mi tolik věří,  odmítla jsem si vůbec připustit, že jedu do Mnichova běhat. Uvnitř jsem cítila, že bych to prostě nezvládla - nemám naběhány dlouhé běhy a kvůli nemoci jsem vysadila úplně. Ale začala jsem lehce uvažovat, o desítce či půlmaratonu, který zbyl po Sáře. Hned na nádraží mi Hanka dala zásadní a úplně stejnou otázku jako Nicolas. A já, nahlodaná z metra, jsem skoro kývla. Že asi tedy tu půlku...

"čechyše maratoniše" v olympijském areálu
Cesta vlakem ubíhala rychle. To není jako když člověk jede sám se svými myšlenkami... Mnichov plakal dojetím, když mě zase uviděl, a tak jsme místo plánovaného protažení přesezených údů nasedli do metra a jeli do olympijského parku pro podklady. Absolutně bez jakékoliv fronty jsme získali své bílé pytle, já si koupila loňské památeční triko, a lehce uondaní jsme šli na hotel. V recepci nás přivítala stará známá Sůva, ale věnoval se nám její kolega, který nám dokonce názorně předváděl, jak se ovládá zámek pokoje. Zřejmě jsem nebyla jediná, kdo málem trávil noc na chodbě...:o)) Navečer jsme se šli kouknout do centra, ale pršelo, tak jsme si to moc neužili. Dokonce jsme ani nesehnali teplou večeři, protože jsme pořád odsouvali místo pro  posezení až nikde nebylo. Naštěstí na jedné benzínce nám ohřáli sendvič, ale jinak bída, fakt. Před usnutím jsem zjistila, že start půlmaratonu je úplně jinde, než start maratonu. A protože představa, že půjdu sama samotinká hledat start kamsi do neznáma, mě děsila víc než představa, že pět hodin poběžím z bodu A do bodu B, rozhodla jsem se, že tedy poběžím maraton. Však byly mé úplně ideální podmínky - chlad. A s tím jsem celkem spokojeně usnula.

Vychutnali jsme si bohatou snídani, i když v té době už se asi v každém z nás odehrávaly různé pochody - já tedy na WC pochodovala asi 3x. Po snídani jsme si dobalili a opustili hotel. Venku bylo chladno, brrr, skoro jsem se těšila až se rozběhneme a zahřejeme se. Nejdřív nás ale čekal pochod do úschovny a pak pochod na start, celkem snad deset kilometrů. Cestou jsme potkávali spousty nám podobných, čili jedince ve sportovním s bílým batohem přes rameno. Když jsme míjeli mého oblíbeného moderátora (už loni byl vtipný když jsem kolem něj běžela), právě pravil: Jestli běžíte půlmaraton a slyšíte mě, pak máte problém. Nevím proč, ale přišlo mi to tak vtipné, že jsem se zapomněla stresovat.

Na velký třesk jsme čekali pospolu v koridoru B, Evžen krákal, tedy pardon, Sára krákala, my se klepali a čekali. Navzájem jsme se hecovali a domlouvali si setkání po  doběhu. Co mi šlo hlavou? Předně to byla starost o Nicolase, který si ráno snídaňovým čajem zapil poslední pilulku atb. Ale jsou věci, které neovlivníte jestliže před sebou máte vpravdě dospělého jedince, který má svůj rozum, tak jsem se posléze začala soustředit i na sebe. Naplánovala jsem si pomalý běh přerušovaný chůzí u občerstvení. Přišlo mi reálné to zvládnout přesně tak jako loni, protože loni jsem byla neuvěřitelně v pohodě a běh jsem si vychutnala do posledního kroku. 

