Novoroční předsevzetí

Všichni chtějí zhubnout a všichni se chtějí začít hýbat, čtu teď všude. A možná se někdo i 14 dnů snaží, ale pak přestane mít čas a chuť, při pohledu do zrcadla konstatuje, že to vlastně tak špatné není, a zase se uvrtá do svého klidu.

Jsou tací, kteří si dokonce zaplatí neuvěřitelnou sumu za to, aby vydrželi a přihlásí se na nějaký kurs zdravého životního stylu. Přitom se dozví leda to, co ví kde kdo, že by měl jíst více zeleniny a používat schody místo výtahu. Málokteré předsevzetí přežije jaro, to ani nemluvím o tom, že by vydrželo až do švestek.

Předsevzetí si nedávám. Když chci něčeho dosáhnout, začnu okamžitě, kdy mě to napadne. Např. můj boj s kily bych rozhodně nemohla nechávat až na 1. ledna, já musím začít hned, jakmile nezapnu kalhoty.

Mohlo by to opět znít jako že moralizuji, ale náhodou to píšu z úplně jiného důvodu. Mám totiž nějakou úchylku či co a děsně ráda někomu pomáhám. Takové mé životní heslo, tedy jedno z nich, je: Když můžu, pomůžu. Nezištně, jak jinak...

Jak mě tak vůbec nenapadalo, k jakému že cíli se to mám letos upnout, víc a víc se mi líbila představa, že bych byla někomu nablízku při rozbíhání se či při hubnutí. Někdo prostě nemá tu vůli aby se 3x týdně dokopal a vyběhnul. Já tu vůli mám tak proč někoho nepodržet? Proč někomu nepohlídat jídelníček,  aby jeho hubnutí dostalo řád? No, zjistila jsem, že o to lidi stejně moc nestojí. Kdo chce, jde mu to samo, kdo ne, nepomůže ani párek volů. Ani já. Kdyby však přeci jen někdo... tak.... jsem tady :o))

Naštěstí mám Martinu.
Za prvé si teď denně posíláme soupis všeho, co sníme a pak se navzájem kritizujeme. Má to vliv na to, že než spolku půlku čokolády, uvědomím si, že bych jí to musela večer napsat a že by mi vynadala, tak to zahodím a sním banán. Taky se snažím jídla obměňovat, abych neustále nemusela psát: rýže s tuňákem, banán a rýžové chlebíčky, protože to jsou věci, které tak nějak jím neustále, a Martinu by brzy šlehlo.

No a za druhé: S Martinou jsme jednou v létě zjistily, že máme jeden zvláštní sen a tím je připravit pro naše ženy nějaký závod.  Zní to asi divně, ale když se tak člověk koukne kolem sebe, pro ženy tu závodů moc není. Jen PIM nám v září dá přednost před muži, ale jinak je vše společné. A i ten jeden sobotní večer je to spíš o tom, že se Prahou řítí běžecká špička, než o tom, že se za ní řítí 1000 hobíků. I když se nám snaží namluvit, že to o nás je. Posuzujeme to z pohledu těch, které si zaběhaly v Německu a mohou tak porovnávat.

Ačkoliv se naše představy trochu rozcházely i tak jsme jim nakonec daly pevný tvar. Po mnoha a mnoha mailech, schůzkách, po nadšení i lehké rezignaci, se nakonec včera narodilo naše společné dítko - začaly fungovat webové stránky našeho závodu, čili Pětky s hvězdičkou jak jsme ho pojmenovaly.

Jedná se o nultý ročník, protože nevíme, co bude další rok. Neumíme si představit, jak ho bežecká i neběžecká veřejnost přijme, zda tam přijde holek pět nebo sto, nevíme nic. Víme jen, že ho chceme pro ostatní udělat co nejlépe. Spojit holky při jedné akci dohromady a zkusit to jinak, než to dělá někdo jiný. Povede se? Nepovede? Snad při nás sudičky stojí...

Je čas předsevzetí, holky chtějí hubnout a hýbat se. Proč nezačít teď? Pokud si někdo dá za cíl, připravit se na tento závod, čili vydržet pět měsíců v pohybu, tak si myslím, že neprohloupí a že v pohybu zůstane i pak. Držím nám všem pěsti!

P.S. Píšu holky, ale myslím na ženy jako takové. Vzpomínám si, když babička říkala: Byly jsme s holkama v cukrárně, a já nad tím kroutila hlavou a říkala si, jak takovým bábám může říkat holky. Dnes to označení holky úplně chápu. Jsou v nás, ať je nám 13 nebo 58.