Romantický maraton

Bylo, nebylo, dávno tomu. Nebylo? Ale jo, bylo. Jednou večer jsem se nudila a prohlížela si fotky z různých závodů. A najednou, kde se vzal, tu se vzal, vyloupl se na obrazovce odkaz na Romantikmarathon. Nádhera: hory, jezera, lesy, zámky, hrady... Tam prostě musím jet. Ovšem termín uprostřed léta, v době, kdy míváme dovolenou... Hm. Chtělo to notnou dávku mého přemlouvacího umu, abych rodinu ukecala a mohla se přihlásit.

Ačkoliv jsem od začátku věděla, že tam moc chci jet, znejistil mě maličko povrch a sice nejen asfalt, který mám ráda, ale především nezpevněné cestičky v lukách a lesích. To jsou povrchy, na kterých vůbec neumím běhat a pokud už se po nich vydám, sníží se mi rychlost na polovinu. Také dlouhé úseky bez stínu se mi moc nelíbily, a dokonce jsem se i bála, jestli tam v té přírodě třeba nedostanu astmatický záchvat. Ale v duchu jsem už byla rozhodnutá a nemělo smysl si malovat katastrofické scénáře. Víc než kdykoliv jindy jsem si říkala, že vůbec o nic nejde, že si v té nádherné krajině prostě jen chci zaběhat. A to rozhodlo. Klik a jsem na startovní listině.

Horší to bylo s ubytováním. Nechala jsem ho na poslední chvíli a sehnat něco v normální cenové relaci nebylo až tak jednoduché. Ale štěstí mi nějak přálo a tak jsem se doklikala až k nádhernému penzionku, kde pro nás byl přichystaný apartmán i s kuchyňkou a výhledem na Alpy. A byl pátek a my usedli v poněkud okleštěném počtu do auta a vyrazili do Bavorska.

Máme takovou lstivou navigaci, která absolutně nesnáší dálnice. Většinu cesty jsme jí tedy neposlouchali a jeli podle cedulí, ale od Mnichova už jsme se neposlouchat báli a tak jsem se ploužili po silnicích, které mnohdy ani nebyly zakreslené v mapách. Nutno však říci, že ačkoliv to byly silnice bohem zapomenuté, nebyly v nich díry a daly se považovat za silnice I. třídy u nás v Čechách. No, to je nesmysl, takhle pěkné silnice vůbec nemáme. Díky naší paličaté navigaci jsme si tak ale prohlédli nádherný kus země, o které řidič jedoucí po dálnici nemá vůbec potuchy. Neustále jsem nadšeně nadskakovala a ukazovala na všechny možné kostelíčky, zahrady, malebné vísky, či v zapadajícím slunci nasvícené hory. 

Do penzionu v malém městečku Nesselwang jsme se dostali až pozdě večer, a tak nás na recepci nikdo nečekal. Na okýnku byl pro nás jen dopis, že pokoj máme ve druhém patře, klíč je ve dveřích. Až se ubytujeme, máme vyplnit lístek, co leží na okýnku, hodit ho do schránky, a: přejeme vám krásný pobyt. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Byli jsme unavení, takže jsme si jen vybalili, najedli se a šli spát. Ráno nás vzbudil déšť...

Déšť v horách nemá konce. A tak celý den pršelo, lilo, mrholilo, prostě se různě se střídala intenzita deště, a nám nezbylo nic jiného, než se držet města, kde se to dalo celkem slušně přežít. Jako první jsme jeli do Füssenu, kde se startovalo a kde se nacházelo i malé expo s výdejem startovních podkladů. Myslím, že jsem byla první a jediná Češka, kterou na závodě kdy měli. Koukali na mě zvědavě a skoro nevěřili vlastním očím. Myslím, že i soupeři se třásli, protože nevěděli, co jsem zač. Možná už prohledávali wikipedii... No, já vím, že nejsem zrovna reprezentativní vzorek naší české bežecké komunity, ale to oni netušili :o)) Sára ze startovní listiny zjistila, že nás běží jen něco málo přes 600. "Mámo! To je hrozně malej závod!!!!" Já vím, Bohumile, já vím... Budu vidět... ;o)