A běžíme... Nicolas mi po chvilce poklepal na rameno a s pusou od ucha k uchu mi ukázal záda s tím, že se jde držet vodiče na čtyři hodiny. Osiřela jsem. Běželo se mi docela lehce, až moc řekla bych. Kupodivu mi snímal tepák, takže jsem věděla, že mám přes 160 a to mi přišlo moc na tak dlouhý běh. Sundat ho dolů znamenalo zpomalit. Inu zpomalila jsem, tep se ustálil asi na 150 a tak jsem si spokojeně klusala městem. Maximálně mě nebavil úsek v mnichovské Stromovce, takové nezáživné koukání do zeleně, to není nic pro mě :o) Těšila jsem se zase na město, kde se člověk zabaví čtením nápisů a koukáním po lidech. Asi na desátém kilometrů jsem začala panikařit. Ta psychika, to je prostě něco. Do podvědomí se mi začala vkrádat nejistota a hlavou mi šly otázky jako Co tu dělám? Jak to zvládnu? To nezvládnu... Začala jsem se bát, pořád jsem si opakovala - ne úmyslně - že nemám naběháno a že bylo hodně drzé jít na start. Samozřejmě místo abych začala myslet pozitivně, aby mě to nedostalo, dostalo mě to. Ne že bych se vyloženě trápila, ale běžela jsem hodně hodně pomaličku, občas jen šla, což jednoho utaví.

Na metě půlmaratonu jsem měla znatelný skluz oproti třeba letnímu maratonu 10 minut. Moc jsem si ale užila svých pár sekund slávy, kdy při mém průběhu moderátor oznamoval, že běžím právě já a proto jsem všem zamávala. Skluz kromě jiného způsobily občerstvovačky, které jsem využívala a vždy se trochu napila, později i najedla. Ale to už naštěstí černé myšlenky ustoupily a svůj chůzoběh jsem si svým způsobem užívala. Ono totiž kde se vzalo tu se vzalo zpod černých mraků se vylouplo sluníčko a bylo proto úplně krásně. Byla jsem ráda, že nemám žádnou krizi a kochala jsem se městem, koukala po výlohách a po plakátech, občas jsem se zavěsila za nějaký zadek, který mi pak stejně utekl, poslouchala jsem si písničky, prostě to bylo prima. Mnichované opět nefandili, ale ti co někde byli, i když šli třeba jen čirou náhodou kolem trati, se snažili povzbudit obdivným úsměvem či zvoláním Bravo!

Od 37 km už jsem nějak nemohla. Musela jsem v sobě zmobilizovat veškerou vůli, abych do cíle nějak doklopýtala. Představovala jsem si, jak vběhnu do areálu, jak si poslechnu svého moderátora, jak proběhnu tunelem, jak napíšu SMS domů, že jsem to uběhla... A kilometry ubíhaly a najednou byl cíl opravdu na dosah ruky. Vběhla jsem na stadion a hned na jeho počátku stál Nicolas a Evžen, a Nicolas mě děsně hlasitě povzbuzoval: Mámo, jsi borec, už jen kousek, makej! A já se vzchopila a makala i když se mi chtělo brečet, že ho tam vidím, čili že to vážně uběhl. Cestou k cílové čáře se ke mně ještě přidal nějaký člověk, asi Čech, fakt nevím (čekám na fotky z cíle abych se podívala, kdo to byl) a spolu jsme to doběhli. Málem jsem si nevzala ani medaili jak jsem pospíchala poplácat naprosto šťastného a vysmátého Nicolase, který chodil po stadionu s nealkopivem v ruce. Byl to úžasný moment, dojímací jak blázen, přes slzy jsem neviděla. Ten můj kluk to bez nějaké zvláštní přípravy (4x si zaběhl dlouhý běh), bez běžeckých bot, které si nenechal koupit i když jsem fakt měla tu snahu mu je vnutit, dal takto skvěle:


SplitTageszeitZeitDiffmin/kmkm/h
5 km10:38:4000:29:0129:0105:4910.34
10 km11:06:4300:57:0428:0305:3710.70
Halb12:08:3601:58:5701:01:5305:3510.76
30 km13:04:2802:54:4855:5106:179.56
Netto14:32:4004:23:0001:28:1207:148.30


Na konci už také bojoval, ale to bojuje kde kdo.

Zde moje tabulka uvadání:


SplitTageszeitZeitDiffmin/kmkm/h
5 km10:41:5000:32:1532:1506:279.30
10 km11:14:4601:05:1132:5606:369.11
Halb12:35:0002:25:2501:20:1407:148.30
30 km13:43:4003:34:0501:08:4007:437.78
Netto15:23:3605:14:0101:39:5608:127.32


Všichni tři jsme ještě počkali na Hanku a pak už nastal rychlý přesun na vlak. Měla jsem takový ukrutný hlad, že jsme si s Nickem koupili velký sendvič v BurgerKingu i hranolky a kolu, a svou porci jsem do sebe naládovala ještě než se vlak rozjel. Zpočátku někteří jedinci předstírali spánek, ale pak se konečně rozproudila živá debata. Je krásné mít možnost si po závodech ihned sdělit všechny ty dojmy, kterých se zvláště při maratonu nasbírá děsně moc. A my na to měli šest hodin...

Bylo to krásný. Všechno, co jsme zažili, vše co jsme si odvyprávěli, co jsme dokázali. Za rok bych tam chtěla běžet znovu. Už proto, abych si ten čas trochu opravila. Kromě toho tam na mě bude čekat zlevněné triko s datem 09.10.11 čili skoro tak super datum jako 10.10.10. Mnichovský maraton nemá žádné ocenění IAAF ani AIMS, ani žádné jiné, nestartuje na něm světová špička, a přesto je počet startujících vyšší než třeba u nás v Praze. A vše běží jak na drátkách (holt německá důslednost a smysl pro detail). Na trase jsem viděla i spousty vyloženě neběžeckých typů, kteří si přišli zkusit zaběhnout štafetu či jiný přidružený běh (nejvtipnější asi bylo, když jsem se za nějaký vyloženě neběžecký typ zavěsila a tento mi posléze utekl...). Občerstvení bezchybné, všeho dostatek, bez tlačenic (potvrdil i Evžen, který na rozdíl ode mně běžel v davu).

No, a teď už třetí den čekám, kdy bolest odejde a hrdost zůstane, ale ze schodů to pořád není ono... :o)

23 komentářů:

Barborkas řekl(a)...

Krásný článek, krásně napsáno jako vždy :) Nejvíc mě pobavila ta úvaha, než abych šla jinam na start půlmaratonu, radši dám maraton celý. A dej si odkaz někam na výrazné místo, až budeš mít zase pocit, že nejsi superžena. Takhle si střihnout maratonek! Jo a velká gratulace Nicolasovi samozřejmě, jste akční rodina :)

Anonymní řekl(a)...

Silné.
Radek

Anonymní řekl(a)...

Seš hvězda! Já bych neměla odvahhu.Paráda!A Mnichov má krásný medajle.Čau Megatraged

ll řekl(a)...

no me dostalo že přece nebudeš hledat start pulmaratonu a radši daš teda celej a to ve stavu kdy se ti skoro nechtelo ani na tu pulku . Fakt pěkné :)

s0c řekl(a)...

Ja mam oci na vrch hlavy! Ja myslela, ze jsi byla jen doprovod. Mno to snad neni mozny... Kazdopadne gratulace :))

Blondýna řekl(a)...

teda smekam!! Clanek jsem doslova zhltla :-)

Running Village Metrosexual řekl(a)...

No jóóóó, to se to běhá, když neznáš slova jako strach a obava :-)

Velká gratulace a klobouk dolů.
PS: Stejně jsem tipoval, že poběžíš a v neděli jsem čeknul Ergebnisse, už jsem jen čekal, kdy se pochlubíš, protože je čím..

Anonymní řekl(a)...

Jen pár doplnění.
Ty jízdenky stály 2780 Kč (takže vlastně za sedm stovek do Mnichova a zpět + MHD !!!). Při pěti lidech by to bylo ještě o stovku levnější.
Chlap co doběhl s Tebou je Michal Kryml. Má za sebou 4 maratony a žádný pod pět.
Bylo to SUPER !!!
Evžen

Almerka řekl(a)...

Gratuluju!
Moc hezky se to čte a je fajn, že jsi děti přivedla k běhu.

Anonymní řekl(a)...

Leono, Nicolasi, vy jste opravdu BORCI! Blahopřeji moc ! ! !
Helena

1bubobubo řekl(a)...

Leono velká gratulace pro tebe i pro Nicolase. Krásný výkon od obou! Jsi dobrá a nezlomná! Moc děkuji za tento článek, protože se v listopadu chystám na maraton do Turína a bohužel mě kosí jeden zdravotní problém za druhým. Snažím se co nejvíc odpočívat, neběhat nic mimo závodů, abych nezapomněl, jak běh vypadá :-)Po tom tvém výkonu vím, že Turín zvládnu i přes výpadek v tréninku a když mě bude nejhůř, tak si vzpomenu na tebe. Příští rok bych jel do Mnichova také, pokud to naplánuješ :o))))

Jitka Sečková řekl(a)...