Prohlíželi jsme si centrum města i jsme se vydali podél řeky Lech směrem na Forggensee, které je čtvrté největší v Bavorsku a za nímž se tyčí nejnavštěvovanější zámek v Německu - Neuschwanstein (to než člověk vysloví, zláme si jazyk a poprská posluchače). Pořád jsem vyhlížela kilometrovníky, protože na stránkách závodu bylo upozornění, že budou k dispozici od 17.7, aby si závodníci mohli trasu třeba projet na kolech, ale nikde nic nebylo, jen cedulky směru závodu. Až když jsme se z procházky vraceli, viděli jsme chlapíka na kole, jak občas zastaví a ceduli pěkně zapíchne. Večer se počasí umoudřilo a vysvitlo slunce. Moc mě to netěšilo. Z mého pohledu je lepší, když mi celý závod proprší, než když bude i jen avízovaných dvacet stupňů. Ovšem ráno nás opět vzbudil déšť...

Start v 7:30 není nic moc. Nebyla jsme schopná ještě pořádně fungovat, hlava spala, jen tělo  konalo potřebné přípravy. Hlavně jsem tedy běhala na záchod, nervozita mě zase jednou dostala. Ač jsem si nechtěla připustit, že o něco jde, tělo vědělo moc dobře, že ho čeká 42 km. Ale cítila jsem se připravená, v dobré kondici, hlava srovnaná, tak co vyvádím... Možná špatné svědomí mě tížilo. Asi 14 dnů před startem jsem se dostala do totální únavy, z horka, z běhu, z práce, ze všeho. Už jsem prostě neměla sílu a tak jsem to tak nějak proflákala a jen doufala, že to, co jsem nastřádala před tím, mi bude stačit.

A vybíháme. Je mi těžko kolem žaludku, chce se mi skoro zvracet. Asi neposedná houska se chce podívat, kudy se běží. Ufff. Dýchala jsem zhluboka a snažila se nevolnost nevnímat. Prohlížela jsem si spoluběžce dokud byli kolem mne. Byly tu různé věkové skupiny, od mladých po starce, vysportovaní jedinci i vyloženě boubelky, Japonci, černoši, prostě klasická sestava. Dostala mě jedna holčina, co si nesla malého medvídka, pak dva kluci v zelených tričkách s nápisem: Bolest odejde, hrdost zůstane, čili nápis, co mě skoro rozbrečel loni v Mnichově, pak děda, co fotil vše, co se kolem míhalo, pak jeden chlápek, co měl krosnu na zádech - asi svačina. Poprchávalo a bylo chladno. Chlad naštěstí za chvíli pominul. Běželi jsme nejdříve městem, pak podél silnice ven z města a pak už tu byl les a louky. Terén se lehce vlnil, pod nohama mi křupaly kamínky, nebo jsem přeskakovala kaluže. Držet tempo podobně jako v Olomouci se mi nedařilo právě kvůli střídajícímu se terénu. Naštěstí díky té nevolnosti jsem neměla čas to řešit a soustředila jsem se jen na udržení jakéhokoliv tempa. Od pátého jsem se nějak srovnala, žaludek se uklidnil. Klikala jsem si kilometry a myslela jen a jen pozitivně. Před závodem jsem si trochu plánovala rozvržení sil. Chtěla jsem zaběhnout 1/2M do 2:20, spíš líp jak hůř, a pak dál co možná nejdéle držet podobné tempo. Cílový čas jsem si chtěla oproti loňsku lehce upravit směrem dolů tak o 20 minut. Věřila jsem, že na to mám.

Půlmaraton jsem měla za 2:15 a z toho jsem byla opravdu nadšená. I přes to, že jsem skoro polovinu trati běžela mimo asfalt, jsem se držela velmi dobře. A co bylo hlavní, cítila jsem, že mám ještě spousty sil. A tak jsem běžela a kochala se, a poslouchala písničky a těšila se na úsek, kdy uvidím zámky, protože to byla dle mého nejkrásnější část trasy. Na hrázi  Forggensee se do nás opíral docela silný vítr, ale statečně jsme se s ním rvali. Koukala jsem na hodinky, měla jsem na nich 2:35 a tu mi hlavou blesklo, že na jaře jsem právě dobíhala půlku a tady jí mám dávnou za zády. Usmívala jsem se pod fousy když tu najednou ... NIC. Necítila jsem nohu. Málem jsem s sebou sekla, od kolena dál jako bych nohu neměla. Děsně jsem se lekla a přemýšlela, co to je. Že by křeč? No asi ano. Nijak na křeče netrpím, tak mě to docela vyděsilo. Běžela jsem dál, ale po pár metrech se mi to stalo znovu. A zase a zase a zase. Byla jsem úplně nešťastná, nevěděla jsem, co si počít.