Ohromná gratulace :-) A moc se těším na náš další společný běžecký výlet... :-)

Pulec řekl(a)...

Jéje, to je vzkazů! To je stejně dojímací, jako ten doběh na stadion :o) Hrozně děkuji!

Bára: já fakt děsně bloudím, bylo lepší stihnout alespoň nějaký start :o)

Radek: díííky!

Meg: hvězda ne, spíš takový drzoun :o))

II: viz Bára

s0c: já myslela, že když ti píšu, že nemůžu chodit, že je to jasný... :o)

Blondýna: nech na hlavě... :o))

RVM: je pravda, že před startem jsem se nebála, až pak v průběhu. Zvláštní... Víš že jsem na tebe myslela, jak jsi loni jako první věděl, že jsem dala pod pět?! A tys to letos zopakoval... Já padnu :oD

Evžen: dík za čísla, to víš, to jde mimo mě. Na fotky jsem koukala, číslo jsem nevyčetla, tak děkuji za vysvětlení. Ty fakt znáš kde koho!

Almerka: no a představ si, že N. řekl, že to zaběhl jen tak, že dál běhat nechce. No co mu mám na to říct...? Asi mu předplatím všechny PIM 2012 ;o)

Heleno: taky děkuji. Na tebe jsem tam taky hodně myslela...

Bubo: jéje, to je nemilé. Dej se do kupy, budu ti držet palce.
Na příští rok se můžeme domluvit, já pojedu určitě (budu-li zdráva), vše zajistím, akorát pro jízdenky pošlu Evžena se Sárou ;o)

Pulec řekl(a)...

Jitka: to vypadá, že v prosinci fakt pojedeš?! No hurá!

Anonymní řekl(a)...

Velká gratulace ! Pokud příští rok pojedete, přidám se k vám (když mě vezmete). A to už skoro vypadá, že si můžeš zařídit cestovní kancelář :-)

Marci

Jitka Sečková řekl(a)...

Už trénuju :-) Běhám zatím třikrát týdně a ne méně než 5 km, takže na prosinec už budu snad připravená. :-) Napíšu článek na blog. :-) Už je to oficiálně potvrzené, že se pojede? Určitě by se hodně lidí zase přidalo... ;-)

Advid řekl(a)...

Leono, moc pěkný závod a musím se tedy přidat ke gratulantům. Úplně jsi mě navnadila s tou cenou dopravy, organizací a tak. Že bych tam jel příští podzim? :-)

Pulec řekl(a)...

Marci a Advid: Fakt byste jeli? Ty jo, já snad zamluvím celý vagon!! ;o)
Ale beru vás za slovo, jakmile to bude aktuální, začneme se o tom bavit na vážno

Jitka: je to zatím neoficiální a přesto už skoro obsazené :o) Monika dnes počítala, jestli by nebylo levnější jet auty. Až bude po soustředění dám všechny informace do kupy a rozešlu. Zatím běhej :o))

Anonymní řekl(a)...

No jasně že bych jela ! Příští rok se chystám na svoji premiéru v maratonu , potřebuju se schovat v davu :-)a Mnichov na podzim mi přijde jako skvělá varianta...A navíc ještě s takovou skupinou fanoušků běhu :-))

Marci

Pulec řekl(a)...

Jestli poběžíš na 3:20 tak si ten dav určitě užiješ ;o))

12HonzaDe řekl(a)...

Dostavam se poradne na net az ted a moc jsem si to uzil, No myslim, ze rada tvych hlasek brzy zlidovi:). Uz se tesim, az se tvoje hlasky z Mnichova ke mne dostanou od uplne neznamych lidi.. Jako nedavno, jeden znamej mi povida... Uz jsem myslel, ze to zabalim, ale nevedel jsem, jak se vzdava:)... No jasna ukazka lidove slovesnosti..:)
Tak at se dari! 12:)

Pulec řekl(a)...

To je tedy hodně vtipné :o) Jsem zvědavá, jestli se donesou nějakou cestou i ke mně :o))

Machy řekl(a)...

Datum 10.10.10 mám asi navždy vypálené v kúře mozkové jako tvé maratonské výročí, tak teď gratuluju k prvnímu maratonskému jubileu :)