Belhala jsem se krajinou a bylo mi smutno. Nepomáhalo nic, ani uvolnění, vyklepávání, chůze... Když jsem běžela, snažila jsem se nohu šetřit a tak se problémy přesunuly jinam, do kyčle a levého kolene. Měla jsem dost. Všichni, co běželi se mnou, se rapidně vzdalovali. Myšlenky jsem měla černější než peklo samé, kde jsem se dozajista právě ocitla. Bolelo to pekelně a na kochání se jsem neměla ani náhodou náladu. Přestala jsem vnímat cokoliv, co se kolem dělo. Jen asi na 30tém mě doběhla skupina na 4:45 a ta mi připomněla Miloše a jeho ovečky, se kterými běhá na PIMu. Chvilku jsem s nimi běžela, protože to byly ovečky fakt takové ... nic ve zlém... ale jako by šly náhodou kolem. A tempo nízké a všichni si povídali, prostě pohoda. Jenže noha mi nedovolila ani tak pomalé tempo udržet. 

Kousek za jednou z občerstvovaček jsem se brodila po kotníky vodou, která stála na louce, a už se mi nechtělo, neměla jsem sil. V očích slzy a v hlavě myšlenka, že to ukončím. Jenže co na louce? Co v lese? Mám si tu sednout a počkat, až mě seberou? Vynadala jsem si a nějak se vzchopila. Ten závod byl záhul na mou psychiku, to se ani vypovědět nedá. Prostě jsem běžela skoro celou druhou půlku většinou úplně sama, lesem, kolem jezírka, loukou. Nikde nikdo, žádní běžci, žádní turisté. Nic. Občerstvení bylo sice každých 2,5 km, ale mezi nimi bylo pusto. Občas se stalo, že mě někdo dohonil a předhonil a utekl, ale už jich nebylo moc. Jediné mé štěstí bylo, že bylo hnusně, protože být horko, tak jsem závod nedokončila.

A už je tu zase město. Chybí pár kilometrů, pár metrů. Ještě do kopečka, a z kopečka, pak zatáčka a je tu cíl. Zvedla jsem ruce ve vítězném gestu, protože to bylo vítězství zase jednou pěkně vydřené a situace si to žádala. V cíli nahlásili celé mé jméno i to, že jsem z Prahy, což mi vehnalo slzy do očí. Převzala jsem medaili, vzala kus melounu a přivítala se se svými fanoušky :o)

Čas 5:02, čistý 5:01:35. Ovšem... Ovšem má to háček a tím je, že mi můj Eda, má GPS-navigace, ukázal 43,05 km! Když mi kdysi Suunto ukázalo v Drážďanech o 2 km víc, nebo míň, už ani nevím, bylo to tím, že jsem strojek neměla zkalibrovaný. Ovšem GPS mi odchylky ukazuje v metrech, ne skoro celý jeden km. Pak jsem si údaje porovnávala, a protože jsem klikala poctivě vždy přesně u tabule s novým km, mělo mi to sedět. Ale nesedělo. Občas to bylo skoro přesně jeden km, ale dost často chybělo, sto, stopadesát metrů, občas naopak něco přebývalo. Když jsem viděla chlápka na kole, co cedulemi trať značil, věřila bych tomu, že trať přesně změřená nebyla. Ale co na tom sejde, že? (A hodně na tom sejde! Dup!)

Původně jsem chtěla článek nazvat Pýcha předchází pád, ale pak mi došlo, že jsem se na královskou disciplínu nijak nepovyšovala. Věřila jsem si, ale byla to víra zdravá, ne přehnaná. Celé jaro a kus léta jsem se poctivě připravovala, měla jsem vyladěnou hlavu i nohy a to, co se stalo, se nedalo předvídat. Uvidíme, co bude v letos v Mnichově. Ale to je ještě daleko....